ECLI:CZ:US:2022:1.US.578.22.1
sp. zn. I. ÚS 578/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Martina Běhala a Martiny Běhalové, zastoupených JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 61, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021 č. j. 20 Cdo 1151/2021-75, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2020 č. j. 40 Co 335/2020-55 a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 7. 2020 č. j. 32 EXE 253/2020-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním, na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhají zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v řízení ve věci oprávněné PERFEKT INVEST, a. s. proti povinným: 1. LIMA REAL DEVELOPMENT, s. r. o., 2. Martin Běhal, 3. BYTY V OLOMOUCI s. r. o., za účasti manželky povinného č. 2 Martiny Běhalové pro pohledávku ve výši 5 160 000 Kč, smluvní pokuty a o návrhu povinné č. 1 a obou stěžovatelů, Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") zamítl návrh na zastavení exekuce. Okresní soud zjistil existenci řádného a vykonatelného exekučního titulu - notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 27. 8. 2019, jehož obsahem je uznání dluhu z titulu úvěrové smlouvy ze dne 16. 8. 2019 č. 108219, předmětné smlouvy o úvěru, uzavřené mezi oprávněnou a povinným č. 1, s přistoupivšími dlužníky v pozici smluvních ručitelů, a to povinnými č. 2 a č. 3. Okresní soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru není absolutně neplatná, stejně jako notářský zápis, jak namítali povinný č. 1 a stěžovatelé a nemá povahu spotřebitelské smlouvy, neboť byla uzavřena mezi právnickými osobami (podnikateli). K námitce stěžovatelky, že neodpovídá za vzniklý dluh, okresní soud uzavřel, že předmětný dluh vznikl za trvání manželství stěžovatelů, které trvá i nadále a společné jmění v jeho průběhu nebylo nijak modifikováno. Za této situace lze k vymožení dluhu přistoupit vydáním exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, přičemž námitku, že předmětný závazek převzal stěžovatel bez jejího souhlasu a nepředstavuje obstarání běžných potřeb rodiny, shledal soud jako irelevantní.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud dovolání povinného č. 1 a stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že není přípustné (§237 o. s. ř.). Dovolací soud v souvislosti s námitkou stěžovatelky o absenci jejího souhlasu poukázal na znění §731 obč. zák. a konstatoval, že na řešení této otázky usnesení odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Další část dovolání označil ve vztahu k řešení údajně sporných otázek za "nedostatečně specifikovanou", což je v rozporu s požadavkem řádného vymezení přípustnosti dovolání.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují neobjektivním posouzením jimi předložených důkazů a z toho vyplývajícím nesprávným skutkovým zjištěním, které nejen nemá oporu ve spise, ale je s ním v přímém rozporu, což vedlo i k nesprávně vyvozeným právním závěrům.
Podle názoru stěžovatelů napadená rozhodnutí závisí na řešení otázky, "zda skutečnost, že věřitel i při vědomí toho, že je stěžovatel v pozici ručitele ženatý, uzavře s ním a společnostmi, které ovládá úvěrovou smlouvu a ručitelský závazek, bez udělení souhlasu manželky povinného s takovým jednáním, (ne)vede k neplatnosti právního jednání vzhledem ke znění občanskému zákoníku v době rozhodné". Stěžovatelé tvrdí, že ve svých podáních namítali neplatnost smlouvy o úvěru, přičemž stěžovatelka vyjádřila věřiteli svůj nesouhlas s dluhem manžela a oba bez zjevné reakce soudů nesouhlasili s požadavkem na úhradu smluvní pokuty zejména z toho důvodu, že stěžovatel již podstatnou část jistiny uhradil. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v souvislosti s námitkou o posouzení úvěrové smlouvy jako spotřebitelské je nutné vzít v úvahu celý závazkový vztah a tím pak poměřovat požadavek dodržení dobrých mravů.
K porušení práva na spravedlivý proces v předmětné věci mělo dojít tím, že stěžovatelé nebyli soudy řádně poučeni o jejich procesních právech a povinnostech, což údajně v konečném důsledku vedlo k odepření spravedlnosti, porušení zákazu libovůle a práva na odůvodnění, porušení zásady vyloučení překvapivých rozhodnutí a požadavku na hodnocení důkazů, resp. vyloučení extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování civilních soudů. Jeho úkol spočívá "jen" v přezkoumávání ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Při tom je nutné vycházet z principu, že vedení řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, přísluší obecným soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je soudní rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Z argumentace stěžovatelů vyplývá, že zčásti jen opakují svá tvrzení, předestřená k posouzení již v rámci podaného (nepřípustného) dovolání. K otázce, zda uzavření úvěrové smlouvy a ručitelského závazku s ním spojeného bez souhlasu manžela ručitele činí takové jednání neplatným, se jasně a srozumitelně vyjádřil (nejen) dovolací soud v napadeném usnesení, když poukázal na obsah ust. §731 obč. zák. Toto ustanovení v souvislosti s ochranou třetích osob výslovně upravuje možnost věřitele se při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění. Obdobně ostatně v odůvodnění svého usnesení argumentoval již okresní soud, když konstatoval, že s ohledem na okolnosti předmětné věci není tato námitka stěžovatelky relevantní, pokud by se tak nestalo za podmínek uvedených v ust. §732 obč. zák. Splnění těchto podmínek však v řízení zjištěno nebylo. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že vůči věřiteli projevila nesouhlas se vzniklým dluhem, uvádí tak jen velmi obecně jeden z důvodů vymezených v §732 obč. zák. (druhý důvod, že tak učinila bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděla, však stěžovatelka již nenamítá). Jak ale zdůraznil dovolací soud, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu, jak se mylně domnívají stěžovatelé, nezávisí, neboť jde o problematiku jednoznačně upravenou výše citovaným §731 obč. zák.
Další část námitek stěžovatelů se vztahuje k tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitky natolik obecné, že jejich dosah lze prakticky vztáhnout na celé řízení před civilními soudy, aniž by z nich však bylo zřejmé, který z výše vymezených principů soudního řízení byl porušen konkrétním pochybením, o jaké pochybení či nesprávný postup ze strany soudů mělo jít a v jaké fázi řízení k němu (údajně) mělo dojít. Jestliže Ústavní soud ustáleně judikuje, že není "superrevizní" instancí v systému obecných soudů, mj. to znamená, že úspěšnost návrhu také závisí na tom, jak pregnantně stěžovatel v ústavní stížnosti vymezí předmět vhodný k ústavněprávnímu přezkumu, resp. jakou relevanci (zacílení) ponese jejich ústavněprávní argumentace. Pokud tak neučiní, jako je tomu v této části námitek stěžovatelů, není povinností Ústavního soudu za stěžovatele argumenty "domýšlet", či je za ně dokonce formulovat.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že pokud se týká nesouhlasu stěžovatelů s hodnocením důkazů a následným vyvozeným skutkovým stavem předmětné věci, Ústavní soud připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska možného porušení ústavnosti lze za relevantní považovat až extrémní rozpor mezi provedenými konkrétními důkazy a skutkovými závěry učiněnými na jejich základě (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 570/03). Taková vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby. O takové pochybení se však, i s ohledem na absenci nezbytné a odpovídající argumentace stěžovatelů, nejedná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu