ECLI:CZ:US:2022:1.US.3478.21.1
sp. zn. I. ÚS 3478/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Ondřeje Svobody, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2021 č. j. 10 Ao 23/2021-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 12. 2021 doručena ústavní stížnost, prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který se v řízení o návrhu na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "vedlejší účastník") nezabýval stěžovatelem předloženými důkazy, které podle stěžovatele měly zcela zásadní vliv na hodnocení legitimity napadeného mimořádného opatření. Podle stěžovatele nestačí, aby soud odkázal na jiná rozhodnutí, která sice obsahují stejné závěry, ale bez jakéhokoli hodnocení důkazů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 27. 10. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN, které bylo vydáno podle §69 odst. 1 písm. i) a §80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Vedlejší účastník tímto opatřením zakázal pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest, kterými jsou respirátor nebo obdobný prostředek. Nejvyšší správní soud návrh podle §13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocněním COVID-19 (dále jen "pandemický zákon") odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Pandemický zákon nijak nevymezuje, o jaké situace by se mělo v případě odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §13 odst. 3 tohoto zákona v praxi jednat, nicméně lze dovodit, že to budou zpravidla takové situace, kdy bude prima facie jasné, že podaný návrh nemůže být úspěšný, neboť půjde o skutkově i právně jednoznačnou věc, v níž právní závěr vyplývá z textu zákona bez potřeby další interpretace. Za takovou označil Nejvyšší správní soud i situaci, kdy se ve své rozhodovací praxi již obdobnou věcí zabýval a rozhodl zamítavým rozsudkem. Nehodlá-li se Nejvyšší správní soud odchýlit od svého předchozího právního názoru, není dán důvod, aby ve velmi specifickém režimu soudního přezkumu podle pandemického zákona nemohl využít právě institut zjevné neopodstatněnosti. To platí tím spíše, že se jedná o přezkum mimořádných opatření, která nejsou rozhodnutími, nýbrž opatřeními obecné povahy, tedy akty tzv. smíšené povahy, v mnohém podobné právním předpisům. Ústavní soud se již výkladem §13 odst. 3 pandemického zákona zabýval a akceptoval postup Nejvyššího správního soudu podle citovaného ustanovení za situace, kdy se námitkami směřujícími proti napadenému mimořádnému opatření již dříve meritorně zabýval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1482/21, III. ÚS 1498/21 či II. ÚS 2129/21).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Soud rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž vycházel ze své předchozí judikatury k přezkumu mimořádných opatření týkajících se povinnosti nosit ochranu dýchacích cest (např. rozsudky č. j. 7 Ao 6/2021-112, 10 Ao 12/2021-81, 8 Ao 17/2021-63 nebo 5 Ao 25/2021-51). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který individuálně posoudí, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94). Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci však nejde.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu