ECLI:CZ:US:2022:1.US.661.22.1
sp. zn. I. ÚS 661/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Navrátilíkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 C 287/2021-64, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech a.s., IČO 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka shora uvedený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Nalézací soud rozhodl v občanském soudním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná a vedlejší účastnice jako žalobkyně, výrokem I. napadeného rozsudku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 5 659 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; výrokem II. nalézací soud zamítl žalobu v části, v níž vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,20 % z částky 5 659 Kč ročně od 31. 10. 2020 do zaplacení; výrokem III. nalézací soud uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 5 903,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatelky.
3. Vedlejší účastnice se na stěžovatelce v tomto občanském soudním řízení domáhala zaplacení částky 25 542,79 Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, který jí poskytla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100738341 ze dne 16. 7. 2013, na jejímž základě vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce dne 31. 7. 2013 jistinu ve výši 27 000 Kč, již měla stěžovatelka splácet dvaceti čtyřmi měsíčními splátkami po 2 557 Kč počínaje srpnem 2013. Nároky plynoucí z této smlouvy stěžovatelka a vedlejší účastnice podrobily rozhodčímu řízení na základě rozhodčí smlouvy. Protože stěžovatelka úvěr nesplácela řádně a včas (splácela jen částečně), vedlejší účastnice úvěr zesplatnila v celé výši a s využitím smluvních ustanovení předmětné smlouvy se po stěžovatelce dožadovala zaplacení jistiny ve výši 23 933,79 Kč, smluvních pokut v celkové výši 1 609 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 13,73 % ročně z částky 23 933,79 Kč počínaje 31. 10. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ze stejné částky za stejné období.
4. Protože stěžovatelka dobrovolně nárok vedlejší účastnice neuspokojila, podala na ni vedlejší účastnice rozhodčí žalobu, jíž rozhodce vyhověl rozhodčím nálezem. Na podkladě tohoto rozhodčího nálezu byla následně vedena exekuce, kterou poté zastavil Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "exekuční soud") usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 12 EXE 434/2014-87 (dále jen "usnesení exekučního soudu"). V tomto usnesení exekuční soud konstatoval absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy.
5. Vedlejší účastnice proto podala na stěžovatelku žalobu, o níž rozhodoval nalézací soud napadeným rozsudkem. V řízení před nalézacím soudem se stěžovatelka bránila námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru pro rozpor s dobrými mravy a pro řádné nezkoumání její úvěruschopnosti vedlejší účastnicí, námitkou promlčení a námitkou zjevné nespravedlností dříve vydaného rozhodčího nálezu, na jehož základě byla vůči stěžovatelce neoprávněně vedena exekuce zastavená usnesením exekučního soudu.
6. Protože na jistinu do té doby bylo plněno 21 341 Kč, vedlejší účastnice vzala žalobu z části zpět a nově se domáhala toliko zaplacení částky 5 659 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 10. 2020 do zaplacení. Nalézací soud tak usnesením rozhodl o zastavení zbývající části řízení. Svůj napadený rozsudek zdůvodnil tím, že smlouva o revolvingovém úvěru byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s principy ochrany spotřebitele, převzal závěr exekučního soudu, že neplatná byla i rozhodčí smlouva, takže vedlejší účastnici svědčil toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení v části jistiny, která dosud nebyla stěžovatelkou zaplacena či exekučně vymožena se zákonným úrokem z prodlení, avšak protože vedlejší účastnice se domáhala úroku z prodlení ve vyšší než zákonné výši, snížil jej na zákonu odpovídající hodnotu. Námitce stěžovatelky, že došlo k promlčení nároku, nalézací soud nevyhověl s oporou o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž má účinky stavění promlčecí lhůty i uplatnění nároku v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy či neplatné rozhodčí doložky.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nejprve opakuje průběh řízení před nalézacím soudem a obsah jeho rozsudku, následně proti němu namítá: 1) nerespektování překážky litispendence; 2) nesprávné právní posouzení otázky promlčení nároku.
8. Ad 1) stěžovatelka upozorňuje, že proti usnesení exekučního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, a tedy řízení před nalézacím soudem brání překážka litispendence ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Protože se dosud vede řízení o odvolání proti usnesení exekučního soudu, nemohl dle stěžovatelky nalézací soud vést řízení o předmětném nároku vedlejší účastnice, neboť dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Již jen z toho, že proti usnesení exekučního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, lze přitom dle stěžovatelky dovozovat, že vedlejší účastnice není přesvědčena, že rozhodčí nález je nicotný, avšak ze skutečnosti, že se svého nároku domáhala i před nalézacím soudem, by naopak plynulo, že o nicotnosti rozhodčího nálezu velmi dobře věděla. Stěžovatelka má za to, že nalézací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jeho rozsudek je excesem a porušuje její legitimní očekávání.
9. Ad 2) stěžovatelka nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že nárok vedlejší účastnice nebyl promlčen v důsledku uplatnění nároku v rozhodčím řízení na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy. Vedlejší účastnice si musela být vědoma absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť v době, kdy podávala rozhodčí žalobu, již byla známa judikatura Ústavního soudu i obecných soudů ke kritériím zjevné nespravedlnosti rozhodčích doložek či smluv, a šlo tedy z její strany jen o zneužití institutu rozhodčího řízení, neboť spoléhala na to, že stěžovatelka se nebude bránit. Podle stěžovatelky dospěly exekuční soudy i v jiných věcech vedlejší účastnice k závěru, že při poskytování úvěru jedná v rozporu s dobrými mravy, její smlouvy naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti, řádně nezkoumá úvěruschopnost spotřebitelů a při poskytování úvěrů do formulářů žadatelů uvádí paušální údaje. Podle stěžovatelky tak podání rozhodčí žaloby nemohlo mít za účinek stavění promlčecí doby.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že předmětem řízení před nalézacím soudem byla povinnost zaplatit částku, která je ve smyslu §202 odst. 2 občanského soudního řádu tzv. bagatelní částkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3678/12 ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/18 ze dne 9. 1. 2019 (U 1/92 SbNU 356)]. V nynější věci tato skutečnost vyznívá o to významněji, že napadený rozsudek přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši, která dokonce přesahuje částku, kterou stěžovatelce zaplatit.
12. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].
13. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález sp. zn. II. ÚS 1810/13 ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3573/11 ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
14. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu k soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2682/15 ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)].
15. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Např. tak sám o sobě ani zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu přesah jednotlivého případu nezakládá [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019 (N 60/93 SbNU 273)].
16. V nynější věci však Ústavní soud žádnou takovou extrémní okolnost, která by vyžadovala jeho zásah i přes bagatelní povahu sporu, neshledal. Stěžovatelka vznesla proti napadenému rozsudku dvě námitky, z nichž žádná zvlášť ani obě v celkovém souhrnu pro žádnou takovou okolnost nesvědčí.
17. Namítá-li stěžovatelka překážku litispendence, činí tak zcela obecně a nijak se nevypořádává s otázkou existence §106 odst. 1 věta první za středníkem občanského soudního řádu, která umožňuje soudu pokračovat v řízení, ačkoliv byla řádně uplatněna námitka pravomoci rozhodce, dospěje-li soud k závěru, že rozhodčí smlouva je neplatná. Toto ustanovení nevyžaduje, aby o platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy bylo rozhodnuto v samostatném soudním řízení, ba naopak z jeho výslovné formulace plyne, že (ne)platnost rozhodčí smlouvy si soud může posoudit sám, jakmile bude v rozhodčím řízení rozhodnuto o pravomoci či ve věci samé (§106 odst. 3 občanského soudního řádu). Rovněž stěžovatelka nijak nevysvětlila, z čeho dovozuje totožnost věci v řízení o zastavení exekuce a v řízení o povinnosti zaplatit částku s příslušenstvím, u nějž zcela jednoznačně není splněn aspekt totožnosti předmětu řízení, (srov. např. SVOBODA, K. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 442nn), resp. předmětu procesního nároku [srov. DVOŘÁK, B. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer 2016. K §83, část II.2. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), stav k 1. 1. 2016].
18. Z textu ústavní stížnosti ani jejích příloh přitom neplyne, že by stěžovatelka tuto námitku specificky uplatnila v řízení před nalézacím soudem (srov. bod 2. napadeného rozsudku rekapitulující procesní stanovisko stěžovatelky), resp. že by porušení svého ústavně zaručeného základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovala v tom, že by se nalézací soud s touto námitkou nevypořádal, ačkoliv mu ji řádně předložila. Současně i kdyby v dané věci překážka litispendence skutečně vznikla, k reálnému zásahu do stěžovatelčiných oprávněných zájmů by došlo až tehdy, kdyby později učiněné rozhodnutí v téže věci ignorovalo skutečnost, že o nároku vedlejší účastnice již bylo napadeným rozsudkem okresního soudu pravomocně rozhodnuto. To však v nynější chvíli nelze jakkoliv předjímat, pro rozhodnutí Ústavního soudu má tato skutečnost pouze tu relevanci, že nemůže odůvodnit mimořádný zásah Ústavního soudu v bagatelní věci.
19. Obdobný závěr je třeba učinit ohledně stěžovatelčiny námitky, že nárok vedlejší účastnice je promlčen, protože uplatnění rozhodčí žaloby nemohlo mít za následek stavění promlčecí lhůty. Touto otázkou se nalézací soud velmi podrobně zabýval v bodech 24. až 39. napadeného rozsudku, v nichž nalézací soud důkladně analyzuje aplikovanou právní úpravu, právní závěry ustálené rozhodovací praxe k této otázce, vypořádává se s námitkami stěžovatelky dovolávající se judikatury Ústavního soudu, a na základě toho dospívá k přesvědčivému závěru, že ke stavění promlčecí lhůty došlo. Je tedy zřejmé, že nalézací soud věnoval tomuto problému značnou pozornost, přihlédl k námitkám stěžovatelky a vážně se jimi zabýval, zohlednil relevantní kontext rozhodovací praxe a svůj právní názor založil na precizním zvážení všech těchto hledisek, přičemž své závěry řádně odůvodnil. Ani v této otázce tak Ústavní soud nemůže s ohledem na shora zrekapitulovaná východiska své rozhodovací praxe k mezím přezkumu v řízení o ústavní stížnosti proti tzv. bagatelním rozhodnutím konstatovat, že by napadený rozsudek trpěl vadou, která by opravňovala Ústavní soud k zásahu.
V. Závěr
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu