ECLI:CZ:US:2022:1.US.3183.22.1
sp. zn. I. ÚS 3183/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 6 Tdo 620/2022-4762, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 sp. zn. 4 To 44/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 43 T 2/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že se spoluobviněnou T. C. v době od února 2016 do 27. 9. 2017 na různých místech v Praze po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch uzavřeli celkem se 14 poškozenými smlouvy o zápůjčce pod smyšlenou legendou zhodnocení peněz prostřednictvím investic do obchodování s plynovými topnými kotly, jejichž odbyt měl být zajištěn v České republice v rámci projektu Ministerstva životního prostředí "Nová zelená úsporám" a v souvislosti s tzv. "kotlíkovými dotacemi", přičemž princip zhodnocení měl fungovat tak, že investoři poskytnou v hotovosti své finanční prostředky oproti smlouvě o zápůjčce zajištěné v některých případech směnkou, kdy po dobu platnosti smlouvy budou těmto investorům měsíčně vypláceny "úroky" či "zhodnocení" ve výši 5-20 %, a tímto způsobem postupně vylákali od 14 poškozených zápůjčky v hotovosti v různých částkách, kdy k výplatám zhodnocení zpočátku docházelo, od prosince 2016 však obvinění postupně další výplaty zhodnocení oddalovali, poškozeným sdělovali různé nepravdivé důvody vysvětlující zpoždění výplat a zbývající peníze již většině poškozených nevrátili. Stěžovatel vytýkaným jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 12 373 000 Kč.
3. Za to byl stěžovatel podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných, o nárocích poškozených na náhradu škody a o zproštění stěžovatele podle 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
4. Proti výroku o vině pod bodem 18. (poškozený L. Č.) rozsudku městského soudu, výroku o trestu a výroku o náhradě škody podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Mimo jiné zdůraznil, že stěžovatel se na základě učiněných skutkových zjištění s poškozeným L. Č. prokazatelně dvakrát sešel před zahájením investování poškozeného a potvrdil mu informace dříve poskytnuté spoluobviněnou T. C. Legendu investic do kotlíkových dotací, na jejímž vytvoření se podílel, nikterak nezpochybnil, ačkoli si byl vědom toho, že poškozený je připraven investovat částky v řádech milionů Kč. Jestliže o činnosti spoluobviněné T. C. nejenže věděl a umožnil její realizaci tím, že informace poskytnuté poškozenému ze strany spoluobviněné nezpochybnil, ale taktéž se do podvodného jednání zapojoval aktivně, když se s poškozeným ve dvou případech - předstíraje, že je D. N., asistentem výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR, tedy pod smyšlenou identitou - osobně sešel a lživé informace prezentované předtím poškozenou výslovně potvrdil, bezpochyby podle Nejvyššího soudu jednal jako spolupachatel. V této souvislosti pak bylo bez významu, zda při takovém jednání vystupoval pouze pasivně a aktivně se nevyjadřoval ("pouze odsouhlasil tvrzení spoluobviněné"). Již z jeho samotné účasti coby smyšleného lobbisty a vyjádření podpory projektu fakticky měl účast na přesvědčení poškozeného k investicím v objemu cca 20 mil. Kč. Podílel se na uvedení poškozeného v omyl a na jeho rozhodnutí peníze investovat. Legendu projektu nepopřel ani v situaci, kdy se s ním poškozený za účelem podpisu smlouvy dvakrát telefonicky spojil. Dne 8. 8. 2017 pak (v rámci řešení vzniklé situace, kdy již bylo zřejmé, že došlo k majetkové újmě poškozeného) jménem D. N. podepsal ručitelské prohlášení ke smlouvě o zápůjčce částky 7 000 000 Kč mezi Y. P. N. a spoluobviněnou T. C., přičemž kdyby si nebyl vědom svého podílu na vzniklých problémech, těžko by se v tomto finančním rozsahu zavázal.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že se s poškozeným L. Č. sešel až poté, co byl informován o mechanismu investování. Uvádí, že na této schůzce pouze potvrdil informace, které poškozený obdržel od spoluobviněné T. C. Sám neprojevoval žádnou aktivitu, nepodepsal žádné smlouvy, nepřevzal žádné investice, neprovedl žádné výplaty provizí, poškozeného nikterak nekontaktoval. Cituje stanoviska, která poškozený L. Č. v průběhu řízení uvedl jak před policejním orgánem, tak v řízení před soudem, a ze kterých podle něj vyplývá, že se s ním sešel až tehdy, kdy byl již předem informován o mechanismu investování. Je přesvědčen, že podmiňoval-li poškozený svou investici ručitelským podpisem D. N., pak tím, že svůj podpis oddaloval, poškozeného od investování odrazoval, proto nemůže být považován za spolupachatele. Za vyfabulovanou označuje hypotézu soudu, podle níž mohl zmařit dokonání skutku tím, že by tvrdil, že je projekt přerušen, že zkrachoval, atd. Znovu tvrdí, že věděl, že je smlouva spoluobviněnou T. C. podepsána a že se čeká na jeho ručitelský podpis. A právě proto, že se nechtěl na skutku podílet, podpis oddaloval a doufal, že poškozený bez ručitelského podpisu nebude žádné peníze předávat. Má za to, že jeho jednání postrádá úmysl způsobit poškozenému škodu. Upozorňuje, že v případě skutku, pro který byl zproštěn obžaloby, šlo v podstatě o totožné jednání, proto i v tomto případě měl být obžaloby zproštěn. Polemizuje se závěry obecných soudů a napadená rozhodnutí označuje za vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování, odůvodnění soudních rozhodnutí a práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. S názorem městského soudu se ztotožnil i vrchní soud, který závěry městského soudu považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že obecné soudy nižších stupňů správně uzavřely, že jednání stěžovatele a spoluobviněné T. C. na sebe navazovalo a že jednali ve spolupachatelství. Z učiněných skutkových zjištění je zjevné, že hlavní iniciativu při páchání předmětné trestné činnosti vyvinula spoluobviněná T. C., avšak stěžovatel popsaným způsobem společně s ní uváděl poškozeného L. Č. v omyl a byl si vědom toho, že jejich postup směřuje k uzavření investičních smluv v předpokládaném objemu prostředků poškozeného, byť na následném kontraktačním jednání stěžovatel přímou účast neměl. Škodlivý následek však vznikl v příčinné souvislosti i s jednáním stěžovatele, proto musí být přičítán plně též k jeho tíži, neboť stěžovatel nemohl spoléhat na žádnou reálnou skutečnost, pro kterou by tento následek neměl nastat.
13. Namítá-li stěžovatel, že bránil dokonání skutku tím, že odmítal poskytnout poškozenému jménem D. N. ručitelský závazek a jeho podpis oddaloval, nelze mu přisvědčit. Jak uvedl již Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel nejednal žádným aktivním způsobem ve smyslu nabízejících se možností, jak zabránit majetkovým investicím tohoto poškozeného, učiněným v jeho mylném přesvědčení, do kterého byl uveden. Z dokazování pouze vyplynulo, že po určité období do července 2017 obecně poklesla intenzita jeho zapojení do konkrétních úkonů spolupráce se spoluobviněnou T. C. Nadále se však aktivně účastnil kooperace se spoluobviněnou ve vztahu k jiným poškozeným, a to i v době, kdy opadla jeho iniciativa vůči poškozenému L. Č., což v dané souvislosti nelze pominout. Stěžovatel si byl prokazatelně vědom toho, že spoluobviněná i nadále v podvodných praktikách pokračuje, a neměl reálný důvod k úvaze, že by tak nečinila i ve vztahu k poškozenému L. Č. Tento poškozený neměl od stěžovatele žádný signál o neochotě k podpisu ručitelství, stěžovatel jej o ničem neinformoval, neměl tedy důvod spoléhat na to, že k investicím poškozeného, pro které stěžovatel spoluvytvořil veškeré potřebné podmínky, nedojde.
14. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu