ECLI:CZ:US:2021:2.US.2129.21.1
sp. zn. II. ÚS 2129/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé S. S., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2021 č. j. 7 Ao 19/2021-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že návrhem ze dne 24. 6. 2021 se stěžovatelka jako navrhovatelka po Nejvyšším správním soudu domáhala zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "odpůrce") ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 14600/2020-15/MIN/KAN ve znění mimořádného opatření odpůrce ze dne 21. 6. 2021 č. j. MZDR 14600/2020-16/MIN/KAN (dále souhrnně též "mimořádné opatření" nebo "opatření"), vydaného s poukazem na §80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o ochraně veřejného zdraví") a §2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též "pandemický zákon"). Uvedeným mimořádným opatřením odpůrce stanovil postupem podle §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví a podle §2 odst. 2 písm. f) pandemického zákona podmínky k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 týkající se provozu škol a školských zařízení s účinností ode dne 8. 6. 2021 od 00:00 hod. do odvolání. V čl. I bodu 8 uvedeného opatření mj. podmínil účast na školní výuce povinností podrobit se antigennímu testu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 , resp. povinností podrobit se tzv. antigennímu testování (dále též "testování"). K aktivní legitimaci stěžovatelka v návrhu uvedla, že je žákyní Základní školy X. Její osobní účast na výuce je přitom možná pouze tehdy, pokud splní podmínky uvedené v čl. I bodu 8 napadeného mimořádného opatření, tedy v jejím případě podstoupí antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2. Nezákonnost opatření pak navrhovatelka spatřovala zejména v tom, že nebylo prokázáno, že by skutečně vznikla epidemie, jak to předpokládá §69 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle navrhovatelky odpůrce nepředložil jediný důkaz, kterým by existenci epidemie skutečně prokázal. Stěžovatelka před Nejvyšším správním soudem poukázala i na nákladnost samotestování a dodala, že pozitivní výsledky testování ve školách jsou naprosto zanedbatelné a jsou v nepoměru k nákladům, které na jejich zjištění byly vynaloženy.
3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že se testováním žáků základních škol již zabýval, a to zejména rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, ve kterém se obsáhle zabýval zákonností testování a nepřisvědčil ani jednomu z návrhových bodů, ve kterých navrhovatelka (rovněž žákyně základní školy) zejména poukazovala na: a) absenci pravomoci odpůrce k vydání mimořádného opatření ukládajícího povinnost testování, b) rozpor takového mimořádného opatření se zákonem, c) porušení práva na vzdělání. K návrhovému bodu a) soud zejména uvedl, že povinnosti uložené napadeným mimořádným opatřením vydaným podle zbytkového ustanovení §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví jsou srovnatelné s povinnostmi plynoucími z předchozích písm. a) až h) v odst. 1 §69 téhož zákona. Nelze tedy konstatovat nedostatek pravomoci odpůrce k vydání napadeného mimořádného opatření, byť není namístě zastírat určité legislativní deficity dané právní úpravy. Opačný výklad by však byl podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu příliš formalistický a nerespektoval by základní zákonné nastavení pravomocí odpůrce jako orgánu ochrany veřejného zdraví, jejichž rozsah musí být vykládán uvážlivě. Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře obsáhle věnoval i argumenty směřujícími k neexistenci epidemie, a to v rozsudku ze dne 23. 6. 2021 č. j. 8 Ao 16/2021-124 nebo v usnesení ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021 - 38. Na v podstatě identickou argumentaci stěžovatelky reagoval už v usnesení, týkajícím se nezl. S. S., kterou zastupoval stejný zákonný zástupce a stejný advokát, a to v usnesení ze dne 31. 5. 20211, č. j. 5 Ao 8/2021 - 84. Na základě uvedených východisek Nejvyšší správní soud dovodil, že posuzovaný návrh je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Soud se totiž již otázkou existence epidemie i zákonnosti testování žáků a souvisejícími otázkami zabýval, a to zejména v rozsudku ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, který navázal na dřívější prejudikaturu. Soud poukázal i na to, že závěry citovaného rozsudku byly aprobovány usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/21. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že návrh byl koncipován poměrně obecně a navrhovatelka nespecifikovala, jak ji napadené opatření přímo zkracuje na jejích veřejných subjektivních právech, dále Nejvyšší správní soud zmínil i to, že navrhovatelka podala návrh k soudu ve čtvrtek dne 24. 6. 2021, tedy těsně před koncem školního roku.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že podstatou jejího návrhu bylo tvrzení, že ministerstvo zdravotnictví dosud před soudem nikdy neprokázalo, že by na území ČR hrozilo nebezpečí vzniku epidemie nebo že by se zde epidemie vyskytovala, přičemž soudu předložila důkazy, kterými zpochybňovala informace zveřejňované v hromadných sdělovacích prostředcích i údaje vykazované státem, které měly existenci epidemie nasvědčovat. Stěžovatelka na základě takto předložených důkazů předpokládala, že soud se bude jejich obsahem zabývat a minimálně vyzve odpůrce, aby se k těmto důkazům vyjádřil, neboť jsou jimi zpochybňovány informace, které soud považuje za obecně známé skutečnosti. Namísto toho soud přistoupil k vypořádání námitek tak, že odkázal na dříve vydaná rozhodnutí, která vypořádání námitek stěžovatelky neobsahovala, přičemž prohlásil, že vzhledem k opakování vyvracených notoriet se od jejich akceptace nemá důvod odchylovat. Podle stěžovatelky soud ve svých předchozích rozhodnutích nikdo neprokázal, že epidemie existuje nebo že hrozí její vznik. Pokud soud tvrdí, že nějaká skutečnost je prokázána tím, že tuto skutečnost uvedl v jiném rozhodnutí, přestože ani v rozhodnutí, na které odkazuje, taková skutečnost nebyla prokázána, nelze tvrzení soudu považovat za prokázané v žádném z těchto rozhodnutí bez ohledu na to, kolikrát takové tvrzení soud zopakuje. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. že lze konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelčinou argumentací v dostatečném rozsahu, navázal na svou předchozí judikaturu, jíž se zabýval jak otázkou existence epidemie, tak i problematikou testování dětí ve školách. Na v podstatě identickou argumentaci stěžovatelky Ústavní soud reagoval už v usnesení, týkajícím se nezletilé S. S., kterou zastupoval stejný zákonný zástupce a stejný advokát ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/21 . I v nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení Nejvyššího správního soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Nejvyšší správní soud odkázal na svou prejudikaturu jak ohledně testování dětí ve školách, tak i ohledně existence epidemie. Nejvyšší správní soud proto v nyní posuzované věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti návrhu, když neshledal důvodu se od závěrů přijatých v jím citovaných rozhodnutích, uvedených výše, odchýlit.
9. Pandemický zákon nijak nevymezuje, o jaké situace by se mělo v případě odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §13 odst. 3 tohoto zákona v praxi jednat, nicméně lze dovodit, že to budou zpravidla takové situace, kdy bude prima facie jasné, že podaný návrh nemůže být úspěšný, neboť půjde o skutkově i právně jednoznačnou věc, v níž právní závěr vyplývá z textu zákona bez potřeby interpretace. Za takovou označil Nejvyšší správní soud i situaci, kdy se ve své rozhodovací praxi již obdobnou věcí zabýval a rozhodl zamítavým rozsudkem. Nehodlá-li se Nejvyšší správní soud odchýlit od svého předchozího právního názoru, není důvod, aby ve velmi specifickém režimu soudního přezkumu podle pandemického zákona nemohl využít právě institut zjevné neopodstatněnosti. To platí tím spíše, že se jedná o přezkum mimořádných opatření, která nejsou rozhodnutími, nýbrž opatřeními obecné povahy, jež si jako právní akty tzv. smíšené povahy v mnohém nezadají s právními předpisy; Nejvyšší správní soud pak provádí v podstatě jejich abstraktní přezkum - byť na podkladě aktivní legitimace konkrétního navrhovatele a v mezích jím tvrzeného dotčení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zabývajících se výkladem §13 odst. 3 pandemického zákona přisvědčil shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu, a postup Nejvyššího správního soudu podle citovaného ustanovení za situace, kdy se Nejvyšší správní soud námitkami směřujícími proti napadenému mimořádnému opatření již dříve meritorně zabýval, označil za ústavně souladný (srovnej usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 1430/2021, usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21 či usnesení ze dne 28. července 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/21).
10. Stěžovatelka postavila svou ústavní stížnost na tom, že Nejvyšší správní soud řádně nezjistil skutkový stav, nýbrž existenci epidemie (včetně ohrožení života a zdraví obyvatel) považuje za obecně známou skutečnost, aniž by odůvodnil, z jakých důvodů k tomuto závěru dospěl, a umožnil stěžovatelce proti takto tvrzené notorietě brojit. Tvrdí-li stěžovatelka, že z předložených důkazů nebyl skutkový stav řádně zjištěn, a že nebyly řádně vyhodnoceny jí předložené důkazy (např. informace o tom, že stav nemocných v českých nemocnicích nepřekračoval běžný průměr), kterými tvrzení vedlejšího účastníka o existenci epidemie zpochybnila, nelze jí dát za pravdu. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, na niž odkázal, uvedl, že pro posouzení samotné existence epidemie, jakož i toho, že není nijak bagatelní, považuje za dostatečný poukaz na data zmíněná ve vyjádření vedlejšího účastníka a také na nedávné extrémní zatížení zdravotnických zařízení péčí o pacienty s nemocí COVID-19, což mělo významný dopad i na poskytování jiné zdravotní péče; není přitom potřeba se v detailu zabývat tím, nakolik mohou být údaje o počtech zemřelých či laboratorně potvrzených pozitivních výsledků, včetně tzv. falešné pozitivity, zavádějící. I oproti opačným tvrzením stěžovatelky měl tedy zatížení zdravotního systému Nejvyšší správní soud za obecně známou skutečnost, jak ostatně konstatoval již ve svých předcházejících rozhodnutích. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nejvyšší správní soud se nedopustil stěžovatelkou namítaných pochybení, když vzal v úvahu tvrzení a důkazy předložené oběma stranami, přiklonil se však ke stanovisku odpůrce, přičemž přihlížel taktéž k závěrům, k nimž dospěl ohledně této otázky ve svých předcházejících rozhodnutích. Uvedenému postupu nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu