ECLI:CZ:US:2022:1.US.640.21.1
sp. zn. I. ÚS 640/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1065/2020-1115 ze dne 9. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 55/2020-1077 ze dne 13. 5. 2020, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 8 T 172/2013-1023 ze dne 19. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měla jakožto pokladní pokladny X ve společnosti A dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v období od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2012 úmyslně nepřeváděla zůstatky pokladní hotovosti pokladny X prodejna do dalšího zúčtovacího období, kdy každé další zúčtovací období započala s nulovým zůstatkem a takto získané finanční peníze v celkové výši 2 695 249 Kč si ponechala pro svoji spotřebu.
Pod bodem 2 byla dále stěžovatelka uznána vinnou tím, že v období od 31. 12. 2008 do 31. 12. 2010 na stejném místě a ve stejné pracovní pozici vyhotovovala a podepisovala pokladní doklady evidované v účetních střediscích pokladna X prodejna, pokladna Y nemovitosti, kdy na základě takto vystavených dokladů zaevidovala příslušné finanční částky jako vyplacené, ač tyto částky v celkové hodnotě 1 279 124 Kč nikdy nevyplatila na pokladních dokladech uvedeným příjemcům a ponechala si je pro svou vlastní spotřebu. Celkově tak měla stěžovatelka způsobit poškozené společnosti A škodu ve výši 3 974 373 Kč.
Za uvedené jednání byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v délce trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podmínečně odložen na zkušební dobu 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla stěžovatelce uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu. Současně jí byla v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit společnosti A na náhradě škody částku 3 974 373 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K podanému odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o trestu, navazujícím výroku o přiměřené povinnosti a výroku o náhradě škody. Nově pak rozhodl tak, že se stěžovatelce v souladu s §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvou let. Na stejnou dobu jí pak byl výkon tohoto trestu podmínečně odložen. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti škodu ve výši 2 695 249 Kč. Ve zbytku byla poškozená společnost odkázána na civilní řízení.
Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v předchozím řízení bylo Krajským soudem v Praze celkem třikrát zrušeno zprošťující rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně, přičemž bylo mimo jiné nařízeno, aby byla věc projednána v jiném složení senátu - k tomu srov. odmítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 927/19. Ústavní soud v něm konstatoval, že se obecné soudy budou muset vypořádat s pochybnostmi, na které upozornil ve zrušených rozhodnutích nalézací soud. To se však podle stěžovatelky nestalo. Přesto, že soudní senát v novém složení zásadně nedoplnil dokazování, dospěl k závěru o vině stěžovatelky ve všech bodech obžaloby. V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na rozhodnutí ESLP ve věci Tempel proti České republice. Stěžovatelka má za to, že v obdobných případech je povinností obecných soudů, zejména pak nového senátu okresního soudu, vypořádat se se všemi skutečnostmi, které vyšly najevo v předchozím řízení u okresního soudu. Případné změny dřívějších názorů nalézacího soudu musí být řádně odůvodněny a autonomně vyloženy. To se však podle stěžovatelky nestalo.
Stěžovatelka je toho názoru, že v její věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť jsou dány důvodné pochybnosti jak ke skutku, tak i k osobě pachatele. Obecné soudy se dle jejího názoru nevypořádaly s předchozím právním názorem okresního soudu, který stěžovatelku ve věci celkem třikrát zprostil obžaloby. Stěžovatelka v ústavní stížnosti provedla srovnání odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí okresního soudu s odsuzujícími rozsudky, přičemž uzavřela, že se obecné soudy s předchozí právní argumentací okresního soudu řádně nevypořádaly, což svědčí o tom, že okresní soud rozhodoval pod tlakem odvolacího soudu. Odsuzující rozsudek okresního soudu byl vydán za nezměněného skutkového stavu, kdy nebyly doplněny v zásadě žádné relevantní důkazy, což je patrné i z toho, že se výčet důkazů a skutkových zjištění v rozsahu odst. 2 až 50 napadeného rozsudku okresního soudu téměř doslova shoduje s dřívějšími zprošťujícími rozsudky.
Obecné soudy se podle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s dalšími skutkovými verzemi případu, které vedou k závěru o nevině stěžovatelky. Původní závěry okresního soudu přitom zakládají pochybnost o vině stěžovatelky. Ta poukázala na extrémní nesoulad napadených rozhodnutí s učiněnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy se např. nevypořádaly s tím, že žádný konkrétní důkaz nesvědčí o tom, že si obžalovaná přisvojila jakoukoli finanční částku. Provedené důkazy nejsou způsobilé dát spolehlivou odpověď na otázku, jaké finanční prostředky se skutečně dostaly do fyzické dispozice stěžovatelky, tedy jaké finanční prostředky, byť je společnost B zaevidovala ve své pokladní evidenci, stěžovatelka také reálně převzala do pokladny. Soudy přitom přehlédly, že ani pokladní evidence společnosti B není spolehlivá a nelze bez dalšího učinit závěr, že v této evidenci vedené příjmy odpovídají částkám, které stěžovatelka do pokladny převzala. Společnost B i v jiných případech zařazovala do účetnictví doklady, které byly nepodepsané. Soudy neověřily, zda částky, ohledně nichž činí závěr, že je stěžovatelka zpronevěřila, existovaly také jinak než virtuálně. Zkreslením evidence by obžalovaná svou případnou trestnou činnost nikdy nemohla zakrýt. Vysoké zůstatky pokladen byly vždy pouze podle evidence společnosti B, jednalo se tedy o zůstatky virtuální, nikoli v pokladně reálné. Znalkyně Ing. Nováková v doplňujícím výslechu uvedla, že ani ona příjmové pokladní doklady k dispozici neměla, vycházela tedy z neúplné účetní evidence. Stran vzniku tvrzené škody ve výši 1 279 124 Kč se stěžovatelka odkázala na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 280/2015-400 ze dne 26. 4. 2016, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (poškozená žalovala stěžovatelku z titulu odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním). Adhezní řízení se tak v části týkalo částky, o níž již bylo rozhodnuto civilními soudy (rei iudicatae).
III.
Ústavní soud si za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 T 172/2013, načež dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při projednávání předmětné ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil především na tu část deliktního jednání stěžovatelky, která se vztahovala k nepřevádění zůstatků pokladní hotovosti do dalšího účetního období. Je tomu tak proto, že stran dalšího skutku, jež jí byl kladen k tíži, bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že z pohledu případné náhrady škody se jedná o věc již jednou rozhodnutou. Z toho důvodu nebylo lze se v adhezním řízení domáhat náhrady způsobené škody.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nevypořádaly s předchozí argumentací nalézacího soudu, který stěžovatelku opakovaně zprostil viny, lze ji odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (odst. 24 a násl.), kde je popsáno v jakém stavu se nacházela pokladna v rozhodném období. Nebyly řádně prováděny inventury a nebyly ani převáděny konečné zůstatky do nového účetního období. Z hlediska účetního postupu stěžovatelky se přitom jednalo o určité novum, neboť v letech předcházejících rozhodnému období otázka, zda převést konečný zůstatek do nového období, zjevně nevznikala. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že se mohlo jednat o prostý omyl či chybu, nicméně jak konstatovala ve své výpovědi Ing. Novákové, v takovém případě by docházelo toliko ke kumulaci peněžních prostředků v pokladně, což se však nestalo. Sama skutečnost, že se pokladní evidence některými svými zápisy formálně dostávala do záporu, na uvedené skutečnosti ničeho nemění, neboť z hlediska vytýkaného jednání se jedná toliko o otázku jeho načasování. Stěžovatelka si musela být pochybení týkajících se vedení pokladny a pokladní evidence dobře vědoma. Z výpovědi svědka H. vyplývá, že každý rok při zpracovávání účetní závěrky stěžovatelku na množství peněz v pokladně opakovaně upozorňoval, přičemž stěžovatelka mu měla sdělit, že se to vyřeší. Vedení účetní evidence nelze vnímat jako bezúčelný formalismus, jež musí být naplněn, aby bylo zákonu učiněno zadost. Za jednotlivými úkony lze zpravidla vysledovat hlubší účel, jako je tomu i v projednávané věci. Stěžovatelkou vykázané výdajové pokladní doklady bez podpisu příjemce jsou z důkazního hlediska neprůkazné. Smysl a význam pokladního účetního dokladu, ať již příjmového či výdajového, spočívá právě v tom, že je jimi dokladována manipulace s peněžními prostředky v pokladně. V případě, že výdajový pokladní doklad postrádá podpis příjemce peněžních prostředků, postrádá tím i svého základního smyslu, tj. důkazu o proběhlé finanční operaci. Z hlediska trestního práva lze sice přistoupit na myšlenku, že by tento pohyb peněžních prostředků mohl být v jednotlivém případě prokázán i jinak (fakticky), to se však v projednávané věci nestalo. Tím, že pokladní doklady nebyly opatřeny podpisy příjemce, se stěžovatelka uvedla do důkazní nouze, kterou se jí nepodařilo překonat. Dovedeno k závěrům ad absurdum by podobným způsobem bylo lze v rámci pokladny odůvodnit prakticky jakékoliv nakládání s peněžními prostředky.
Ústavní soud je toho názoru, že byť stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti celou řadu námitek, základní schéma trestaného jednání se ji však zpochybnit nepodařilo. Z vedené účetní evidence i výpovědi svědků vyplývá, že obžalovaná věděla o rozporech mezi evidencí společnosti B a svojí vlastní, přičemž pro vypořádání uvedených rozporů ničeho neučinila. Rovněž v rámci své obhajoby nepřednesla na základních účetních premisách založené logické schéma, vysvětlující ve své pokladní evidenci vyskytnuvší se rozpory.
Základní účetní zásady a pravidla jsou nastaveny tak, aby sloužily nejen k potřebám samotné účetní jednotky, ale aby dávaly též jistotu osobám na procesu účetní evidence zúčastněných (účetní, pokladní, skladníci a další). Jinými slovy řečeno, jednotlivé účetní postupy jsou nastaveny tak, aby bylo možné vždy vysledovat, komu svědčí odpovědnost v té které části účetního procesu. Řádně vedené účetnictví dává jeho zpracovatelům jistotu v tom smyslu, že v případě zachování správných účetních postupů mohou se tito spolehnout na dobrodiní vyplývající ze samotné účetní evidence. O tuto její vlastnost se však stěžovatelka v projednávané věci opřít nemohla, neboť jí prováděné účetní postupy nebylo lze označit za řádné. V takovém případě však nelze obecným soudům vytknout, že dospěly k závěru o vině stěžovatelky.
Domáhá-li se stěžovatelka aplikace zásady in dubio pro reo, její užití je na místě tehdy, vznikla-li soudu pochybnost o vině stěžovatelky, nicméně toto se v projednávaném případě nestalo. Pravidlo in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci pravidla in dubio pro reo místa.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a okresního ústavněprávních výhrad, rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu dovolacího, krajského ani okresního soudu nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu