ECLI:CZ:US:2022:1.US.3083.22.1
sp. zn. I. ÚS 3083/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Víta Tokarského, advokáta se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2022 sp. zn. 1 Tmo 12/2022 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022 č. j. 4 Tm 3/2021-1066, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se mu jako zvolenému obhájci v trestní věci vedené proti odsouzenému mladistvému Janu B. (jedná se o pseudonym) přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 126 953 Kč a ve zbytku jím požadované částky 426 767,20 Kč se jeho návrh zamítá. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva na zákaz nuceného poskytování služeb a práva na rovné zacházení.
Stěžovatel ústavní rozměr své ústavní stížnosti shledává předně v tom, že stávající právní úprava nijak nehonoruje činnost obhájce v rámci obrany obviněného před uplatněným soukromoprávním nárokem poškozeného. Má za to, že kvůli právní úpravě vzniká zásadní nerovnost mezi odměnou obhájce na straně jedné a zmocněnce poškozeného na straně druhé. Tvrdí, že je vyloučeno, aby zákon za stejné jednání přiznával jedné skupině odměnu vyšší než skupině jiné. Uvedenou tezi o nerovném odměňování obhájce a zmocněnce v trestním řízení demonstruje na příkladu, kdy zmocněnci byla za jeden úkon právní služby v adhezním řízení přiznána odměna 6 860 Kč, zatímco jemu byla za účast na totožných úkonech přiznána odměna pouze 2 480 Kč. Odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 3378/19 a Pl. ÚS 36/01.
Stěžovatel dále uvádí, že i kdyby mu jako obhájci byla přiznána odměna ve stejné výši jako zmocněnci poškozeného, nejednalo by se o spravedlivé řešení, jelikož obhájce má v adhezním řízení více povinností než zmocněnec poškozeného. Je přesvědčen, že v odměně obhájce musí být obsažena složka honorující obhajobu co do viny a trestu a zastoupení proti soukromoprávnímu nároku poškozeného, jinak by se jednalo o nucenou práci bez nároku na odměnu. Z uvedeného dovozuje, že trestní soudy nesprávně aplikovaly vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), neboť ze smyslu a účelu advokátního tarifu lze dovodit výši odměny obhájce za vedení adhezního řízení, kdy se přiměřeně pro její výpočet použije právě odměna, která náleží zmocněnci poškozeného. Závěry trestních soudů tak považuje za zjevně nesprávné. Brojí též proti přístupu trestních soudů, které disproporci v odměňování obhájců a zmocněnců poškozených řeší prostřednictvím institutu mimořádného snížení odměny zmocněnců na základě analogické aplikace ustanovení §12a advokátního tarifu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
Výše popsaná argumentace stěžovatele zjevně primárně směřuje nikoli proti napadeným usnesením, nýbrž proti tomu, jak je nastavena relevantní právní úprava obsažená v advokátním tarifu, neboť ji považuje v otázce honorování činnosti obhájce za nerovnou a nespravedlivou (v porovnání s činností zmocněnce poškozeného). Ústavní soud se však nehodlá vyjadřovat k této otázce, neboť mu (stejně jako obecným soudům) nepřísluší, aby nahrazoval funkci pozitivního normotvůrce a právní úpravu dotvářel, popř. aby ji vykládal způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2820/20 či IV. ÚS 2620/21). Stěžovatelem nastíněný problém zjevně nelze řešit zrušením určitého ustanovení advokátního tarifu a sám stěžovatel ani nic takového nenavrhuje.
Jak navíc správně podotkl již Vrchní soud v Praze na č. l. 6 svého usnesení, nerovností mezi nastavením odměny za úkon právní služby zmocněnce a nižší odměnou za stejný úkon učiněný obhájcem se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 4913/12. V něm mj. konstatoval, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu. Ústavní soud zde odmítl normotvůrcem přijaté řešení hodnotit a uzavřel, že ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu určujícímu tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení nelze z hlediska ústavní konformity nic vytknout.
Jestliže stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3378/19, nepovažuje to Ústavní soud za přiléhavé, neboť v tomto nálezu v podstatě navazoval na nález sp. zn. Pl. ÚS 23/19, kterým byla zrušena část ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu. Rovněž nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/01, na nějž stěžovatel také odkazuje, došlo ke zrušení části právního předpisu (konkrétně ustanovení §5 odst. 1 věty druhé a §8 odst. 3 věty druhé tehdejšího zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). V nyní posuzované věci však - jak již bylo vysvětleno - nejde o zrušení určitého ustanovení advokátního tarifu či jiného předpisu.
Ústavní soud dodává, že pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené. Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem. Případné nesprávné, popř. přímo nelogické nastavení právní úpravy může představovat důvod ospravedlňující normotvůrce k její revizi, ale není důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17 či I. ÚS 2126/21).
V návaznosti na to nemůže obstát ani stěžovatelovo tvrzení, že trestní soudy advokátní tarif aplikovaly nesprávně a měly pro výpočet jeho odměny použít přiměřeně ustanovení upravující výši odměny zmocněnce poškozeného. Úprava tarifní hodnoty při obhajobě v trestním řízení je ustanoveními §10 odst. 2, 3 a 4 advokátního tarifu vymezena explicitně, a není tudíž dán žádný prostor k tomu, aby pro tyto účely byla (analogicky) aplikováno jiné ustanovení advokátního tarifu, tedy ani to, od kterého se odvíjí tarifní hodnota za zastupování poškozeného ve věci náhrady újmy způsobené trestným činem (srov. §10 odst. 5 advokátního tarifu).
Ústavní soud musí rovněž odmítnout úvahy stěžovatele, že současné nastavení právní úpravy odměňování obhájců (v souvislosti s obranou proti adheznímu nároku poškozeného) ve svém důsledku představuje porušení zákazu nucené práce, resp. nuceného poskytování služeb. Připomíná svůj ustálený závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho vlastnické právo v podobě zisku z podnikání (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina") a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, odpovídá-li principu proporcionality a nemá zásadní průmět do sféry základních práv či svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 225/05, III. ÚS 760/09 či III. ÚS 1123/19).
V nyní posuzované věci je uvedený závěr o to patrnější, že stěžovatel v předmětném řízení figuroval jako zvolený obhájce. Nejenže tedy dobrovolně vykonává advokacii jako takovou, ale dobrovolně souhlasil i se zastupováním obviněného. Musel tak učinit s vědomím, jaká odměna mu bude za tuto činnost podle advokátního tarifu příslušet. To následně zahrnuje také povinnost vykonávat obhajobu v případě potřeby i prostřednictvím úkonů, které advokátní tarif nespojuje s takovým finančním ohodnocením, jaké by si stěžovatel představoval (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 2126/21).
Pokud pak stěžovatel poukazuje na postup trestních soudů při určování odměny zmocněnců poškozených v trestním řízení, založeném na aplikaci dřívějšího ustanovení §12a advokátního tarifu, jde o námitku zjevně irelevantní k nyní posuzované věci, ve které nejde o způsob výpočtu odměny zmocněnců, ale obhájců. Zmíněné ustanovení §12a advokátního tarifu již bylo navíc s účinností k 1. 1. 2022 zrušeno vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 406/2021 Sb.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu