ECLI:CZ:US:2022:1.US.443.22.1
sp. zn. I. ÚS 443/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bacovského, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 14 C 289/2021-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a Správy služeb hlavního města Prahy, sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 2 150 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároku na zaplacení požadované částky představující úhradu za odtah a parkovné motorového vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem. Obvodní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobě vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 150 Kč od 5. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 700 Kč (výrok II.). Obvodní soud měl z provedeného dokazování za prokázané, že vozidlo stěžovatele parkovalo dne 1. 9. 2020 ve 12:50 hodin na vyhrazeném parkovišti a příslušný strážník oprávněně rozhodl o jeho odstranění podle §27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). K poukazu stěžovatele, že ve skutkově obdobném sporu, který byl u obvodního soudu veden pod sp. zn. 27 C 120/2020, byla žaloba totožné vedlejší účastnice zamítnuta, obvodní soud konstatoval, že ve zmíněné věci rozhodoval na základě jiných skutkových zjištění, kdy žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že byl odtah řádně nařízen příslušným strážníkem. Naproti tomu v nyní posuzované věci byl odtah strážníkem řádně nařízen a nebylo prokázáno, že by byl pokyn k odtažení vozidla nezákonný.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a dále tvrdí, že vozidlo neparkoval v rozporu s právními předpisy a že odtah byl nezákonný. Opětovně poukazuje na věc vedenou u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 120/2020 s tím, že jde po skutkové stránce o věc analogickou. Je přesvědčen, že v případě skutkově analogických věcí nelze vydat dvě zásadně odlišná rozhodnutí. Má za to, že obvodní soud učinil závěr o tom, že odtah vozidla byl nařízen strážníkem řádně, pouze na základě vyjádření Oddělení kontroly a stížností Městské policie hlavního města Prahy, což podle něj není rozhodnutí, kterým by byl soud vázán, a nejde ani o důkaz, že strážník rozhodl podle §27 odst. 5 zákona o silničním provozu oprávněně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že předmětná částka ve výši 2 150 Kč s příslušenstvím je ve světle judikatury Ústavního soudu částkou bagatelní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 4. 4. 2007 III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech - s výjimkou excesivních rozhodnutí, za nějž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. Již v mnoha svých rozhodnutích Ústavní soud podotkl, že u bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce (srov. např. usnesení ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18).
8. U bagatelních částek lze tak ústavní stížnost považovat za opodstatněnou jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 aj), což však není splněno v nyní posuzované věci.
9. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že obvodní soud se řádně vypořádal jak s námitkami stěžovatele týkajícími se žalované částky ve výši 2 150 Kč s příslušenstvím, tak i s poukazem stěžovatele na podle jeho mínění skutkově totožné rozhodnutí ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 120/2020. Zdůraznil, že ve stěžovatelem zmiňované věci sp. zn. 27 C 120/2020 rozhodoval na základě jiných skutkových zjištění, kdy žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že byl odtah řádně nařízen příslušným strážníkem. Naproti tomu v nyní posuzované věci byl odtah strážníkem řádně nařízen a nebylo prokázáno, že by byl pokyn k odtažení vozidla nezákonný (sub bod 2). Obvodní soud při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Rozhodnutí obvodního soudu tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu