ECLI:CZ:US:2022:1.US.3232.22.1
sp. zn. I. ÚS 3232/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2022 č. j. 14 To 446/2022-51 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. srpna 2022 č. j. 4 PP 49/2022-37, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Rakovníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") byl podle §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnut návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. 21 T 70/2014 za zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný, a za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit způsobenou škodu.
3. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval, že stěžovatel splnil toliko první podmínku podmíněného propuštění, tj. vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody. Zbylé dvě podmínky podmíněného propuštění však neshledal za splněné. Poukázal na to, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody již popáté a že z hodnocení věznice vyplynulo, že s ohledem na krátkou dobu jeho zařazení v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace (od 27. 7. 2022) a absenci dalších odměn (získal pouze jednu odměnu) nebylo možno uzavřít, že výkon trestu odnětí svobody je u něj komplexně naplněn. Stěžovatel trestnou činnost vysvětlil tím, že byl ve finanční krizi, že se tak prostě stalo a omluvil se. Z toho měl soud za to, že stěžovatel na sobě dosud nezapracoval způsobem, aby bylo možno hovořit o jeho polepšení a uvěřit mu, že na svobodě povede řádný život, přestože žil několik posledních let v Irsku a trestné činnosti se nedopouštěl (dne 8. 7. 2021 byl na základě evropského zatýkacího rozkazu předán z Irska do výkonu trestu odnětí svobody do České republiky). Podle okresního soudu by se měl stěžovatel hlouběji zamyslet nad následky své trestné činnosti a zapracovat na sobě, neboť jeho vyjádření, že se tak prostě stalo, nelze považovat za náležitou sebereflexi. Vyslovil proto požadavek, aby stěžovatel pro případ dalšího návrhu na podmíněné propuštění obhájil zařazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, aby získal další kázeňskou odměnu a aby navázal kontakt s nějakým subjektem zabývajícím se odsouzenými osobami, který by mu pomohl identifikovat příčiny trestné činnosti a snížit tak riziko, že v případě finanční nouze se k páchání trestné činnosti vrátí.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Shledal, že okresní soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč nebylo možno návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Nad rámec argumentace okresního soudu poukázal na to, že ač je hodnocení věznice ohledně stěžovatele vcelku příznivé, nelze pomíjet, že stěžovatel je na režim věznice navyklý, neboť je ve výkonu trestu již popáté, a nečiní mu proto potíže dosáhnout dobrého hodnocení. Nepřehlédl, že stěžovatel I. prostupnou skupinu vnitřní diferenciace získal v nejkratším možném časovém termínu, ale souhlasil s názorem okresního soudu, že by ji měl obhájit, aby bylo zřejmé, že jeho kladný přístup k výkonu trestu je trvalý a nebyl účelově cílen jen k termínu možného podmíněného propuštění. Navíc dodal, že polepšení se neprokazuje jen plněním povinností ve výkonu trestu a dobrým chováním, ale i tím, že stěžovatel pojmenuje příčiny trestné činnosti, pro kterou je ve výkonu trestu, aby ponížil riziko, že se k ní vrátí. Danou trestnou činnost, ohledně které je stěžovatel speciální recidivista, nelze podle krajského soudu omlouvat či vysvětlovat finanční tísní. Podotkl, že ve prospěch stěžovatele nepochybně svědčí to, že má zajištěné zaměstnání, že na něj čekají jeho blízcí a že po delší dobu, kdy žil v Irsku, trestnou činnost nepáchal, proto je jen na něm, aby splnil požadavky soudu a mohl se k řádnému životu na svobodě co nejdříve vrátit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně uvádí, že se v září roku 2014 odstěhoval do Irska, kde nastoupil do zaměstnání a pracoval až do svého vydání do České republiky v červenci 2021. Tvrdí, že poté, co byl v Irsku na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen, sám dospěl k závěru, že bude lepší, když bude vydán k trestnímu stíhání do České republiky, aby definitivně vyřešil svou minulost. Uvědomil si své pochybení, v Irsku se odpoutal od kamarádů, kteří na něj měli negativní vliv, pochopil, že je lepší vést řádný život a starat se o rodinu, svého jednání lituje. Má za to, že obecné soudy hodnotily jeho trestní minulost izolovaně, formalisticky, bez ohledu na jeho zjevné polepšení a na změnu prostředí, kde trestnou činnost páchal. Z prostředí, kde trestnou činnost páchal, se již vymanil, k čemuž však rozhodující soudy nepřihlédly a zabývaly se jen skutečnostmi svědčícími v jeho neprospěch. Nezohlednily podle něj ani jeho aktuální rodinné zázemí, ani informaci o zajištěném zaměstnání pro případ podmíněného propuštění. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou proto podle stěžovatele nepřijatelná. Je přesvědčen, že na základě zjištěných skutečností rozhodně nelze dovozovat, že mu chybí potřebná míra sebereflexe a že neprokázal polepšení. Naopak svým chováním a postojem prokázal, že si plně uvědomuje, jak v minulosti žil, a že má zájem o smysluplný život se svou rodinou v Irsku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně vysvětlily, proč nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Nepominuly příznivé hodnocení věznice ohledně stěžovatele (že patří mezi bezproblémové vězně, nebyl kázeňsky trestán, zapojuje se do prací nutných k zajištění každodenního provozu věznice, byl přeřazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace) ani to, že má zajištěné zaměstnání a že na něj čekají jeho blízcí, současně však přihlédly k tomu, že je ve výkonu trestu odnětí svobody již popáté a zejména k závěru komise odborných zaměstnanců věznice, podle kterého s ohledem na krátkou dobu zařazení v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace stěžovatel dosud nepotvrdil úspěšnost plnění programu zacházení v následném hodnotícím období, a při absenci dalších odměn nebylo možno konstatovat, že výkon trestu odnětí svobody je u něj komplexně naplněn. Na základě toho obecné soudy shodně uzavřely, že stěžovatel by měl zařazení do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace obhájit, aby bylo zřejmé, že jeho kladný přístup k výkonu trestu je trvalý a nebyl účelově cílen jen k termínu možného podmíněného propuštění. Současně považovaly za potřebné, aby se stěžovatel více zamyslel nad svou minulostí a nad následky své trestné činnosti (vyjádření, že se tak prostě stalo, nepovažovaly za dostatečnou sebereflexi) a aby navázal kontakt s nějakým subjektem zabývajícím se odsouzenými osobami, který by mu pomohl identifikovat příčiny trestné činnosti a snížit tak riziko, že v případě finanční nouze se k páchání trestné činnosti vrátí.
10. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna ani podmínka polepšení, ani podmínka budoucího řádného života. To je věcí jejich uvážení, při kterém shledaly, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody, i přes kladné hodnocení věznice, neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání trestné činnosti, a že je potřeba, aby i nadále na něj působil spravedlivě uložený trest.
12. Okresní soud i krajský soud tak v řádných odůvodněních svých rozhodnutí zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při rozhodnutí o polepšení stěžovatele a stanovení prognózy jeho budoucího života. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.
13. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu