ECLI:CZ:US:2022:1.US.2997.22.1
sp. zn. I. ÚS 2997/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. L., zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. 14 Co 122/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o neshody rodičů a o styku nezletilé s matkou.
Ze spisového materiálu vyplývá, že otec nezletilé se domáhal nahrazení souhlasu matky s očkováním nezletilé s tím, že stěžovatelka (matka nezletilé) s očkováním nesouhlasí. Stěžovatelka se návrhem domáhala úpravy svého styku s nezletilou každý lichý týden od pátku od 16 hodin do neděle do 18 hodin, a v návrhu specifikovaném prázdninovém styku. Dosavadní úprava styku stěžovatelky s nezletilou vychází z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2020 č. j. 0 P 179/2019-247, jímž byla nezletilá svěřena do péče otce, a stěžovatelce bylo uloženo přispívat částkou 3 000 Kč na její výživu.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 7. 3. 2022 č. j. 0 P 179/2019-609 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl o uvedených návrzích tak, že nahradil souhlas stěžovatelky s očkováním nezletilé a zamítl návrh stěžovatelky na úpravu jejího styku s nezletilou. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy vycházely především z toho, že nezletilá měla se stěžovatelkou velké neshody, v důsledku nichž došlo ke změně péče stanovené rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 1. 2020 č. j. 0 P 179/2019-247. Vzhledem k tomu, že vztah nezletilé a matky je narušen, je třeba jej postupně a především ze strany stěžovatelky trpělivým přístupem k nezletilé obnovovat. Nezletilá jak opatrovníku, tak i soudům obou stupňů rozumně vysvětlila, proč chce ponechat svůj styk se stěžovatelkou na jejich vzájemné domluvě. S ohledem na skutečnost, že nezletilá se nadto blíží věku dospělého, soudy přihlédly také k tomu, že by mohla pociťovat úkorně fakt, že je opakovaně nucena k něčemu, co sama nechce, což by ještě více komplikovalo možnosti nápravy vztahů mezi ní a stěžovatelkou. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro užití §891 odst. 1 o. z. pro určení styku matky s dcerou, neboť je v nejlepším zájmu nezletilé, aby se s matkou na pravidelných kontaktech domlouvala osobně podle svých časových možností a to jak v běžném školním roce, tak i v období školních prázdnin.
Stěžovatelka výslovně specifikuje, že napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se jejího styku s nezletilou dcerou. Tvrdí, že napadené rozhodnutí jí fakticky znemožnilo stýkat se s nezletilou a obrací se na Ústavní soud, aby posoudil, zda obecné soudy neporušily ústavnost zejména tím, že příslušné normy podústavního práva interpretovaly a aplikovaly ústavně nekonformním způsobem. Stěžovatelka uvádí, že rozhodování o úpravě styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do péče, má být konáno v nejlepším zájmu dítěte a odkazuje přitom na kritéria vymezená Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Za dané situace se stěžovatelka cítí zcela odkázána na „přání či vůli“ nezletilé dcery. Dále uvádí, že vzhledem k negativnímu vlivu otce na nezletilou, který si nepřeje její styk se stěžovatelkou realizovat, dochází k jeho faktickému znemožnění. Podle stěžovatelky soudy zcela opomenuly vyjádření nezletilé, která vždy uvedla, že se styku s ní v určitém pravidelném rozmezí nebrání, přičemž úpravou styku během prázdnin se odvolací soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, že úprava styku by nevedla k navázání jejího vztahu s nezletilou, resp. že by vynucování tohoto styku bylo dokonce kontraproduktivní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodnutí o úpravě styku rodičů s nezletilými dětmi. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Jestliže soud prvního stupně a posléze krajský soud své právní závěry opřely o konkrétní skutková zjištění, dostatečné dokazování a s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů k nim vztáhly logické a přezkoumatelné odůvodnění, není možné takový postup hodnotit jako neústavní (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/21). Pokud stěžovatelka vznáší námitky k hodnocení provedených důkazů, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy, jako je tomu v předmětné věci, respektovaly stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do jeho pravomoci „hodnotit“ hodnocení důkazů jimi již provedené (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Jak je výše uvedeno, argumentace stěžovatelky směřuje především proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud nicméně konstatuje, že soudy objektivně vzaly v úvahu veškeré specifické okolnosti projednávané věci nezbytné pro rozhodnutí o úpravě styku stěžovatelky s nezletilou. Odvolací soud po zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a po vyslechnutí nezletilé, podrobně objasnil důvody, které jej vedly k závěru, že soudní rozhodnutí o úpravě styku není v zájmu nezletilé, ale ani stěžovatelky. Považoval soudní rozhodnutí za kontraproduktivní také proto, že nezletilá by mohla pociťovat úkorně fakt, že je opakovaně nucena k něčemu, co sama nechce, a pak by náprava vztahů mezi ní a matkou mohla být o významnou dobu odložena. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nepřihlédl k nejlepšímu zájmu nezletilé, neboť právě na základě jeho zohlednění se zakládá jeho rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů nelze tedy za relevantní považovat ani odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se kritéria nejlepšího zájmu dítěte. Nyní posuzovaný případ se nadto týká skutkově i právně odlišné věci.
Ústavní soud v předmětné věci neshledal porušení zásad spravedlivého (řádného) procesu. Postup odvolacího soudu respektoval smysl a účel zákonné právní úpravy dané problematiky podle §888 až §891 o. z. Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby se vyjadřoval ke všem soudním sporům týkajícím se péče o nezletilé děti a porovnával je se závěry soudů v jiných individuálních případech.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli jakéhosi „univerzálního rozhodce“ ve sporu rodičů o péči o jejich dítě. Žádný soud nedokáže trvající konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní ujednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu