ECLI:CZ:US:2022:1.US.3441.21.1
sp. zn. I. ÚS 3441/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Naděždy Sládkové, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 25. 10. 2021 č. j. 54 Co 221/2021-51 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 9. 2021 č. j. 11 C 146/2021-38, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení a Okresního soudu v Jihlavě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyloučení věcí z exekuce.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 9. 2021 č. j. 11 C 146/2021-38 ve věci stěžovatelky (v procesním postavení žalobkyně, dále jen "stěžovatelka") proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalovaná") zastavil řízení o vyloučení věcí z exekuce (výrok I.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelce se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč (výrok III.). Stěžovatelka se podanou žalobou domáhala vyloučení PC sestavy Hewlett-Packard (dále jen "PC sestava"), sepsané jako položka č. 4 soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem při soupisu movitých věcí dne 10. 3. 2021 v exekuci vedené ve prospěch žalované jako oprávněné proti povinnému Vítu Bartoškovi. V průběhu řízení žalovaná dala soudnímu exekutorovi souhlas s vyškrtnutím položky č. 4 ze soupisu a následně vzala stěžovatelka žalobu zpět. Okresní soud zvažoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že stěžovatelka má právo na jejich náhradu, neboť vzala žalobu zpět poté, co žalovaná uspokojila její nárok. Ve věci však shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které za použití §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal.
Usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 2 EXE 937/2013-99 okresní soud zastavil exekuci v exekuční věci oprávněné České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti povinnému Vítu Bartuškovi (výrok I.), oprávněné uložil nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Ivanu Ivankovi náklady exekuce ve výši 8 470 Kč (výrok II.) a nahradit povinnému náklady řízení ve výši 14 675 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 10. 2021 potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 6. 9. 2021 ve výroku II. ve znění, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává (výrok I.), žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). K otázce náhrady nákladů řízení uvedl, že v předmětné věci by se "otevíral prostor pro aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.", neboť k zastavení řízení došlo z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní z důvodů chování žalované a ta by proto měla hradit stěžovatelce náklady řízení, neboť nese procesní vinu na zastavení řízení. Za důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující nepřiznat stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované, shledal okresní soud skutečnosti, za nichž došlo ke zpětvzetí žaloby. Krajský soud shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných zejména v okolnostech, za nichž dala nakonec žalovaná souhlas soudnímu exekutorovi k vyškrtnutí PC sestavy ze soupisu.
K nákladům odvolacího řízení krajský soud uvedl, že žalovaná by sice měla právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti neúspěšné stěžovatelce, ale s ohledem na skutečnost, že stěžovatelce byla upřena náhrada nákladů jen za použití §150 o. s. ř., považoval přiznání náhrady nákladů za nepřiměřeně tvrdé, a proto za použití §150 o. s. ř. rozhodl, jako bylo výše uvedeno.
III
Stěžovatelka nejprve poukazuje na okolnosti, které vedly k nezákonné exekuci proti Vítu Bartuškovi, jež mají svůj původ v rozsudcích z roku 1986, a zdůrazňuje, že o zastavení této exekuce (zatím nepravomocně) rozhodl usnesením okresní soud dne 30. 11. 2021. Další část své argumentace směřuje k nesprávné aplikaci §150 o. s. ř. oběma soudy v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení při zastavení řízení poté, co byla žaloba vzata zpět. Stěžovatelka nesouhlasí nejen s uvedenými důvody zvláštního zřetele hodnými, které vedly k aplikaci §150 o. s. ř., ale především s nadužíváním moderačního práva soudy právě při náhradě nákladů řízení v řízeních o excindačních žalobách, je-li žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Soudy by v těchto případech měly postupovat jen podle §146 odst. 2 o. s. ř. a netvořit právo, resp. nahrazovat vůli zákonodárce vlastním uvážením.
Za zcela stěžejní považuje stěžovatelka skutečnost, že "žalovanou je Česká republika, stejně tak jako soudcem je Česká republika", přičemž stěžovatelka, aby se mohla domáhat ochrany svého (vlastnického) práva byla nucena uhradit požadovaný soudní poplatek, který jí, i přes procesní úspěch ve věci, nakonec nebyl vrácen. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí, které se nevypořádaly s její námitkou, že je nespravedlivé, pokud si stát, v daném případě jak v postavení žalovaného, tak i soudce, ponechá zaplacený soudní poplatek procesně úspěšného účastníka řízení, a tímto způsobem na něm "vydělává".
IV
Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že v případě nákladového výroku vzal v úvahu příslušnou judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 292/07, resp. IV. ÚS 3436/21) a respektoval i závěry Ústavního soudu ohledně aplikace §150 o. s. ř. (nález sp. zn. III. ÚS 3715/15). V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které i nadále považuje za správné a úplné.
Okresní soud poukázal na obecně známá specifika řízení o vylučovacích žalobách, kdy je nutná korekce nákladů řízení mezi účastníky častější, než v jiných typech řízení, což však není zapříčiněno soudní libovůlí.
Ústavní soud nepovažoval za nutné obdržená vyjádření zasílat stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti anebo argumentaci, která by měla relevantní vliv na posouzení věci.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu, včetně zaslaných vyjádření a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Přestože k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může v určitých případech citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod, neztrácí se zřetele, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí řádného řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého (řádného) procesu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 455/01, I. ÚS 653/03 a další).
V podústavní rovině představuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení postup zákonem předvídaný a dovolený, z hlediska zachování práva na spravedlivý (řádný) proces je však podmíněn tím, že obecné soudy, shledají-li pro takový závěr odpovídající důvody vycházející z posouzení všech okolností konkrétní věci, musí při využití moderačního práva svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04). Ústavní soud se též vyjádřil k uvážení, kterým soud disponuje ve vztahu k vlastnímu posouzení otázky existence důvodů hodných zvláštního zřetele (nález sp. zn. I. ÚS 2862/07), a zaujal stanovisko i k procesním podmínkám aplikace §150 o. s. ř. (obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 2337/13).
V předmětné věci podmínkám aplikace §150 o. s. ř. ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu napadená rozhodnutí obou soudů dostály, byť lze vznést jisté výhrady (srov. dále). Vzhledem k obsahu zapůjčeného spisu okresního soudu sp. zn. 11 C 146/2021 lze souhlasit s odůvodněním v tom, že žalovaná se neměla možnost seznámit s výhradou vlastnického práva stěžovatelky k movité věci - PC sestavě dříve, než z doručené excindační žaloby dne 28. 5. 2021, podané dne 10. 5. 2021 u místně a věcně příslušného soudu. I když soudní exekutor zaslal právnímu zástupci žalované vyrozumění o provedeném soupisu movitých věcí povinného, protokol o provedeném soupisu (nebo jeho stejnopis), či oznámení o jeho konání žalované (resp. jejímu právnímu zástupci) nezaslal.
V předmětné věci je nepochybné, že žalovaná dala souhlas s vyškrtnutím položky č. 4 PC sestavy ze soupisu movitých věcí až po výzvě vedlejšího účastníka ze dne 22. 6. 2021, aby zvážila výsledky řízení ve věci sp. zn. 11 C 112/2021, kde již bylo dokazováno vlastnictví k PC sestavě. Ke zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a následnému zastavení řízení o vylučovací žalobě tak nepochybně došlo z důvodu chování žalované. Jak správně konstatoval krajský soud, v takovém případě by měla nést náklady řízení ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. žalovaná, neboť z procesního hlediska zavinila zastavení řízení v předmětné věci. Důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující aplikaci §150 o. s. ř., spatřoval v tom, že žalovaná neměla od soudního exekutora žádné podklady či poznatky, které by jí umožňovaly se seznámit s výhradou vlastnického práva stěžovatelky k položce č. 4, uvedené v protokole soudního exekutora o provedeném soupisu ze dne 10. 3. 2021. Za okolnost vylučující možnost přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení označil skutečnost, že při soupisu movitých věcí, provedených "v bytě stěžovatelky na adrese X" mimo podpisu výše uvedeného protokolu neuvedla stěžovatelka jakékoliv tvrzení o tom, že některá ze sepsaných věcí je v jejím vlastnictví a neměla by proto podléhat exekuci.
V této části je odůvodnění usnesení krajského soudu nepřesné. Jak se podává z č. l. 10 předmětného spisu, je u požadavku na uvedení jména, příjmení a bydliště osoby, o které osoba přítomná soupisu tvrdí, že sepsaná věc je v jejím vlastnictví, dopsáno, že stěžovatelka, bytem X (uplatňuje vlastnictví) k pol. 2-4 (soupisu). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že i když v době sepsání protokolu o soupisu stěžovatelka uplatnila i jinou výhradu k procesním úkonům soudního exekutora, neopomněla uvést výhradu vlastnického práva k předmětným movitým věcem sepsaným v soupise. Byť se tedy tato část odůvodnění rozhodnutí krajského soudu míjí s obsahem příslušného spisu, nemohl Ústavní soud i s ohledem na krajským soudem uvedené další důvody zvláštního zřetele hodné, které ho vedly k aplikaci §150 o. s. ř., při rozhodování o nákladech řízení před okresním soudem a následně též k nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení procesně úspěšné žalované přiznat opodstatněnost argumentace stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv.
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka napadla nejprve podaným odvoláním výrok pod bodem II. usnesení okresního soudu (jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) a následně ústavní stížností brojí proti potvrzujícímu výroku pod bodem I. usnesení krajského soudu, přičemž je však zjevné, že stěžovatelkou požadované náklady řízení ve výši 7 445,- Kč (na č. l. 37) představují částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv či svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09, resp. sp. zn. II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace napadeného rozhodnutí nemohla přinést (i s ohledem na platnou judikaturu Ústavního soudu k této otázce) příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu. Taková situace nastala v nyní hodnocené ústavní stížnosti. Kasační nález by byl ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatelky vedoucí k ochraně materiální podstaty základních práv stěžovatelky nijak nepřispěl. Názor obou soudů o nutnosti aplikace §150 o. s. ř. v předmětné věci totiž jinak splňuje hlediska vymezené k této otázce judikaturou Ústavního soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatelky týkající se údajně neoprávněně nevráceného soudního poplatku soudem, je tato námitka nepřípustná, neboť stěžovatelka výrok pod bodem III. napadeného usnesení okresního soudu, jímž jí byla vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, ústavní stížností nenapadá, když v tomto rozsahu stěžovatelka nenapadla ani výrok II. napadeného usnesení podaným odvoláním.
Ústavní soud v souvislosti s výrokem II. napadeného usnesení krajského soudu, jímž nebyla žalované přiznána náhrada odvolacího řízení, konstatuje, že podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Výše označeným výrokem však do základních práv nebo svobod stěžovatelky nemohlo být zasaženo, neboť jím krajský soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení (procesně úspěšné) žalované.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu