ECLI:CZ:US:2022:1.US.3241.21.1
sp. zn. I. ÚS 3241/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. F. a nezletilého J. F., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021 č. j. 24 Cdo 423/2021-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2020 č. j. 70 Co 159/2020-50, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020 č. j. 84 Nc 704/2019-36 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2021 č. j. 84 Nc 704/2019-121, za účasti A. S., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 odst. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Zároveň navrhují odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že ve věci nezletilého stěžovatele probíhalo řízení, zahájené vedlejším účastníkem, který tvrdil, že je otcem nezletilého. Následně se rozhodl vzít svůj návrh zpět. Opatrovník nezletilého (statutární město Brno) nesouhlasil se zpětvzetím návrhu. Městský soud v Brně dospěl k závěru, že jde o vážný nesouhlas a usnesením č. j. 84 Nc 704/2019-36 rozhodl tak, že zpětvzetí návrhu je neúčinné. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že právo dítěte znát své biologické rodiče není právem neomezeným a je potřeba jej vykládat v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 70 Co 159/2020-50 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Matka nezletilého podala proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 423/2021-98 zamítl. Stěžovatelka následně podala návrh na přerušení řízení o určení otcovství, který odůvodnila překážkou trvalejší povahy, kterou je zhoršený zdravotní stav nezletilého a nepřetržitá vyčerpávající péče stěžovatelky o něj. Městský soud v Brně usnesením č. j. 84 Nc 704/2019-121 návrh na přerušení řízení zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují skutkové okolnosti a rozporují závěry soudů týkající se neúčinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o určení otcovství a také závěr soudu prvního stupně, u něhož probíhá řízení o určení otcovství, ohledně zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Namítají, že obecné soudy v případě rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu nevzaly v potaz nejlepší zájem dítěte, resp. jej nesprávně vyhodnotily, když nezohlednily specifické individuální potřeby a situaci nezletilého, u něhož bylo potvrzeno předchozí podezření na autismus. Obecné soudy nevyhodnotily závažný dopad, jaký má vedení řízení na zdravotní psychický stav nezletilého stěžovatele. V ústavní stížnosti dále uvádějí, že stát nesmí do sjednocování rodiny nepřiměřeně zasahovat, a to opět v návaznosti na nejlepší zájem dítěte. Dále namítají, že se obecné soudy nezabývaly jejich argumenty či se vznesenými argumenty zabývaly pouze selektivně. V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatelé vyjádřili k zásahu do ústavně zaručených práv rozhodnutím Městského soudu v Brně o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Odůvodnění rozhodnutí spatřují stěžovatelé jako nedostatečné. V dalších dvou doplněních je pak žádán odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda je nezletilý oprávněn podat ústavní stížnost. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud k tomu připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti mohou vystupovat (a ji podávat) pouze fyzické osoby, které mají procesní způsobilost (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §20 odst. 1 o. s. ř.), což u nezletilého stěžovatele splněno není. V daném případě matka nezletilého udělila advokátce plnou moc k zastupování stěžovatelky i nezletilého stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, k čemuž však nebyla oprávněna. Pro procesní účastenství nezletilého nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy matky nezletilého a muže, který zahájil řízení o určení otcovství k nezletilému. Nezletilý, o jehož postavení se v řízení o určení otcovství jedná, nemůže být vtažen do řízení jednou z osob na její straně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20). Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, který je v řízení o určení otcovství u civilních soudů zastoupen kolizním opatrovníkem, pak proti rozhodnutí Městského soudu v Brně o neúčinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nepodal odvolání, rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který k odvolání matky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, nenapadl dovoláním. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nezletilý naopak prostřednictvím kolizního opatrovníka vyjádřil se zpětvzetím návrhu nesouhlas. Protože v projednávané věci Ústavní soud shledal ve vztahu k nezletilému stěžovateli důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3675/14, III. ÚS 2634/11, I. ÚS 2768/14, III. ÚS 950/14). Uvedené vady nebylo nutné odstraňovat ani ve vztahu k ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele proti rozhodnutí Městského soudu v Brně o zamítnutí návrhu matky na přerušení řízení, a to vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky, matky nezletilého.
K posouzení přípustnosti ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na přerušení řízení o určení otcovství je třeba uvést následující. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody pro přijetí ústavní stížnosti. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavním soudem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé. Je tak třeba konstatovat, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20, I. ÚS 1257/20, II. ÚS 2392/19, II. ÚS 1925/18, I. ÚS 1199/17; k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1953/20, II. ÚS 3013/15). Ústavní soud uzavírá, že předmětné řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky. Změní-li se okolnosti, může matka navíc podat návrh na přerušení řízení znovu. Soud má možnost v takovém případě namísto přerušení řízení učinit i jiná vhodná opatření. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů proto není na místě. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí jde tedy o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Podstatu ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím soudů o neúčinnosti zpětvzetí návrhu na zahájení řízení představuje polemika stěžovatelky s názory obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem a vytýká jim nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy podle stěžovatelky dostatečně nevyhodnotily nejlepší zájem nezletilého a nevzaly v potaz specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v tom, že jde o autistické dítě s výrazně zhoršeným zdravotním stavem, které je značně závislé na péči stěžovatelky, tedy dítě se specifickými potřebami, na jehož psychiku a zdravotní stav by vedení řízení mělo negativní dopad. Proto je toto řízení alespoň za současného stavu nežádoucí.
Byť lze chápat obavy stěžovatelky, matky nezletilého dítěte, nelze jí dát za pravdu. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soud prvního stupně, soud odvolací i Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích věnovaly posouzení zájmu nezletilého dítěte a vzaly v úvahu všechny aspekty věci. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí důkladně zabýval i namítaným nepříznivým zdravotním stavem nezletilého. Správně zdůraznil, že v řízení o určení otcovství jde o statusové postavení dítěte, případný nepříznivý zdravotní stav se jej nedotýká, význam může mít až v řízení, kdy se jedná o povinnosti a práva z rodičovské odpovědnosti. Je tak zejména na samotných účastnících řízení, aby svým postojem a jednáním zamezily tomu, aby se řízení a rozhodnutí o určení otcovství negativně projevilo na stavu nezletilého. Svá rozhodnutí soudy podrobně odůvodnily a řádně posoudily relevantní skutečnosti. Námitky stěžovatelky jsou tak pouhou pokračující polemikou se skutkovým i právním posouzením věci soudy.
Ústavní soud má za to, že soudy při svém rozhodování zvažovaly pro věc všechny okolnosti podstatné z hlediska posouzení zájmů nezletilého. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud neshledává, že by ústavními stížnostmi napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Lze uzavřít, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje situace, rozhodly o tom, zda je v daném případě vhodné i přes zpětvzetí návrhu pokračovat v řízení o určení otcovství. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Z nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu