ECLI:CZ:US:2022:1.US.3161.21.1
sp. zn. I. ÚS 3161/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Terezie Baumanové, 2) Kláry Lukešové a 3) Hany Müllerové, všech zastoupených Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem, advokátem se sídlem Vrchlického 678/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2021, č. j. 69 Co 216/2021-245, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2021, č. j. 29 C 299/2017-218, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Radoslava Šanovce, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel 29. 11. 2021 návrh stěžovatelek na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 Ústavy.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které byly v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelek a vedlejšího účastníka.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 4. 2021, č. j. 29 C 299/2017-218, bylo výrokem I. zrušeno spoluvlastnictví stěžovatelek a vedlejšího účastníka k tam vymezeným nemovitostem, výroky II. až V. bylo provedeno vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, výrokem VI. byla uložena vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 80 588 Kč v určených pravidelných měsíčních splátkách a výrokem VII. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit státu - České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15 099 Kč.
4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2021, č. j. 69 Co 216/2021-245, byl rozsudek okresního soudu ve výroku VI. změněn tak, že vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 176 383 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve výroku VII. byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podávají stěžovatelky ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky nesouhlasí s postupem obecných soudů v otázce aplikace §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Obecné soudy podle stěžovatelek postupovaly svévolně a v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Mají za to, že rozhodnutí jsou, pokud jde o aplikaci §150 občanského soudního řádu, nepředvídatelná a překvapivá, neboť ve sporu plně úspěšným stěžovatelkám nebyly přiznány účelně vynaložené náklady v plné výši vůči vedlejšímu účastníkovi, který úspěch neměl. Okresní soud při žádném jednání nenaznačil, že by měl být uplatněn §150 občanského soudního řádu a že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by soud výjimečně náhradu nákladů nepřiznal. Stěžovatelky nebyly poučeny o zamýšleném použití §150 občanského soudního řádu a rovněž jim nebylo umožněno předložit svá tvrzení a důkazy. Na podporu svých tvrzení poukazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3161/08, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1605/15, a ze dne 25. 8. 2015, II. ÚS 3550/13. Podle stěžovatelek nebyly dostatečně posouzeny majetkové poměry účastníků řízení a napadená rozhodnutí postrádají dostatečná odůvodnění za použití §150 občanského soudního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpaly všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tato zásada se o to více projevuje při rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy, které nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování,
a Ústavní soud proto není oprávněn v podrobnostech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu. Jinak řečeno zásahy Ústavního soudu jsou v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení spíše výjimečné (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000).
10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky brojí pouze proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů, ačkoli v petitu navrhují zrušit rozhodnutí celá, tj. včetně výroků ve věci samé. S ohledem na to, že stěžovatelky nevznáší žádnou argumentaci ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, Ústavní soud přistoupil k přezkumu výroků o nákladech řízení; ve výrocích ve věci samé je ústavní stížnost z uvedených důvodů zjevně neopodstatněná.
11. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatelek o zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem a jeho vypořádání rozdělením společných nemovitostí. Vedlejší účastník souhlasil se zrušením spoluvlastnictví, nikoli však se způsobem vypořádání. Po provedeném dokazování souhlasil i se stěžovatelkami navrhovaným způsobem vypořádání. V průběhu řízení bylo stěžovatelkami navrhováno smírné řešení, s nímž vedlejší účastník po věcné stránce souhlasil, nesouhlasil s výší požadovaných nákladů řízení stěžovatelek ve výši 312 424 Kč. Z toho důvodu k uzavření soudního smíru nedošlo. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, okresní soud rozhodl podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, za současného použití §150 občanského soudního řádu, neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení. Přihlédl přitom k povaze řízení o zrušení vypořádání spoluvlastnictví (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19, nebo ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20), procesním stanoviskům a postojům stran v průběhu řízení či k důvodům neuzavření navrhovaného smíru. Stěžovatelkám tak přiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %, tj. ve výši 80 588 Kč. Krajský soud výrok o náhradě nákladů řízení změnil a uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady řízení ve výši 176 383 Kč. Oproti okresnímu soudu shledal opodstatněnou aplikaci §12 odst. 4 advokátního tarifu a s ohledem na to určil náklady řízení stěžovatelek na částku 352 766 Kč, kterou shodně s okresním soudem za použití
§150 občanského soudního řádu snížil o 50 %.
12. V posuzované věci se jedná o tzv. řízení iudicium duplex, což znamená, že takové řízení může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce a žalovaného současně, bez ohledu na to, kdo podal žalobu. Nejde tak o klasické sporné řízení, v němž na jedné straně je vítěz a na straně druhé poražený. Podle stávající judikatury Ústavního soudu (viz zejména nálezy ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20, nebo ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3202/20) je třeba se v takových řízeních při rozhodování o nákladech řízení vyhnout mechanickému postupu na základě kritéria úspěšnosti, bez zohlednění řady dalších aspektů a specifik řízení.
13. Ústavní soud má za to, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelek jimi tvrzeným způsobem. Obecné soudy se otázkou nákladů řízení dostatečně zabývaly, přihlédly k individuálním okolnostem posuzované věci, řádně odůvodnily přijaté právní závěry, v nichž nelze spatřovat prvky interpretační nebo aplikační svévole. Okresní soud vycházel z povahy řízení (iudicium duplex) a náklady řízení určil s odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu za použití moderačního oprávnění podle §150 občanského soudního řádu (snížení o 50 %). Přihlédl přitom k procesním stanoviskům
a postojům účastníků řízení, z nichž vyplývá, že v průběhu řízení v zásadě panovala mezi účastníky řízení shoda ohledně zrušení a samotného způsobu vypořádání, nesouhlas vedlejšího účastníka jako překážka k uzavření smíru spočívala pouze v jeho odmítavém přístupu k úhradě nákladů řízení stěžovatelkám. Ústavní soud má, na rozdíl od stěžovatelek, za to, že právní závěry ve věci náhrady nákladů řízení byly podrobně zdůvodněny, včetně úvah o aplikaci §150 občanského soudního řádu (v podrobnostech lze odkázat na body 14. až 17. rozsudku okresního soudu). Námitka stěžovatelek, že jim okresní soud neposkytl dostatečný prostor vyjádřit se k zamýšlenému použití §150 občanského soudního řádu, je neopodstatněná, neboť stěžovatelky měly možnost vyjádřit se k posouzení okresním soudem v odvolání, které ostatně i využily (viz bod 2. usnesení krajského soudu). Do jejich práva na spravedlivý proces tak zasaženo nebylo.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu