ECLI:CZ:US:2022:1.US.668.22.1
sp. zn. I. ÚS 668/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Janem Altem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 3 Tdo 999/2021-3338 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2021 č. j. 6 To 57/2017-3242, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobviněných) rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2017 č. j. 17 T 32/2015-2504 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Daný skutek sestával z 39 dílčích útoků spočívajících (zkráceně uvedeno) v tom, že stěžovatel a další spoluobvinění použili data klientů Penzijního fondu České pojišťovny, a. s., které spoluobviněný V. T. neoprávněně získal z elektronické databáze tohoto fondu, vyplnili žádosti o výplatu z penzijního připojištění, opatřili je nepravdivými údaji a zfalšovanými podpisy klientů a zaslali je fondu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, přičemž fond provedl výplatu u tří těchto žádostí v celkové výši 1 411 458 Kč a k výplatě na základě dalších žádostí v celkové výši 12 927 250 Kč nedošlo. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 T 172/2016 byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku a §58 odst. 5 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, dále k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 T 172/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli a ostatním spoluobviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu poškozené Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., ve výši 794 527 Kč.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele a příslušného státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž ze skutkové věty vypustil útoky označené v rozhodnutí krajského soudu pod čísly 1), 2), 38) a 39). Ve vztahu k těmto útokům vrchní soud stěžovatele zprostil obžaloby. Za zbylé jednání a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 T 172/2016 byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku a §58 odst. 6 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k peněžitému trestu a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 6 T 172/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 3 trestního řádu byla poškozená Penzijní společnost České pojišťovny, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodování vrchního soudu v posuzované věci. Vrchní soud svým prvním rozsudkem ve věci ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017- 2826 zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a stěžovatele znovu uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, za což (a za další sbíhající se trestnou činnost) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání jednoho roku. Proti zmíněnému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Dané usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel napadl ústavní stížností a Ústavní soud nálezem ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 1107/20 vyslovil, že rozsudkem vrchního soudu ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto tato rozhodnutí ohledně stěžovatele zrušil. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud ani Nejvyšší soud nereagovaly na podstatné námitky stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům, které se týkaly participace stěžovatele na útocích uvedených pod body l), 2), 38) a 39) odsuzujícího rozsudku krajského soudu, kdy k prvním dvěma útokům mělo dojít ještě před schůzkou pachatelů, od níž soudy odvozovaly trestněprávní odpovědnost stěžovatele, a ohledně bodů 38) a 39) nebylo podle Ústavního soudu zřejmé, z čeho příslušné soudy dovodily jejich spáchání stěžovatelem, který to popíral s tím, že v inkriminované době již se spoluobviněným V. T. nebyl v kontaktu.
5. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky skutkové a procesní povahy, které nebylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podřadit, navíc šlo o námitky uplatňované již v předchozích stadiích trestního řízení, se kterými se rozhodující soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Pod deklarovaný dovolací důvod bylo podle Nejvyššího soudu možno s určitou mírou tolerance podřadit pouze námitku týkající se zpochybnění spolupachatelství stěžovatele, resp. (ne)zohlednění míry jeho spoluúčasti na jednání ostatních spoluobviněných. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku neopodstatněnou. Zdůraznil, že u spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dodal, že při právním posouzení jednání stěžovatele nelze z daného (pokračujícího) skutku vytrhávat dílčí skutkové okolnosti (jak činí stěžovatel), nýbrž je třeba hodnotit celý skutek (všechna dílčí jednání) v jejich komplexu, tedy v jejich vzájemné souvislosti a provázanosti. Pouze z tohoto hlediska pak je třeba ve vzájemné souvislosti posuzovat jednání, jehož se stěžovatel dopustil. Podle Nejvyššího soudu nebylo podstatné, zda všechny formuláře výpovědi vyplnil a odeslal stěžovatel či tak učinil pouze u části z nich, nebo zda se na vyplňování a odesílání formulářů podílely i jiné osoby, respektive, zda tyto formuláře či jejich část podával k poštovní přepravě. Zapojení všech pachatelů včetně stěžovatele bylo (v rozsahu odsuzující části rozsudku vrchního soudu) prokazatelně takřka rovnocenné, neboť jeden bez druhého by trestnou činnost úspěšně páchat nemohli.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení v ústavní stížnosti opětovně namítá, že závěry rozhodujících soudů o tom, že předal spoluobviněným falešná razítka, nemají oporu v provedeném dokazování, a ve věci je proto dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Poukazuje na svou výpověď a výpovědi ostatních spoluobviněných s tím, že žádná z těchto výpovědí nemůže podle něj zakládat skutkový závěr o tom, že byl přítomen u vyplňování falešných legalizačních doložek. Je přesvědčen, že závěry soudů o jeho účasti na dohodě o trestné činnosti nebyly v řízení prokázány a nebylo prokázáno ani to, že by vyplnil jakýkoliv z formulářů použitých pro páchání dané trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. Vyjma skutků uvedených pod body 1), 2), 38) a 39) skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu, ohledně kterých byl stěžovatel napadeným rozsudkem vrchního soudu (v intencích shora zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1107/20) předmětné obžaloby zproštěn, odkazuje Ústavní soud v podrobnostech na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Vrchní soud se ohledně skutků uvedených pod body 3) - 37) skutkové věty s názorem krajského soudu ztotožnil, jeho závěry považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za relevantní z hlediska daného dovolacího důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou, považoval toliko námitku týkající se zpochybnění spolupachatelství stěžovatele. Podrobně vysvětlil, že u spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, že stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Zdůraznil, že z hlediska naplnění skutkové podstaty souzeného trestného činu nebylo podstatné, zda stěžovatel vyplnil a odeslal všechny formuláře či tak učinil pouze u části z nich. Rozhodné bylo, že stěžovatel byl podle učiněných skutkových zjištění prokazatelně do posuzované trestné činnosti zapojen, a to v rozsahu odsuzující části rozsudku vrchního soudu. Ostatně Ústavní soud již ve svém prvním rozhodnutí v dané věci (sp. zn. I. ÚS 1107/20) konstatoval, že považoval za neopodstatněné námitky směřující proti úvahám rozhodujících soudů, na jejichž základě byl dovozen úmysl stěžovatele zapojit se do podvodného jednání.
13. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu