ECLI:CZ:US:2022:1.US.3004.22.1
sp. zn. I. ÚS 3004/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. R., zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. VZV 30/2019-2338, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 3 To 64/2022, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a domáhá se na Ústavním soudu jejich zrušení, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným usnesením státní zástupkyně vrchního státní zastupitelství v Praze (dále jen "dozorová státní zástupkyně") zamítla podle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelovu žádost o částečné zrušení zajištění věcí v rozsahu dvou osobních automobilů tovární značky Toyota Land Cruiser 150 Series a finančních prostředků ve výši 1 000 000 Kč, které byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti usneseními policejního orgánu - Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor daní (dále jen "policejní orgán"), ze dne 4. 10. 2021, č. j. NCOZ-6526-1680 až 1682/TČ-2019-412302-F-C. Stěžovatel požádal dne 13. 6. 2022 o částečné zrušení zajištění s odůvodněním zhoršující se situací na Ukrajině, v jejímž důsledku je jeho rodina nucena uprchnout do České republiky a předmětné věci (dvě motorová vozidla a peněžní částku) potřebují "do začátku", neboť se chtějí v České republice usadit a začít podnikat. Hodnotu předmětných věcí považoval stěžovatel za zanedbatelnou ve vztahu k celkové výši zajištěného majetku, která představovala částku 32 000 000 Kč, přičemž obě motorová vozidla každým dnem ztrácí na hodnotě. Odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující požadavek proporcionality mezi prostředky a cíli zajištění a zásahu.
3. Shora uvedené věci byly původně zajištěny stěžovatelovu otci spolu s dalšími peněžními prostředky (jejichž celková výše představovala 26 468 655 Kč) a nemovitostmi podle §79a odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79g odst. 1 trestního řádu a posléze došlo různými usneseními policejního orgánu postupně ke změně důvodu zajištění podle §79a odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79g odst. 1 trestního řádu jako výnosů z trestné činnosti, a to v trestním stíhání zahájeném usnesením policejního orgánu ze dne 20. 8. 2019, č. j. NCOZ-6526/TČ-2019-412302, mimo jiné i proti stěžovatelovu otci pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, přičemž stíhaným skutkem měla podle orgánů činných v trestním řízení být zkrácena daň ve výši 270 000 000 Kč. Stěžovatelově otci bylo kladeno za vinu zkrácení daně v rozsahu 55 920 515 Kč. Dne 27. 3. 2021 stěžovatelův otec zemřel, jeho trestní stíhání bylo proto zastaveno z důvodu podle §11 odst. 1 písm. e) trestního řádu a vlastnické právo k zajištěným věcem přešlo na stěžovatele jako jeho jediného dědice a v trestním stíhání stěžovatel nadále vystupuje v pozici zúčastněné osoby.
4. Dozorová státní zástupkyně zamítnutí žádosti odůvodnila zejména tím, že podezření ze spáchání stíhaného skutku se v průběhu přípravného řízení potvrzuje, dokonce věc dospěla k podání obžaloby, někteří obvinění se doznali, někteří požádali o status spolupracujících obviněných a někteří uzavřeli dohody o vině a trestu a podezření potvrzovaly svědecké výpovědi i listinné a elektronické důkazy, přičemž se tak dělo i ve vztahu ke stěžovatelově otci, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho úmrtí, nikoliv z důvodu, že by bylo prokázáno, že se stíhaného skutku nedopustil. Rovněž konstatovala, že stěžovatel je na území České republiky již patnáct let výrazně ekonomicky aktivní, zajištění nemovitostí nebrání stěžovateli a jeho rodině v jejich užívání a nebylo zjištěno žádné omezení, které by bránilo stěžovatelově obživě v budoucnu. Veřejný zájem na trvání zajištění i při srovnání rozsahu zkrácení daně celou skupinou (cca 270 000 000 Kč) i konkrétně dílčího rozsahu, na němž se měl podílet stěžovatelův otec (cca 55 000 000 Kč) a hodnoty zajištěného majetku (cca 32 000 000 Kč) za těchto okolností převažuje nad osobními zájmy stěžovatele a jeho rodiny.
5. Stěžovatel podal proti usnesení dozorové státní zástupkyně stížnost, v níž namítal, že z odůvodnění tohoto usnesení jasně vyplynulo, že nemá registrováno žádné motorové vozidlo, že zrušení zajištění nežádal kvůli sobě, ale kvůli potřebám své rodiny prchající před válečným konfliktem, takže jeho ekonomické aktivity jsou irelevantní, a dále setrval na své původní argumentaci. Tuto stížnost vrchní soud svým napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud připomněl, že se opakovaně otázkou trvání důvodů zajištění věcí ve vztahu ke stěžovatelově otci a následně ke stěžovateli samotnému zabýval, zopakoval i své dřívější závěry o posilování podezření ze zapojení stěžovatelova otce do organizovaného krácení daně včetně jeho konkrétní role v této trestné činnosti a ve zbytku se ztotožnil s argumentací dozorové státní zástupkyně.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve podrobně podává genezi rozhodování o zajištění věcí jeho otce v dané trestní věci a poskytuje své komentáře k jednotlivým rozhodnutím, jimiž bylo realizováno, následně proti napadeným usnesením vznáší vlastní námitky: 1) účelovost změny důvodu zajištění; a 2) nepřiměřenou délku zajištění. Tyto námitky lze blíže vystihnout následovně:
7. Ad 1) se stěžovatel pozastavuje nad časovou sousledností jeho žádosti o zrušení zajištění a změny důvodů tohoto zajištění ze strany orgánů činných v trestním řízení s tím, že se nemůže ubránit dojmu, že tato změna byla provedena účelově jen kvůli tomu, že stěžovateli jakožto osobě, která z žádného trestného činu nebyla obviněna, by bez ní nebylo možno majetek dále zajišťovat.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na celkovou délku zajištění a předkládá tezi, že by měla korelovat s maximálními délkami trvání omezení osobní svobody podle §72a trestního řádu, přičemž při výrazném překročení této doby je podle jeho názoru třeba považovat zajištění majetku za neproporcionální. K tomu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07, sp. zn. III. ÚS 1396/07 a sp. zn. IV. ÚS 689/05. Zajištění ke dni podání ústavní stížnosti trvá již déle než tři roky a dva měsíce, přičemž vazba by vzhledem k právní kvalifikaci mohla trvat pouze tři roky. Výraznost překročení pak stěžovatel dovozuje z dalších okolností, zejména z toho, že žádal o zrušení zajištění pouze ve vztahu k nepatrné části celkové hodnoty zajištěných věcí a z toho, že stěžovatel je osobou bezúhonnou a v dané trestní věci ani nebyl obviněn. Vzhledem k tomu, že až dne 24. 10. 2022 byla podána Městskému soudu v Praze obžaloba, má stěžovatel za to, že trvání zajištění bude ještě podstatně delší, a porušení jeho ústavně zaručených základních práv se tak bude prohlubovat.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že byť zajištěním majetku může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, nejde-li o svévoli v postupu orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1355/18 ze dne 12. 5. 2020), jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, zajištění nemá paušální charakter [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 ze dne 22. 9. 2015 (N 173/78 SbNU 577)] a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)], včetně přiměřené délky zajištění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018]. Tu je např. u zajištění pro důkazní účely třeba posuzovat s ohledem na celkovou dobu zajištění a její příčiny, vliv průběhu řízení na argumenty, pro něž k zajištění došlo a intenzitu zásahu do základních práv osoby, jíž byl majetek zajištěn (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020 či nález sp. zn. I. ÚS 818/20 ze dne 21. 7. 2020).
11. Odůvodnění napadených rozhodnutí nezakládají pochybnosti o tom, že žádný z těchto ústavněprávních požadavků nebyl v nynější věci porušen. Trvání veřejného zájmu na zajištění stěžovatelova majetku obstojí v testu proporcionality vůči stěžovatelově oprávněným zájmům jak z hlediska rozsahu zajištění, tak z hlediska délky trvání. Stěžovatel se ani nepokusil vyvrátit závěry dozorové státní zástupkyně a vrchního soudu ohledně důvodnosti podezření a vyústění přípravného řízení v podání obžaloby, jakož ani ohledně proporcionality mezi hodnotou zajištěného majetku a rozsahem zkrácení daně, na němž se stěžovatelův otec měl přímo podílet, a napadá v zásadě toliko délku trvání zajištění, již však v kontextu judikatury Ústavního soudu v žádném případě nelze považovat za jakkoliv nepřiměřenou povaze a složitosti věci, natož za délku extrémní. Jednotlivé námitky pak Ústavní soud vypořádává takto:
12. K námitce 1) se patří podotknout, že stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje, v čem by měl účelový postup orgánů činných v trestním řízení vlastně spočívat. Je zřejmé, že jen ve změně důvodu zajištění z náhradní hodnoty za nástroj trestné činnosti či výnos z ní na nástroj trestné činnosti, žádnou účelovost spatřovat nelze. Oba tyto důvody opravňují k zajištění prakticky v totožných parametrech, přičemž otázka, zda určitá věc je výnosem, či náhradní hodnotou za něj, může být nepochybně ustalována až v průběhu přípravného řízení, neboť tato povaha věci nemusí být vždy od počátku zřejmá a zpravidla závisí na objasnění následných majetkových dispozic v období po ukončení skutku, pro nějž se trestní stíhání vede.
13. V nynější věci se přitom nemůže odlišovat ani možný další osud zajištěných věcí z hlediska meritorního rozhodnutí, neboť stěžovatelově otci by v případě uznání vinným bývalo bylo možno hypoteticky uložit trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 trestního zákoníku ohledně výnosu z trestné činnosti a podle §71 trestního zákoníku i ohledně náhradní hodnoty za něj a stejně by hypoteticky bylo možno uložit stěžovateli jako zúčastněné osobě ochranné opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 trestního zákoníku ohledně výnosu z trestné činnosti a stejně podle §102 trestního zákoníku i ohledně náhradní hodnoty za něj. Stěžovatel přitom tuto úvahu nijak nezpochybnil a neuvedl důvody, proč by tomu tak v jeho konkrétní věci nemohlo být. Ústavní soud zdůrazňuje, že tato úvaha je ryze hypotetická a nijak nepředznamenává ani neodhaduje konečné rozhodnutí ve věci, neboť k tomu Ústavní soud ani není povolán, ani nemá dostatek podkladů.
14. Ústavní soud se tedy touto námitkou dále nezabýval, neboť stěžovatel mu nenabídl žádná konkrétní tvrzení ani argumenty, na jejichž základě by bylo možno dovodit neústavnost takového postupu, a priori se změna důvodu předmětných zajištění nejeví jako účelová či svévolná a úkolem Ústavního soudu není suplovat v takové situaci argumentační pasivitu stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022, bod 71.). Za těchto okolností tak stěžovatelova námitka 1) setrvává na úrovni logické chyby domněnky příčinné souvislosti mezi dvěma jevy jen proto, že jeden nastal dříve a druhý později (poster hoc, ergo propter hoc).
15. Také námitka 2) je nepřesvědčivá. Délku trvání zajištění tři roky a dva měsíce nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou v situaci, kdy v této době bylo již skončeno přípravné řízení a podána obžaloba ve velmi závažné, skutkově spletité a důkazně náročné trestní věci většího počtu obviněných v oblasti hospodářské kriminality. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by v této věci docházelo ke zbytečným průtahům či svévolnému prodlužování délky přípravného řízení a délka dosavadního trvání zajištění předmětných věcí sama o sobě není nikterak excesivní. Ústavní soud upozorňuje, že paralela mezi maximální přípustnou délkou vazby podle §72a trestního řádu a maximální délkou zajištění věcí je krajně problematická a nikdy nebyla Ústavním soudem, jak ostatně částečně připouští i sám stěžovatel, vnímána jako kritérium vyžadující paritu. Nejvyšší přípustná délka vazby je toliko prvotním a velmi orientačním kritériem, které musí být překročeno podstatně, tedy podle judikatury Ústavního soudu zásadně několikanásobně, aby byla způsobilá založit nepřiměřenost (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 83/20 ze dne 4. 2. 2020 či usnesení sp. zn. usnesení sp. zn. I. ÚS 2475/20 ze dne 3. 11. 2020, bod 15.).
16. Odkazuje-li stěžovatel na nepatrnou hodnotu věcí, jejichž zajištění žádal zrušit, ve vztahu k celkové hodnotě zajištěného majetku, pak toto kritérium je z hlediska přiměřenosti časové délky zajištění irelevantní. Nelze připustit postupné zrušování zajištění jednotlivých věcí důvodně a zákonně zajištěných ať už jako výnosů z trestné činnosti či jako náhradních hodnot za ně toliko s poukazem na to, že ve vztahu k zajištěnému celku věcí je jejich hodnota nepatrná. Ve vztahu ke každé takové věci totiž platí důvod jejího zajištění úplně stejně a toto zajištění naplňuje i zcela stejný účel. Postupné vyvádění jednotlivých částí zajištěného celku právě jen s odkazem na to, že jde o část, by legitimní účel zajištění výrazně oslabovalo a narušovalo eminentní veřejný zájem na jeho trvání. Nepřiměřenost rozsahu zajištění pak stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal a dozorový státní zástupce i vrchní soud poskytly v odůvodnění svých napadených rozhodnutí dostatečně pádné důvody pro to, že tento rozsah je přiměřený, zejména progres trestního stíhání posilující důvodnost obvinění a poměr celkové hodnoty zajištěného majetku stěžovatelova otce k rozsahu zkrácení daně, na němž se měl bezprostředně podílet. Ústavní soud tedy ani z této perspektivy nespatřuje důvod k zásahu.
17. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani stěžovatelovy odkazy na dřívější nálezy Ústavního soudu. Nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) se týkaly skutkově zcela odlišné situace, v níž po šesti letech nebylo ještě ani ukončeno přípravné řízení a významně se na průtazích podílela nesprávná volba procesní taktiky dozorového státního zástupce, který si pozdě vyžádal právní pomoc v cizině, a nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379) byl vydán ve věci rozhodování o dalším trvání vazby; tedy na nynější věc nikterak nedopadá.
V. Závěr
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem předcházejícím jejich vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu