ECLI:CZ:US:2022:1.US.393.22.1
sp. zn. I. ÚS 393/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STAVITELSTVÍ BARBET, s. r. o., sídlem Vejprnická 663/56, Plzeň, zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 21/17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 3040/2021-1022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obce Líšťany, sídlem Líšťany 77, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně se podanou žalobou po stěžovatelce jako žalované domáhala zaplacení částky 725 969,60 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu ukončení smlouvy o dílo ze dne 2. 12. 2011 ve znění dodatků. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 30 C 241/2013-893 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 725 969,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení ve výši 912 618 Kč a výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady státu. Okresní soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky vzniklo podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), bezdůvodné obohacení v celkové částce 725 969,60 Kč, a proto v souladu s §451 odst. 2 ve spojení s §456 občanského zákoníku, uložil stěžovatelce toto bezdůvodné obohacení vrátit. V souladu s §458 odst. 2 občanského zákoníku okresní soud přiznal vedlejší účastnici i právo na zaplacení úroku z prodlení, jehož výši určil s odkazem na §517 odst. 2 občanského zákoníku, ve spojení s §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 25 Co 109/2021-955 rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení ve výši 867 073 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 27 878 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a dovodil, že zaplatila-li vedlejší účastnice stěžovatelce částku 2 973 320,60 Kč, avšak její obohacení v podobě stěžovatelkou dodaných stavebních prací (jež nelze vrátit) činí toliko částku 2 176 436 Kč, je povinností stěžovatelky, která se v tomto rozsahu bezdůvodně obohatila, vrácení žalované částky ve výši 725 969,60 Kč. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že i když stěžovatelka v obsáhlém dovolání krajskému soudu vytýká odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v celé řadě případů, označila tuto praxi spisovou značkou jen v jednom z nich (odkazem na "rozhodnutí 22 Cdo 2128/2010"), přičemž požadavku na dostatečně určitý slovní popis příslušné rozhodovací praxe se obsah dovolání blíží jen v několika (v napadeném usnesení vyjmenovaných) bodech. V ostatních případech příslušnou judikaturu neoznačila ani jejím srozumitelným a dostatečně určitým slovním popisem (srov. např. smysl postrádající tvrzení, že "dovolací soud rozsáhle judikoval ve své rozhodovací činnosti subsidiaritu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu bezdůvodného obohacení"). Nejvyšší soud dovodil, že výhrady vůči rozhodnutí krajského soudu, u nichž lze mít požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání za splněné, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Nejvyšší soud konstatoval, že od jeho rozsudku ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 se krajský soud neodchýlil. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou krajským soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř., nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání založit rovněž nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil. Nejvyšší soud poukázal na to, že z formulovaných judikaturně dosud nevyřešených otázek hmotného a procesního práva stěžovatelka předkládá zřetelně pouze otázku, "jakou měrou může účastník řízení ovlivnit zadání znaleckého posudku", resp. komplex s touto otázkou souvisejících otázek. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou předložená otázka v rozhodovací praxi vyřešena byla a krajský soud se od judikaturně přijatého řešení neodchýlil. Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud formalisticky odmítl její dovolání pro vady, kterými dovolání netrpělo. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou odepření přístupu k Nejvyššímu soudu nesprávným posouzením dovolání jako vadného. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedený nález dopadá na její případ. Nejvyšší soud v posuzované věci podle stěžovatelky postupoval formalisticky, když po stěžovatelce vyžadoval přesnou specifikaci judikatury Nejvyššího soudu, s níž má být rozhodnutí krajského soudu v rozporu. Formalisticky vyžadoval též dostatečně určitou a srozumitelnou formulaci právní otázky. Stěžovatelka namítá, že v podaném dovolaní vymezila celou řadu zásadních právních otázek, u kterých tvrdila, že byly krajským soudem rozhodnuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo které nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny.
6. Stěžovatelka namítá, že dovolací důvody byly řádně vymezeny, avšak Nejvyšší soud se jimi nezabýval a vytýkal stěžovatelce, že používá argumentaci "otázka zásadního právního významu", a poučoval stěžovatelku o tom, že takový argument odpovídá režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž v procesním režimu pak navíc považuje Nejvyšší soud tento argument za bezcenný. Stěžovatelka namítá, že ve styku jednotlivce s veřejnou mocí platí princip upravený v §41 odst. 2 o. s. ř., podle kterého se podání posuzuje podle jeho obsahu nikoli jeho formy. Nejvyšší soud však posuzoval její dovolání podle jeho formy, nikoliv podle jeho obsahu. Tomu nasvědčuje i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud vytýká jako zásadní vadu napadeného dovolání i formulaci, že "dovolací soud rozsáhle judikoval ve své rozhodovací činnosti subsidiaritu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu bezdůvodného obohacení". Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že jde pouze o písařskou chybu, kdy stěžovatelka měla, jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, na mysli subsidiaritu režimu bezdůvodného obohacení vůči nárokům z titulu náhrady škody. Dále stěžovatelka poukazuje na formalistický požadavek na přesnou formulaci právních vět a uvedení spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v podaném dovolání řádně a srozumitelně vymezila právní otázky, které krajský soud posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelce se jeví jako odporující čl. 36 odst. 1 Listiny situace, kdy se obrací se svým podáním na Nejvyšší soud "jako orgán ochrany práv a orgán znalý práva a orgán znalý svých rozhodnutí" a ten její podání formalisticky odmítá proto, že nekonkretizuje spisovou značku jeho vlastního rozhodnutí. Stěžovatelka považuje za porušení svých práv, měla-li by soudu, který vydal konkrétní rozhodnutí, které je tomuto soudu známo, toto rozhodnutí konkrétně označit s procesním důsledkem odmítnutí dovolání při nesplnění této formalistické podmínky, která však nemá oporu v zákonem vymezených podmínkách stanovených pro přípustnost podaného dovolání.
7. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka dovozuje, že její dovolání splňovalo všechny zákonem vyžadované náležitosti, bylo přípustné, avšak Nejvyšší soud je bezdůvodně odmítl. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil, zkrátil stěžovatelku na jejím právu zaručeném jí čl. 36 odst. 1 Listiny. Svým rozhodnutím stěžovatelce odepřel právo na projednání a rozhodnutí věci Nejvyšším soudem na základě podaného dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud může odmítnout dovolání jako vadné.
14. Ústavní soud poukazuje na to, že jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
15. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se v odůvodnění takového rozhodnutí, jde-li o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
16. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není podle §237 o. s. ř., přípustné a v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu porušení ústavnosti neshledal. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, že stěžovatelkou předložená otázka "jakou měrou může účastník řízení ovlivnit zadání znaleckého posudku" (resp. s touto otázkou související komplex otázek), v rozhodovací praxi vyřešena byla a krajský soud se od judikaturně přijatého řešení neodchýlil. Jde-li o další stěžovatelkou v dovolání formulované otázky, Ústavní soud z přiloženého dovolání zjistil, že tyto otázky krajský soud buď neřešil, popř. u jiných stěžovatelka řádně nevymezila splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka ve svých námitkách uplatňovala i tzv. jiné vady řízení, k těm by však bylo možné přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným. Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval problematikou alternativního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, spočívající na jedné straně v tvrzení dovolatele, že dotčená právní otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena (§237 o. s. ř.), a na straně druhé v současném tvrzení, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené (konkrétně označené) judikatury Ústavního soudu (viz výrok III. stanoviska ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), což se vzájemně nevylučuje. Ústavní soud v dané věci uzavřel, že neabsentují-li v podání dovolatele jiné zákonné náležitosti (např. řádná formulace dotčené právní otázky, resp. vymezení dovolacího důvodu), je odmítnutí takového dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti odepřením přístupu stěžovatele k dovolacímu řízení a tím i porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci však, jak plyne z výše uvedeného, nejde o tento případ.
18. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Na závěru Nejvyššího soudu, že její dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, resp. proti nákladovým výrokům je nepřípustné ex lege [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], neshledal Ústavní soud žádné pochybení s ústavní relevancí. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu