ECLI:CZ:US:2018:4.US.1744.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1744/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kubíkové, zastoupené JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem, sídlem Sudoměřská 185/10, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2018 č. j. 69 Co 477/2017-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. března 2017 č. j. 43 C 79/2016-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a městské části Praha 11, sídlem Ocelíkova 672/1, Praha 11 - Háje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž namítá též porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 15 000 Kč jako bezdůvodného obohacení, které dle ní vzniklo vedlejší účastnici tím, že do kupní ceny bytové jednotky č. X ve třetím podlaží domu č. p. XY na ulici M., započetla i náklady na přípravné práce spojené s prodejem bytu, ač kupní cena měla být stanovena pouze na základě znaleckého posudku, když náklady spojené s přípravou prodeje měla nést vedlejší účastnice. Uvedla, že v průběhu kontraktačního procesu nebyla vedlejší účastnicí o způsobu výpočtu konečné ceny předmětného bytu informována. Domnívala se, že byla vedlejší účastnicí uvedena v omyl, když se domnívala, že podpisem kupní smlouvy souhlasí s cenou, která vychází pouze z ceny obvyklé, stanovené znaleckým posudkem. Stěžovatelka se dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 15 000 Kč za dobu od 13. 8. 2016 do zaplacení.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocným rozhodnutím soudů ve shora uvedených řízeních, jichž byla účastníkem, byla opakovaně zkrácena na svých právech tím, že obecné soudy se nevypořádaly se vším, co v řízení vyšlo najevo ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a co účastníci tvrdí, pokud tato tvrzení mají vztah k projednávané věci, což má za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy dle stěžovatelky při svém rozhodování nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, čímž došlo k hrubému nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, tedy k excesu dosahujícímu intenzity libovůle soudního rozhodování. Nerespektováním judikatury Ústavního soudu pak došlo k nerespektování principu legitimního očekávání, porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí a porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Postup obecných soudů byl nejen nezákonný, nýbrž i neústavní a stěžovatelka se tak domáhá důsledné právní ochrany svých nároků, a rovněž práva na soudní ochranu, předvídatelnost soudního rozhodování, vyloučení libovůle při soudním rozhodování, stejně jako respektování základních právních principů projevu vůle. Stěžovatelka zejména namítá absolutní neplatnost Zásad privatizace obecních bytů převedených po roce 1990 bezúplatně na obec, schválené Zastupitelstvem městské části Praha 11 dne 20. 7. 2011 (dále jen "Zásady"), ze kterých vyplývá údajná povinnost stěžovatelky uhradit 15 000 Kč vedlejší účastnici, přičemž na základě těchto zásad byla špatně vypočtena stěžovatelce kupní cena, kterou uhradila vedlejší účastnici, která se tímto o 15 000 Kč bezdůvodně obohatila.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 15 000 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za nějž však nyní napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 o. s. ř. v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
12. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
13. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že městský soud (a předtím i obvodní soud) se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky i jí odkazovanou judikaturou.
14. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí, zejména závěrů městského soudu, uvedených v bodech 16 až 20 napadeného rozsudku, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723], a to zejména ten závěr obecných soudů, že "žalovaná [tj. vedlejší účastnice] se na úkor žalobkyně [tj. stěžovatelky] bezdůvodně neobohatila, neboť náklady spojené s přípravou privatizace bytového fondu skutečně vynaložila a uhradila. Pokud žalobkyně podepsala kupní smlouvu s cenou v ní uvedenou, tuto zaplatila a následně došlo ke vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemůže se zpětně domáhat vrácení části zaplacené kupní ceny jako bezdůvodného obohacení na straně žalované, zejména když sama uvedla, že uzavřená kupní smlouva a v ní stanovená kupní cena pro ni byla výhodná." Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)], a to tím spíše, že v nyní souzené věci jde o částku bagatelní, jak již bylo uvedeno shora.
15. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu