ECLI:CZ:US:2022:1.US.3414.21.1
sp. zn. I. ÚS 3414/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 524/2021-8821 ze dne 14. 9. 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 48/2019 ze dne 17. 9. 2020 a Městského soudu v Praze č. j. 49 T 7/2016-7934 ze dne 29. 1. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným pod body 1, 2, 4, 5, 6 a 7 výroku napadeného rozsudku ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a v bodech 1, 2, 4, 5 a 6 ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou. Současně mu uložil peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Konečně mu byla uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněnými M. N., G. J. a P. K. nahradil poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj - územní pracoviště Brno 1 škodu ve výši 6 152 229 Kč.
2. Podstatou předmětné trestné činnosti bylo podvodné jednání obviněných, které směřovalo k vylákání nadměrných odpočtů DPH v souvislosti s předstíraným vývozem zboží z České republiky do Indonésie skrze uměle vytvořený řetězec společností a účelových fakturačních mezičlánků bez skutečného ekonomického významu. Na samém konci řetězce byly společnosti ovládané mj. stěžovatelem, u nichž se měl jako výnos z trestné činnosti realizovat uplatněný nadměrný odpočet DPH, na který by vznikl zákonný nárok v situaci, kdyby se jednalo o skutečné vývozy.
3. K odvolání stěžovatele (a dalších obviněných) Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu, a to pouze ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, které byly těmto obviněným uloženy, a ve vztahu ke stěžovateli znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí; tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením ohledně věrohodnosti svědků H. a D. Nalézací soud neprovedl řadu důkazů, které by svědčily ve prospěch stěžovatele a potvrdily jeho nevědomost o podvodných záměrech pánů H. a D. Za účelem zjištění objektivní stránky trestného činu zažádal stěžovatel o zjištění hodnoty zboží, avšak v napadených rozhodnutích nebyl vyhotoven žádný takový důkaz, zda hodnota na fakturách odpovídala podmínkám indonéského trhu. Stěžovatel opakovaně poukazuje na chybějící nebo nedostatečné odůvodnění odmítnutí jím podaných návrhů na doplnění dokazování (návrhu na opatření za účelem ocenění zboží, návrhy na zpochybnění věrohodnosti pánů H. a D., tj. vyžádání spisu z jiných trestních řízení vedeným vůči těmto osobám, návrhu na specifikaci zboží, návrhu na doplnění dokazování před odvolacím soudem). Dále namítá, že odposlechy byly nalézacím soudem označeny jako významný důkaz, avšak odvolací soud je následně označil jako bezpředmětné a nedůležité; tudíž jejich vady a následná vadná hodnocení, na která stěžovatel neustále bez reakce upozorňuje, ukazují na libovůli při rozhodování soudů. Neprovedenými důkazy, chybějícími, neúplnými, zkreslenými nebo nepravdivým informacemi v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tyto vady nebyly zčásti nebo vůbec reflektovány odvolacím a následně Nejvyšším soudem. Trestní postih v jeho případě je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se orgány činné v trestním řízení neobrátily na daňovou/celní správu v době, kdy získaly poznatky nasvědčující spáchání daňového deliktu. Závěrem namítá, že se odvolací ani dovolací soud nevypořádaly s jeho námitkou, že trestní řízení bylo nepředvídatelné.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není podle čl. 83 Ústavy České republiky další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To v trestním řízení především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací pravomoci připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže jejich rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jednotlivce.
8. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti směřují především vůči skutkovým zjištěním nalézacího soudu; jsou přitom totožné s těmi, které již uplatnil v rámci odvolacího a následně i dovolacího řízení a kterými se již obecné soudy (opakovaně) zabývaly. Nalézací soud po provedeném dokazování vyšel při skutkových zjištěních nejen z usvědčujících výpovědí spoluobviněných H. a D. (jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje), ale také z dalších důkazů, výstupů z odposlechů, listinných důkazů a výpovědí svědků. Odvolací a Nejvyšší soud skutková zjištění nalézacího soudu aprobovaly, současně vzaly argumentaci stěžovatele do úvahy a řádně se s ní vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na rozsáhlá a pečlivá odůvodnění napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud neshledal, že by se soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, ani že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním rozporu se skutkovým stavem zjištěným právě na základě tohoto dokazování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2864/09 ze dne 3. 5. 2010 (N 101/57 SbNU 305)]. Ústavní soud neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, z jakého důvodu neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným (viz bod 17 rozsudku odvolacího soudu).
10. Jde-li o namítaný rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud vyložil, že tuto zásadu nelze vykládat tak, že disponuje-li státní moc i jinými kontrolními mechanismy, na jejichž základě lze zajistit splnění zákonné povinnosti konkrétním subjektem, zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti. V případě stěžovatele nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, jež by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Naplnilo-li jeho jednání skutkovou podstatu závažného trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, nemohla být dostatečně zajištěna ochrana konkrétního právního statku uplatněním odpovědnosti podle daňových právních předpisů (viz str. 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu). K namítanému nevypořádání námitky nepředvídatelnosti trestního řízení lze pouze poznamenat, že stěžovatel neuvádí, v čem tato námitka měla spočívat, k jaké úvaze nalézacího soudu měla směřovat a jakým způsobem měla být v jejím důsledku porušena jeho ústavně zaručená práva.
11. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v trestní věci stěžovatele porušily jeho ústavně zaručená právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (stěžovatel ani netvrdí, v čem spatřuje porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny) nebo že by jejich závěry byly hrubě nepřiléhavé, případně vykazovaly znaky svévole. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu