ECLI:CZ:US:2022:1.US.580.22.1
sp. zn. I. ÚS 580/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M. B., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2022 sp. zn. 8 To 119/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 č. j. 43 T 2/2014-12466, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 7. 2014 sp. zn. 43 T 2/2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 8 To 90/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3, písm. i), j) trestního zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, pokračujícím zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3, písm. h), písm. j) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kdy za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 6 T 44/2013 byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí majetku.
3. Stěžovatel podal u městského soudu návrh na obnovu řízení, ve kterém požádal o bezodkladné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že byl zbaven svobody způsobem rozporným s čl. 8 odst. 2 Listiny. Uvedl, že definuje-li Listina v čl. 41 odst. 2 zákon jako "zákon Federálního shromáždění", nebyl trestní zákoník, o který rozhodující soudy opřely svá rozhodnutí, v rozhodné době zákonem, neboť byl přijat "nějakým Parlamentem", který podle stěžovatele Listina za zákonodárný orgán nepovažuje. Zbavení osobní svobody tak označil za protiústavní.
4. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení městský soud v záhlaví specifikovaným usnesením podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé (ex tunc) objektivně existují, a zda ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Shledal, že z obsahu návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení se takové skutečnosti či důkazy nepodávají. Konstatoval rovněž, že i v případě, že by výtka stěžovatele směřovala proti nesprávné aplikaci zákona, který neměl podle tvrzení stěžovatele existovat, nejde ve světle zásady iura novit curia (soud zná právo) o novou skutečnost, kterou by bylo možné podrobit dokazování, ale o otázku potenciální nezákonnosti rozhodnutí, které bylo na jejich základě vydáno, a proto důvodem obnovy řízení být nemůže. Dodal, že není pochybením státu, neprovedl-li v důsledku změny státního zřízení novelizaci Listiny tak, aby za zákon označovala každý zákon přijatý ,,Parlamentem", tj. zákonodárným orgánem známým platné právní úpravě (čl. 15 Ústavy). Podstatou geneze jakéhokoli zákona není otázka názvu zákonodárného orgánu, který jej v tu danou chvíli přijímá, ale otázka jeho pravomoci, tj. zda je k přijímání zákona povolán a zda zákon přijímá v odpovídajícím legislativním procesu.
5. Stížnost stěžovatele (ve které zopakoval tytéž námitky jako v návrhu na povolení obnovy řízení) proti usnesení městského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Konstatoval, že forma přijetí trestního zákoníku byla soudu v době, kdy ve věci meritorně rozhodoval, známa, a stejně tak mu bylo známo, že Federální shromáždění již neexistuje a že jeho roli převzal Parlament České republiky, který také přijal v roce 2009 nový trestní zákoník. V ostatním odkázal na obsah usnesení městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel plně setrvává na své argumentaci, kterou uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení. Tvrdí, že obecné soudy se s touto jeho argumentací dostatečně nevypořádaly. Je přesvědčen, že otázka, zda byl zbaven osobní svobody na základě platného právního předpisu, je způsobilým důvodem pro obnovu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15].
10. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v rámci řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)].
11. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí.
12. Městský soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč neshledal žádné důvody pro povolení obnovy řízení. Mimo jiné zdůraznil, jak bylo již shora uvedeno (sub bod 4.), že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé (ex tunc) objektivně existují, a zda ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu, přičemž z obsahu návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení se takové skutečnosti či důkazy nepodávají. Konstatoval rovněž, že i v případě, že by výtka stěžovatele směřovala proti nesprávné aplikaci zákona, který neměl podle tvrzení stěžovatele existovat, nejde ve světle zásady iura novit curia o novou skutečnost, kterou by bylo možné podrobit dokazování, ale o otázku potenciální nezákonnosti rozhodnutí, které bylo na jejich základě vydáno, a proto důvodem obnovy řízení být nemůže.
13. Vrchní soud po přezkoumání věci uzavřel, že městský soud dospěl ke správnému závěru, že v předmětné trestní věci nejsou splněny zákonné podmínky pro akceptování návrhu na povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci.
14. Ústavní soud shledal, že výklad zastávaný obecnými soudy ohledně důvodů pro obnovu řízení nemá neústavní důsledky, neboť není ani excesivní, libovolný či svévolný. Rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou řádně odůvodněna, vydána v souladu s právy a principy podle hlavy páté Listiny a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu