ECLI:CZ:US:2022:1.US.3279.22.1
sp. zn. I. ÚS 3279/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022 č. j. 11 Co 164/2022-369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 1 111 174 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 22 C 272/2015-341 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 577 042 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 534 132 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že k porušení výše citovaných základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu, který výrokem II napadeného rozhodnutí nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení s odkazem na §142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel namítá, že odvolací soud měl v dané věci rozhodnout o náhradě nákladů podle §142 odst. 3 o. s. ř., z něhož vyplývá, že účastníkovi lze přiznat plnou náhradu nákladů řízení i v případě, že měl ve věci úspěch jen částečný, pokud rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Podle stěžovatele bylo opakovaně judikováno, že aplikace tohoto způsobu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je pro soud za splnění stanovených podmínek obligatorní. Odkazuje přitom na nálezy sp. zn. III. ÚS 2365/11, II. ÚS 157/13 a II. ÚS 141/19.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel podal v dané věci dovolání. Jde proto o návrh nepřípustný.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře vyslovil, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nich nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon účastníkovi řízení k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) i ve vztahu k tomuto výroku (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19, IV. ÚS 1694/20, I. ÚS 143/22 nebo I. ÚS 1027/22).
Protože v nyní posuzované věci napadený výrok může být dotčen rozhodovací činností Nejvyššího soudu, stěžovatel za dané procesní situace podal ústavní stížnost předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele na jeho právech nepoškozuje, neboť jak Ústavní soud opakovaně judikoval, případnou novou ústavní stížnost stěžovatelů proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 či I. ÚS 3200/21). Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj