ECLI:CZ:US:2022:1.US.493.22.1
sp. zn. I. ÚS 493/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Coufala a Pavlíny Coufalové, obou zastoupených Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 33 Cdo 248/2021-366, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2020 č. j. 17 Co 49/2020-336 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 5 C 215/2014-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GAMA stavby, s. r. o., sídlem Olomoucká 2625/30, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále navrhli, aby Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil rovněž v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se podanou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 100 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu za prodlení se zhotovením díla v období od 16. 8. 2012 do 23. 10. 2012.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 č. j. 5 C 215/2014-178 žalobu stěžovatelů o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice v řízení prokázala, že dílo mělo být zhotoveno do 31. 12. 2012, když změna termínu zhotovení díla byla ujednána 25. 5. 2012 a poté 9. 7. 2012, což vyplývá ze zápisu ve stavebním deníku.
4. Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé odvoláním. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 17 Co 156/2016-214 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), rozsudek okresního soudu změnil pouze ve výroku II. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 33 Cdo 2453/2018-251 rozsudek okresního soudu i rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že účastníci proti prodloužení lhůty nic nenamítali a akceptovali je. Nejvyšší soud konstatoval, že tvrdili-li stěžovatelé v průběhu řízení, že dodatek ke smlouvě uzavřen nebyl a že k platné změně písemně uzavřené smlouvy obsahující výhradu písemné formy změn a dodatku ani dojít nemohlo uzavřením ústního dodatku, obsahuje tento úkon, jímž je zpochybněno uzavření dodatku, námitku jeho neplatnosti. Nejvyšší soud uzavřel, že dospěl-li krajský soud k závěru, že k prodlení se zhotovením díla dojít nemohlo, neboť došlo ke sjednání změny termínu dokončení v ústním dodatku odlišně od ujednání ve smlouvě a stěžovatelé relativní neplatnost této změny smlouvy nenamítli, je jeho právní posouzení nesprávné.
6. Okresní soud následně napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dohodnuta změna termínu zhotovení díla a že dílo mělo být zhotoveno do 31. 12. 2012, a to zápisem ve stavebním deníku - listem č. 9654324 ze dne 9. 7. 2012. Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení práva stěžovatelů dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu dne 9. 7. 2012, kterým byla sjednána změna termínu dokončení díla do 31. 12. 2012, a proto musel soud k této námitce přihlédnout.
7. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelé prodloužení dokončení díla do 31. 12. 2012 výše uvedeným zápisem akceptovali. V této souvislosti poukázal i na to, že důvody prodloužení termínu, jak byly zaznamenány, nevznikly u vedlejší účastnice, tudíž nelze dospět k závěru, že by byli stěžovatelé z tohoto pohledu jako spotřebitelé nějak znevýhodněni. K formě sjednání dodatku zápisem ve stavebním deníku krajský soud poukázal na to, že mu je z úřední činnosti známo, a to z věci projednávané pod sp. zn. 17 Co 168/2016 (věc okresního soudu sp. zn. 14 C 286/2014), že mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí docházelo k ujednání o rozsahu prováděného díla, aniž tyto změny byly sjednávány písemně. Mezi účastníky bylo tedy běžnou praxí, že ohledně změn smlouvy o dílo nebyly sjednávány písemné dodatky. Krajský soud proto uzavřel, že ke změně termínu dokončení díla platně došlo zápisem ve stavebním deníku ze dne 9. 7. 2012 a že stěžovatelé tento termín prodloužení akceptovali. K otázce, zda stěžovatel mohl jednat za stěžovatelku při sjednávání termínu dokončení díla, krajský soud poukázal na to, že veškeré záležitosti týkající se stavby vyřizoval vždy stěžovatel bez jakéhokoli podílu stěžovatelky. Jde-li o námitku relativní neplatnosti právního úkonu učiněného stěžovatelem, a to ujednání o prodloužení termínu dokončení díla v zápise ze dne 9. 7. 2012, uplatněnou stěžovateli, krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelé tuto námitku vznesli opožděně. Okresní soud podle krajského soudu proto správně přihlédl k námitce promlčení vnesené vedlejší účastnicí a žalobu zamítl. Žádné skutečnosti, pro které by mohla být námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí posouzena jako uplatněná v rozporu s dobrými mravy, krajský soud neshledal.
8. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé nevymezili řádně přípustnost dovolání, neboť nespecifikovali právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani neuvedli rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž má být řešení (a které) otázky hmotného nebo procesního práva v rozporu. Uvedena není ani žádná právní otázka, kterou mají stěžovatelé za dosud Nejvyšším soudem neřešenou. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) stěžovatelé v dovolání pouze polemizují s tím, jak krajský soud (resp. okresní soud) postupoval a jak rozhodl. Stěžovatelé zpochybňují správnost skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, předkládají vlastní verzi skutku a vytýkají soudům, že se řádně nevypořádaly s jejich argumentací. Nejvyšší soud konstatoval, že obligatorním požadavkům na řádné vymezení přípustnosti nevyhovuje ani formulace stěžovateli předestřených "právních vět".
9. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový stav, na němž krajský soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro Nejvyšší soud je závazný. Ani samotné hodnocení důkazů krajským soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že strany uzavřely písemnou smlouvu o dílo, v níž se vedlejší účastnice (zhotovitelka) zavázala dílo spočívající v dodávce rodinného domu včetně stavby garáže bez venkovních úprav a přípojek dokončit do 30. 5. 2012. Písemně uzavřeným dodatkem ke smlouvě ze dne 1. 1. 2012 byl termín dokončení díla posunut do 15. 8. 2012, dalšími dodatky - sjednanými formou zápisů ve stavebním deníku ze dne 25. 5. 2012 a ze dne 9. 7. 2012 - byl termín dokončení díla posunut do 31. 12. 2012. Námitku relativní neplatnosti dodatků (sjednaných formou zápisů ve stavebním deníku) z důvodu nedostatku jejich formy stěžovatelé uplatnili opožděně. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá argumentace, že soudy obou stupňů nesprávně považují záznamy ve stavebním deníku za dohody o změně termínu zhotovení díla, přestože k jejich sjednání nedošlo formou číslovaných písemných dodatků podepsaných všemi účastníky. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud ani okresní soud se od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 32 Cdo 4167/2008 nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1264/2011 [(N 130/62 SbNU 47), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] při právním posouzení věci neodchýlily, zjistily-li, že stěžovatelé námitku relativní neplatnosti právního úkonu, jímž došlo k dohodě o změně termínu dokončení díla, pro rozpor jeho formy s dohodou účastníků uplatnili opožděně. Námitkami, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se krajský soud náležitě nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, resp. že neprovedl všechny navržené důkazy, stěžovatelé nezpochybnili žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž krajskému soudu vytýkají, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však Nejvyšší soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení některé jejich námitky odmítl jako skutkové (a tedy nepřípustné), k jiným se nevyjádřil vůbec. Nesprávnost postupu Nejvyššího soudu spatřují stěžovatelé i v tom že Nejvyšší soud řeší právní otázky v rozporu s "textem zákona", s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nebo je neřeší vůbec.
11. Stěžovatelé namítají, že u otázky týkající se vzniku smlouvy (resp. dodatku ke smlouvě) Nejvyšší soud zaměňuje vznik smlouvy (dodatku) a platnost smlouvy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smluvní jednání je dokončeno ofertou (nikoliv akceptací oferty). Považují-li soudy zápis ve stavebním deníku za dodatek ke smlouvě, jde podle stěžovatelů z důvodu absence podpisu druhé strany (absence akceptace) o ofertu, tedy o neuzavřený dodatek. Neplatný je dodatek při nedodržení formy.
12. Nejvyšší soud je přepjatě formalistický při posuzování námitky relativní neplatnosti (v rozporu s vlastní judikaturou a v neprospěch spotřebitele). Stěžovatelé uplatnili námitku neplatnosti zápisu (jako dodatku) pro nedostatek formy již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud totiž ve svém prvním zrušovacím usnesení rozhodl, že případný dodatek ke smlouvě byl neplatný a stěžovatelé se relativní neplatnosti dovolali. Okresní i krajský soud pak uvedenou námitku shledaly promlčenou a nárok stěžovatelů zamítly. S argumentací stěžovatelů se dílem nevypořádaly vůbec (čímž zatížily své rozhodnutí nepřezkoumatelností) a dílem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (čímž zatížily rozhodnutí vadou nezákonnosti a prvkem libovůle). Nejvyšší soud se pak uvedeným odmítl zabývat jakožto otázkou skutkovou.
13. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením vedlejší účastnice o posunutí termínu dokončení díla. Namítají, že žádné dodatky nebyly uzavřeny a za závazný považují termín sjednaný v písemném dodatku. Stěžovatelé v odvolání namítali, že stěžovatelka se nemohla seznámit se zápisem v den jeho podpisu (nebyla přítomna), neboť vedlejší účastnice stavební deník protiprávně zadržovala. Po dobu, kdy byl stavební deník zadržován, nemohla běžet promlčecí lhůta, a běžela-li by, je námitka toto, kdo deník zadržoval, v rozporu s dobrými mravy. S touto námitkou se soudy dostatečně nevypořádaly a zatížily tak rozhodování prvkem libovůle.
14. Dále uvádějí, že žádný ze soudů se nevypořádal s jejich tvrzením, že námitka promlčení vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice zadržovala dokumenty, které podle smlouvy byly povinna stěžovatelům vydat a které byly podstatné pro vznesení námitky promlčení. Soudy tak zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s argumentem stěžovatelů, že podle judikatury Nejvyššího soudu uzavře-li účastník dodatek jen s jedním účastníkem na druhé straně, je vázán jen tento jeden účastník, a tím zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
15. Stěžovatelé také namítají, že obecné soudy dospěly k některým skutkovým zjištěním, aniž by k nim provedly dokazování, nebo důkazy založené ve spise pominuly. Způsobily tak podstatný nesoulad skutkových zjištění s provedeným dokazováním, avšak Nejvyšší soud se jimi nezabýval, neboť jsou to skutková zjištění.
16. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy rovněž namítali nedostatečná skutková zjištění a vady dokazování. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a zdůraznili, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. se způsobem, jakým k nim krajský soud dospěl.
17. V neposlední řadě poukazují na to, že byli v postavení spotřebitelů. Ve smlouvě si sjednali, že tato může být měněna pouze písemnými číslovanými dodatky. Jde o ustanovení, které chrání spotřebitele, neboť díky němu spotřebitelé vědí, kterou písemností se mění jejich práva a povinnosti. Soudy se od tohoto výkladu odchýlily v neprospěch spotřebitele a zasáhly tak do právního postavení spotřebitelů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
20. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
21. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
22. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
23. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Současně je podle §237 o. s. ř. povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení.
24. Ústavní soud poukazuje na to, že jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
25. Ústavní soud ve své judikatuře vyslovil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
26. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nedostatečné vymezení dovolacích důvodů, tedy, že není přípustné, zaměřil se Ústavní soud na ústavní konformitu tohoto postupu.
27. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelů není přípustné, neboť stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu v posuzované věci porušení ústavnosti neshledal. Stěžovatelé v dovolání uplatnili pouze námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky (dovolací důvody), případně nevymezili splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Námitkami stěžovatelů byly zpochybňovány rovněž skutkové závěry a uplatňovány tzv. jiné vady řízení, k nimž by nicméně bylo možné přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo shledáno přípustným.
28. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelů řádně zabýval. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
29. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci stěžovatelé zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostáli, neboť v dovolání řádně nevymezili otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
30. Jde-li o posouzení rozsudků okresního soudu a krajského soudu o zamítnutí žalobního návrhu stěžovatelů na zaplacení smluvní pokuty, obecné soudy správně dovodily, že námitku relativní neplatnosti právního úkonu učiněného stěžovatelem (ujednání o prodloužení termínu dokončení díla v zápise ze dne 9. 7. 2012), stěžovatelé vznesli opožděně. Proto soudy správně přihlédly k námitce promlčení vnesené vedlejší účastnicí a žalobu zamítly. Tyto své závěry obecné soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, a proto Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje (sub 6 až 9 shora). Ústavní soud v těchto rozsudcích neshledal porušení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení a ani v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení v podobě tzv. kvalifikovaných vad.
31. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
32. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu