ECLI:CZ:US:2022:1.US.3341.21.1
sp. zn. I. ÚS 3341/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jana Boučka, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021 č. j. 5 A 12/2021-138, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým nebyl přiznán odkladný účinek správní žalobě, kterou podal proti územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení. Stěžovatel je advokátem, který není v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem, což je v souladu se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15.
II
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který nevyhověl jeho návrhu na přiznání odkladného účinku jím podané správní žaloby. Stěžovatel zejména namítá, že argumentace městského soudu je podle jeho názoru absurdní s ohledem na skutečnost, že se v jeho věci jedná o nemovitost, tedy věc, kterou nelze přemístit. Pokud je část pozemku stěžovatele vedena v platném územním plánu jako plocha s využitím pro sport, pak to nečiní z pozemku sportoviště bez dalšího, ale jen dává možnost využít pozemek pro tento druh zástavby. Podle stěžovatele vycházel městský soud formalisticky z toho, že vystavěl na svém pozemku černou stavbu, avšak nevzal v úvahu rozsah porušení povinností stěžovatele ani skutečnost, zda reálně hrozí odstranění černé stavby. Pokud se městský soud v napadeném rozhodnutí zabýval pouze návrhem stěžovatele a odmítl se zabývat návrhem jiných dotčených osob, projevil tím podle stěžovatele naprostý formalismus a neúctu k vlastnickému právu ostatních účastníků správního řízení. Stěžovatel dále uvádí, že napadené rozhodnutí nerespektuje konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a jde i proti smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 1230/21.
III
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se správní žalobou ze dne 1. 2. 2021, spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku, domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 12. 2020 č. j. MHMP 1837947/2020, sp. zn. S-MHMP 193788/2020/STR, o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 12. 11. 2019 č. j. P12 39343/2019 OVY, sp. zn. OVY/54447/2017/Nv. Tím bylo na žádost Linkin Invest II s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník") vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení pro soubor staveb "X". Návrh na přiznání odkladného účinku správní žalobě stěžovatel odůvodnil tím, že správní žalobou napadené rozhodnutí umožňuje vedlejšímu účastníkovi okamžité zahájení stavby a k tomu již vedlejší účastník učinil podstatné kroky. Stěžovatel je přesvědčen, že zamezení nevratných účinků rozhodnutí magistrátu, které by následně mohlo být shledáno nezákonným, představuje vyšší hodnotu než případný dočasný odklad zahájení faktických stavebních prací vedlejším účastníkem.
Městský soud v usnesení ze dne 16. 3. 2021 č. j. 5 A 12/2021-89 (dále jen "předchozí usnesení") dospěl k závěru, že v daném případě není naplněna základní pozitivní podmínka pro přiznání odkladného účinku správní žalobě - vznik újmy na straně stěžovatele podle §74 odst. 2 s. ř. s. a konstatoval, že správní žalobě se odkladný účinek nepřiznává. Stěžovatel podal proti předchozímu usnesení ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 1230/21 vyhověl a zrušil předchozí usnesení. Konstatoval, že městský soud se v odůvodnění k otázce povinnosti tvrdit hrozbu vzniku újmy omezil pouze na konstatování nedostatečnosti tvrzení stěžovatele o hrozící újmě, aniž by se jakkoliv vypořádal se stěžovatelem uplatněnou relevantní argumentací zásahu do jeho soukromí. Předchozí usnesení proto podle Ústavního soudu neobstálo z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy ostatních soudů, nýbrž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele.
Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě, tj. rozhodnutí o odkladném účinku, které je zákonem konstruováno jako dočasné (srov. §73 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud opakovaně judikuje, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, a tedy z něj nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 168/17, I. ÚS 2824/17, I. ÚS 4035/17, III. ÚS 1285/18).
Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí ve vymezeném rozsahu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Napadené usnesení mělo zákonný podklad v §73 s. ř. s. a bylo vydáno k tomu příslušným orgánem (městským soudem). Ústavní soud neshledal, že by bylo projevem svévole.
Ústavní soud ověřil, že městský soud postupoval podle závěrů obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1230/21, návrhem stěžovatele se opětovně zabýval, vypořádal se se stěžovatelem uplatněnou relevantní argumentací zásahu do jeho soukromí a své nové rozhodnutí stručně avšak dostatečně odůvodnil. Ve vztahu k otázce povinnosti tvrdit hrozbu vzniku újmy dovodil, že v daném případě nedojde k vzniku újmy na straně stěžovatele, která by spočívala v narušení intimity jeho pozemku. Městský soud pak správně odkázal na probíhající správní řízení o odstranění stavby rodinného domu a terénních úprav na pozemku stěžovatele, jejichž stavebníkem byl stěžovatel, a uzavřel, že k jím tvrzené újmě může dojít až v budoucnu, a to pouze za předpokladu, že stěžovateli budou vydána dodatečná stavební povolení. Závěr městského soudu, že nejsou splněny podmínky §73 odst. 2 s. ř. s., tedy že výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí by neznamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, proto považuje Ústavní soud za řádně a logicky odůvodněný. Ústavní soud k tomu dodává, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1230/21 nijak nepředjímal, zda jsou předpoklady pro přiznání odkladného účinku správní žalobě stěžovatele podle §73 odst. 2 s. ř. s. naplněny či nikoli, to přísluší správním soudům.
Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na usnesení sp. zn. II. ÚS 1359/21, kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost proti obdobnému rozhodnutí městského soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě (usnesení ze dne 30. 3. 2021 č. j. 5 A 21/2021-145), které směřovalo proti témuž územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení jako v nyní posuzované věci. Předmětem posouzení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1359/21 však byl návrh na přiznání odkladného účinku podaný jiným stěžovatelem (Radek Cvach), který v nyní posuzované věci požádal o přiznání postavení vedlejšího účastníka.
Návrhy dalších osob - vlastníků dotčených nemovitostí a účastníků správního řízení, v němž bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby a stavební povolení na přiznání postavení vedlejších účastníků, které byly podány prostřednictvím stěžovatele současně s ústavní stížností, Ústavní soud odmítl. Podle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může tento soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení. "O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva)." (viz BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 410). Navrhovatelé naplnění podmínky "právního zájmu na výsledku řízení" ve své žádosti odůvodnili v podstatě jen tím, že Ústavní soud posuzuje právní otázky, které městský soud řešil nebo bude nucen řešit i v jejich věci. Z toho je ale patrno, že "výsledek řízení" v nyní posuzované věci nemá - jako takový - pro navrhovatele význam. Podstatné pro ně je pouze to, jaký právní názor Ústavní soud zaujme, aby jím eventuálně mohli argumentovat ve své dosud neskončené právní věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 449/06 nebo IV. ÚS 1378/16). Ustanovení §73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, aby ve svém důsledku obecně umožňovalo vedlejší účastenství v řízení o ústavních stížnostech všech účastníků řízení u ostatních soudů v jakýchkoliv dosud neskončených sporech se srovnatelným předmětem řízení. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatelé neprokázali právní zájem na výsledku řízení, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní dopady do jejich práv. Mimo to, jak již bylo uvedeno výše, ústavní stížnost Radka Cvacha Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1359/21 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu