ECLI:CZ:US:2022:1.US.686.21.2
sp. zn. I. ÚS 686/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížností 1) V. Š., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1 - Josefov a 2) P. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 3 Tdo 664/2020-3249 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2019 č. j. 3 To 110/2018-2795 a Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2018 č. j. 1 T 2/2016-2678, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv stěžovatelů zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelům bylo v trestním řízení kladeno za vinu, že jako jednatelé obchodní společnosti X (dále jen "X") podepsali a podali u Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro společnost X, k níž jako přílohy postupně předložili v rozsudku blíže specifikované dokumenty (mj. předávací protokoly, revizní zprávy zpracované třetím spoluobžalovaným) s vědomím, že osvědčují nepravdivě a realitě postupu výstavby fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE") neodpovídající skutečnosti. Spoluobžalovaný revizní technik tak dle napadených rozsudků vědomě poskytl vypracováním nepravdivých revizních zpráv pomoc k tomu, aby stěžovatelé uvedli v omyl pracovníky ERÚ tím, že prokázali vědomě nepravdivě technické předpoklady společnosti X k zajištění výkonu licencované činnosti k podnikání v energetickém odvětví, v důsledku čehož vydal ERÚ pro společnost X rozhodnutí o udělení licence. Tím vznikl společnosti X neoprávněně akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let. Společnost X se tak měla za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce obohatit o cca 123 milionů Kč, za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2015 na úkor společnosti E.ON Energie o cca 135 milionů Kč, přičemž za období 20 let, na které licence byla vystavena, by se společnost X obohatila celkově minimálně o 909 milionů Kč.
3. Stěžovatelé byli ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a to stěžovatel 1 na sedm a půl roku a stěžovatel 2 na osm a půl roku. Byl jim dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, jakož i trest propadnutí části majetku. Třetí spoluobviněný (revizní technik) byl shledán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonanému a z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Dále soud uložil ochranné opatření spočívající v zabrání věci společnosti X, jakožto zúčastněné osobě, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu ohledně všech tří obviněných a ve výroku o zabrání věci zúčastněné osobě. Oběma stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, dále trest zákazu činnosti a trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Ve vztahu ke zrušenému výroku o zabrání věci společnosti X, byla věc vrácena soudu prvého stupně.
5. Stěžovatelé (jakož i třetí spoluobžalovaný) podali dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
6. Oba stěžovatelé podali proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 686/21 (stěžovatel 1) a sp. zn. I. ÚS 747/21 (stěžovatel 2). Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 686/21 ze dne 27. 7. 2021 spojil řízení o obou ústavních stížnostech ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 686/21.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatel 1 tvrdí porušení čl. 1 Listiny (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu), čl. 39 Listiny (není trestného činu bez zákona), čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu), čl. 2 odst. 3 Ústavy (povinnost uplatňovat státní moc jen v mezích zákona) a čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces).
8. Stěžovatel 1 namítá, že jeho základní práva byla porušena jak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, tak i rozsudkem vrchního a krajského soudu ve všech výrocích (o vině i trestu). Soudy dle stěžovatele nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neprovedly důkazy navržené stěžovatelem, rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Skutková zjištění jsou neúplná a soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, hodnotily je vždy v neprospěch stěžovatele, vytržené z kontextu, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly. Stěžovatel má za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Tvrdí, že byla porušena rovnost zbraní jako součást spravedlivého procesu, jakož i to, že zamítnutí některých důkazů nebylo přesvědčivě odůvodněno.
9. Stěžovatel 1 pak konkrétně a podrobně opakuje argumenty obhajoby a vytýká soudům jejich skutkové a právní závěry, které dovodily z provedených důkazů. Tvrdí, že v jeho případě by měla být vyloučena trestní represe, vytýká soudům, že dochází ke kriminalizaci správního řízení, formuluje odlišný pohled na význam udělené licence ERÚ, než který dovozují soudy. Připomíná legitimní očekávání, že stát nebude měnit nastavené podmínky podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a stanovené výkupní ceny. Vytýká soudům, že vycházejí ze stanoviska ČVUT týkajícího se náležitosti revizních zpráv, nikoli ze stanovisek či posudků jiných a porušují tak zásadu in dubio pro reo, poukazuje též na nález Ústavního soudu I. ÚS 2086/17 ze dne 11. 12. 2018 týkající se zrušení licence jiné FVE. Podle stěžovatele 1 byl nesprávně vyhodnocen význam revizní zprávy na FVE. Tvrdí, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, stěžovatel se spoléhal na zprávy najatých specialistů, kterým jako laik nerozuměl. Upozorňuje na rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání FVE, z něhož plyne nedokončenost stavby. Dále tvrdí, že nedošlo ani ke vzniku škody, ani bezdůvodnému obohacení, resp. chybí kauzální nexus mezi omylem a majetkovou dispozicí osoby uvedené v omyl. Rozsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že k naplnění skutkové podstaty podvodu nedošlo. Vrchní soud porušil zásadu beneficium cohaesionis, neboť po zrušení výroku o zabrání věci zúčastněné osoby (společnosti X) došlo v této části k vrácení věci ke krajskému soudu a má za to, že k vrácení věci mělo dojít též ve věci stěžovatele. Dále namítá porušení rovnosti před zákonem a poukazuje na jiný (zprošťující) rozsudek krajského a vrchního soudu ve věci jiné FVE. Dále tvrdí porušení práva na obhajobu, neboť nebyly provedeny některé důkazy, přičemž provedené důkazy byly dle stěžovatele 1 hodnoceny vadně, soudy se nevypořádaly s argumenty svědčící ve prospěch obhajoby, některé svědky označily nedůvodně za nevěrohodné. Uložený trest byl dle stěžovatele 1 nepřiměřený a exemplární a soud nesprávně aplikoval §37 trestního zákoníku. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dokládá znalecký posudek ing. Táborského ze dne 9. 4. 2021 týkající se posouzení splnění podmínek bezpečnosti, technických předpokladů, resp. splnění podmínek uvedení do provozu předmětné FVE ke dni 30. 12. 2010. Dále dokládá znalecký posudek společnosti Kreston A&CE Consulting ze dne 18. 6. 2021 a posudek společnosti APELEN Valuation, a. s. ze dne 29. 9. 2021. Z nich dle stěžovatele 1 plyne, že v jednání stěžovatele absentuje znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně způsobení škody a upozorňuje na nejednotnost přístupu, pokud jde o identifikaci poškozeného. Stěžovatel 1 dále tvrdí, že soudy nesprávně aplikují zákony týkající se snížení výkupních cen elektrické energie ve vztahu k obnovitelným zdrojům, resp. nesprávně zužují jejich dosah jen na tzv. ostrovní systémy, ačkoli pro to není žádný důvod.
10. Stěžovatel 2) tvrdí porušení čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek), čl. 36 odst. 1 (právo na soudní ochranu), čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (právo na pokojné užívání majetku), čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy (presumpce neviny).
11. Stěžovatel 2 napadá všechna shora označená rozhodnutí a uvádí, že se nedostatečně vypořádala s rozhodnými okolnostmi věci, resp. námitkami obhajoby a argumentací stěžovatele, popř. se s nimi vypořádala bez dostatečného odůvodnění. Tvrdí, že usnesení dovolacího soudu je nepřezkoumatelné. Namítá, že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu. Tvrdí extrémní rozpor při hodnocení důkazu, konkrétně při hodnocení rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby FVE. Podrobně pak stěžovatel 2 zpochybňuje konstrukci trestní odpovědnosti jednatele obchodní společnosti a uvádí, že Nejvyšší soud se z jeho argumentací dostatečně nevypořádal. Stěžovatel tvrdí, že jednatel obchodní společnosti nemůže odpovídat za rozhodování obchodní společnosti, jde-li o problematiku, které nerozumí a spoléhá se na vyjádření odborníků (podání žádosti o licenci na provoz FVE, jejíž součástí je též technická dokumentace včetně výchozí revizní zprávy technika). Stěžovatel připomíná, že nemá jít o objektivní odpovědnost jednatele, má za to, že je postihován za jednání nedbalostní, nikoli úmyslné. Vytýká soudům, že se přiklonily k závěrům ČVUT ohledně výkladu toho, jaké požadavky mají být kladeny na revizní zprávu týkající se FVE, nikoli k výkladům odlišným. Dovozuje, že Energetický regulační úřad nemohl být uveden v omyl, neboť v rámci doložených podkladů bylo též rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby zmiňující její nedokončenost. Stěžovatel 2 pak shodně jako stěžovatel 1 rozporuje výklad Nejvyššího soudu, že přechodné ustanovení čl. II bod 2 zákona 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 330/2010 Sb.), se nevztahuje na předmětnou FVE, ale jen na tzv. ostrovní systémy a má za to, že tento závěr ze zákona neplyne. Stěžovatel 2 dále v doplnění ústavní stížnosti připojuje znalecký posudek ing. Táborského ze dne 9. 4. 2021 předložený též stěžovatelem 1 a poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2086/17 zmíněné též stěžovatelem 1. V dalším doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel 2 navrhuje odložit vykonatelnost rozsudku vrchního soudu v části, v níž byl stěžovateli 2 uložen trest odnětí svobody. V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předkládá znalecký posudek znalecké kanceláře APELEN Valuation, a. s. ze dne 29. 9.2021 (shodně jako stěžovatel 1), který má dokládat, že jednáním, které bylo předmětem trestního řízení, škoda nevznikla.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Rozsáhlá argumentace stěžovatelů je z velké části založena na odlišném výkladu podústavního práva, než ke kterému přistoupily obecné soudy, jakož i na zpochybňování skutkových a právních závěrů, ke kterým obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly.
15. Ústavní soud tak musí úvodem připomenout, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Ústavnímu soudu pak nenáleží do této kompetence Nejvyššího soudu v souvislosti se sjednocováním výkladu podústavního (zde trestního) práva zasahovat, neboť referenčním kritériem přezkumu Ústavního soudu není věcná správnost či zákonnost závěrů obecných soudů, ale "pouze" jejich ústavnost.
16. Ve vztahu k námitkám týkajícím se tvrzeného nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutno připomenout, že podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel 1 rozporuje skutkové závěry obecných soudů (zejména skutkové závěry o dokončenosti FVE ve vztahu k licencovanému výkonu FVE v době zpracování druhé revizní zprávy, resp. v době předkládání podkladů k ERÚ), respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (výpovědi svědků, zápisy ve stavebních denících), je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů.
17. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze naopak považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, jsou však z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není rolí Ústavního soudu důkazy, které sám neprovedl, opětovně konfrontovat, hodnotit a vyvozovat z nich jiné závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy.
18. Ústavní soud předně nemůže přihlédnout k novým důkazům předloženým až v řízení před Ústavním osudem (shora zmiňované posudky ing. Táborského ze dne 9. 4. 2021, společnosti Kreston A&CE Consulting ze dne 18. 6. 2021 a společnosti APELEN Valuation, a. s. ze dne 29. 9. 2021 vyhotovené až po rozhodnutí soudů všech stupňů), neboť Ústavní soud nemůže fakticky suplovat roli nalézací či odvolací instance v trestním řízení. V případě existence nových skutečností či důkazů přichází v obecné rovině do úvahy obnova řízení, budou-li splněny její zákonné podmínky, tu však není možno nahrazovat řízením o ústavní stížnosti.
19. Ústavní soud dále předesílá, že s většinou argumentů týkajících se právního posouzení věci v rovině podústavního práva (zejm. otázka uvedení ERÚ v omyl doložením nepravdivých podkladů v licenčním řízení, význam licenčního řízení a příčinná souvislost mezi doložením nepravdivých podkladů pro zisk licence a majetkovým prospěchem z nesnížených výkupních cen, náležitosti a význam revizní zprávy, otázka určení výše škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu při neoprávněném získání licence k provozu FVE) již byl konfrontován v řadě předchozích řízení, přičemž ústavní relevanci předestřených argumentů neshledal a ponechal věc na posouzení obecných soudů, resp. sjednocující praxi Nejvyššího soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3418/18 ze dne 8. 4. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1327/20 ze dne 1. 6. 2021, usnesení sp. zn. I. ÚS 2850/20 ze dne 16. 3. 2021, usnesení sp. zn. III. ÚS 2069/20 ze dne 27. 10. 2020, usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 3914/17 ze dne 12. 12. 2018 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3945/17 ze dne 16. 1. 2018).
20. Ve vztahu ke konkrétním namítaným porušením základních práv stěžovatele 1 uvádí Ústavní soud následující. K argumentu porušení principu rovnosti s odkazem na jiná rozhodnutí krajského a vrchního soudu ve věci jiné FVE, ve kterýchžto případech byl revizní technik a zmocněnec investorské společnosti zproštěni obvinění, stačí pouze uvést, že touto námitkou se již zabýval Nejvyšší soud, přičemž jeho argumenty (body 136 - 140) jsou dostačující pro závěr, že situace stěžovatelů a situace obviněných v odkazovaném zprošťujícím rozhodnutí nebyla stejná. Pokud jde o porušení principu rovnosti zbraní v rámci spravedlivého procesu, odkazuje Ústavní soud na své závěry zmíněné níže v souvislosti s právem na obhajobu a spravedlivý proces.
21. K námitce porušení čl. 39 Listiny (není trestného činu bez zákona) Ústavní soud uvádí, že soudy aplikovaly příslušné ustanovení §209 trestního zákoníku, přičemž opakovaně a dostatečně zdůvodnily, že daná skutková podstata trestného činu na posuzovanou věc dopadá. Samotný věcný nesouhlas se závěry trestních soudů není způsobilý zpochybnit dodržení zásady nullum crimen sine lege.
22. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli 1, že by bylo porušeno jeho právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), neboť od počátku řízení byl právně zastoupen obhájcem, mohl právně i skutkově argumentovat i navrhovat důkazy. Samotná skutečnost, že skutková verze obhajoby, resp. na ni navazující právní výklad, nebyl soudy akceptován, právo na obhajobu přirozeně porušit nemůže. Podstatné je, že pokud soudy nepřisvědčily tomu způsobu hodnocení důkazů, které prosazoval stěžovatel 1, vždy bylo zdůvodněno, proč skutkovou verzi zastávanou obhajobou nepovažuje soud za věrohodnou, proč jsou některé výpovědi svědků hodnoceny jako nevěrohodné či účelové (např. výpověď osoby zastávající funkci stavebního dozoru, zpětně doplňované zápisy v jednom ze stavebních deníků apod.), a naopak proč je možno vycházet z jiných důkazů (např. ze zápisů ve stavebních denících jedné z dodavatelských společností a ze svědectví jejího jednatele), přičemž v uvedeném hodnocení důkazů (body 45 - 65 rozsudku krajského soudu) nespatřuje Ústavní soud jakýkoli extrémní exces připouštějící možnou ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. K této námitce stěžovatele 1 se ostatně dostatečně vyjádřily jak soud odvolací, tak soud dovolací. Ani z pohledu kvality a míry odůvodnění závěrů, pro které nebylo možno přisvědčit argumentům obhajoby, nelze obecným soudům ničeho vytknout.
23. Je-li porušení práva na obhajobu stěžovatele 1 dovozováno z neprovedení některých důkazů navržených obhajobou, ani zde Ústavní soud nespatřuje protiústavní vadu. Nalézací soud neprovedení navržených důkazů zdůvodnil jejich nadbytečností s tím, že skutkový stav je dostatečně prokázán (bod 71 rozsudku krajského soudu). Námitkou stěžovatele 1 týkající se neprovedených důkazů se podrobně zabýval též odvolací soud, přičemž jeho závěry jsou plně akceptovatelné (srov. body 78 - 80 rozsudku vrchního soudu). Soud nemá povinnost každému důkaznímu návrhu obhajoby vyhovět, ústavnost postupu soudu spočívající v neprovedení některého z důkazů je nutno posoudit optikou doktríny opomenutých důkazů. Soud je tedy povinen na důkazní návrhy obhajoby reagovat a z rozhodnutí musí být patrno, proč případně důkaz nebyl proveden. Tomuto požadavku soudy dostály a k ústavně relevantní vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech tak v posuzované věci nedošlo.
24. Konečně námitka porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy (povinnost uplatňovat státní moc jen v mezích zákona) nemá sama o sobě relevanci, neboť dané ustanovení neobsahuje základní právo, k jehož ochraně je Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti povolán.
25. Pokud jde o společnou skupinu námitek obou stěžovatelů tvrdících porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy (právo na přístup k soudu, právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces) je nutno uvést, že samotné právo na přístup k soudu, resp. soudní ochranu bylo stěžovatelům zajištěno. Soudy respektovaly veškerá procesní práva stěžovatelů garantovaná trestním řádem (srov. též bod 73 rozsudku vrchního soudu), rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná a přezkoumatelná. Neprovedení některých důkazů bylo taktéž náležitě odůvodněno (viz právo na obhajobu shora). Většina námitek v ústavní stížnosti (zejména vznášená stěžovatelem 1) je založena na polemice se způsobem hodnocení důkazů, resp. se skutkovými závěry, které soudy dovodily z provedených důkazů, či polemice s výkladem podústavního práva a právních závěrů, které byly v rovině podústavního práva soudy učiněny. Ústavní soud však při podrobné konfrontaci argumentů stěžovatelů a obsahu všech napadených rozhodnutí nespatřuje ve způsobu vypořádání argumentace stěžovatelů vady či nedostatky, které by mohly vést k závěru o porušení ústavních procesních práv stěžovatelů.
26. Pokud stěžovatel 1 v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že soudy "po celou dobu trestního řízení opomíjely", že FVE měla být "původně vybudována na výkon 11,3 MWp, přičemž dne 22. 12. 2010 bylo rozhodnuto, že bude dosaženo výkonu pouze 7,519 MWp, neboť tento výkon byl nainstalován", jde o tvrzení rozporné se skutkovými závěry všech napadených rozhodnutí. Stěžovateli 1 tvrdí, že pokud soudy nahlížely na FVE "prizmatem původně plánovaného výkonu 11,3 MWp, pak se skutečně instalovaný, licencovaný a v roce 2010 řádně zprovozněný výkon 7,519 MWp, musí zákonitě jevit jako nedostatečný". Ani toto tvrzení však neodpovídá skutkovým zjištěním a tvrzený přístup obecných soudů nelze z napadených rozhodnutí dovodit. Navíc výchozí teze stěžovatele o "skutečně nainstalovaném" a "řádně zprovozněném" výkonu 7,519 MWp je se skutkovými závěry soudů v rozporu. Podstata napadených rozhodnutí je totiž založena právě na tom, že onen ponížený výkon 7,519 MWp byl sice licencovaný ze strany ERÚ, ale právě na základě nepravdivých podkladů předložených stěžovateli, neboť tento snížený výkon nebyl ani "instalovaný", ani "řádně zprovozněný", jak tvrdí stěžovatel 1. Pokud stěžovatel 1 vytýká soudům, že není jasné, ke kterému výkonu FVE se závěry soudů vztahují, není možno mu přisvědčit. Závěr soudů o tom, že FVE byla ve výstavbě a nebyla zkompletována právě ani na nižší (tj. ERÚ licencovaný) výkon totiž ze všech napadených rozsudků poměrně jasně plyne (srov. body 47 - 48 rozsudku krajského soudu, body 90 - 95 rozsudku vrchního soudu, body 87 - 97 usnesení Nejvyššího soudu). Hodnocení důkazů, z nichž soudy dovodily nedokončenost FVE ani v té podobě, která měla být předmětem revizního posouzení, předávacích protokolů, resp. následné licence ERÚ, nevykazuje jakékoli nelogičnosti či rozpory relevantní pro možný ústavní přezkum. Argumentace stěžovatele 1 o tom, že soudy po celou dobu řízení opomenuly brát v potaz snížený (licencovaný) výkon elektrárny, resp. argumentace na ni navazující, je tak nedůvodná.
27. Je-li porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dovozováno ze způsobu stanovení výše škody, je nutno uvést, že způsob stanovení výše škody u trestného činu podvodu je věcí trestních soudů, neboť jde o součást rozhodování o vině (čl. 90 Ústavy). Způsob určení škody, který zvolily obecné soudy, odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení 3 Tdo 990/2018 ze dne 11. 12. 2018 či usnesení sp. zn. 3 Tdo 42/2020 ze dne 25. 6. 2020), přičemž žádný znak protiústavnosti v tomto postupu Ústavní soud v minulosti neshledal (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2850/20 ze dne 16. 3. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 1394/19 ze dne 30. 9. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 696/21 ze dne 13. 4. 2021).
28. Oba stěžovatelé mají za to, že jim nebyl prokázán úmysl, stěžovatel 2 pak v ústavní stížnosti podrobně rozebírá riziko nahrazení prokazování úmyslu v trestním řízení možnou objektivní odpovědností jednatele obchodní společnosti plynoucí z povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, kterou zmínil vrchní soud, a má za to, že se Nejvyšší soud s jeho argumentací nevypořádal dostatečně. Ústavní soud k otázce zavinění nejprve obecně předesílá, že prokazování subjektivní stránky trestného činu podvodu je věcí trestních soudů na základě volného hodnocení provedených důkazů. Nedojde-li ke shora popsanému excesu ve způsobu hodnocení důkazů, nemůže Ústavní soud do způsobu hodnocení důkazů, resp. do závěrů z něj dovozených, např. právě v otázce zavinění pachatelů, vstupovat. Vrchní soud v napadeném rozsudku mj. uvádí, že "[stěžovatelé] se hájí tím, že jako laikové nemohli posoudit věcnou správnost revizních zpráv .... Tato obhajoba však může jen stěží obstát ve světle skutečnosti, že i laik znalý reálného stavu, což je případ obou obžalovaných, bez jakýchkoli odborných znalostí musel pouhým nahlédnutím do revizních zpráv zjistit, že zde uváděná tvrzení neodpovídají skutečnému stavu. Plně k tíži těchto obžalovaných pak jde, že ERÚ předložili, respektive nechali předložit i další doklady, o kterých věděli, že nejsou pravdivé..." (bod 108 rozsudku vrchního soudu). Jak plyne z bodu 97 usnesení Nejvyššího soudu, "muselo být obviněnému [stěžovateli 2] zřejmé, že v době, kdy ještě není ani položena veškerá kabeláž nízkého napětí, nejsou hotové uzemňovací práce a nejsou spuštěny ani veškeré trafostanice (...), není možné provádět revizi nízkého napětí, která má ověřovat její bezpečnost. Nemohl si ani nevšimnout, že v revizní zprávě jsou uvedeny konkrétní počty a typy nainstalovaných fotovoltaických panelů, které by ve svém součtu zajišťovaly požadovaný výkon elektrárny 7,5 MW, o kterých přitom obviněný bezpochyby věděl, že dosud nebyly dodány, a tedy ani nainstalovány". Ústavní soud ve vztahu k námitce neprokázání subjektivní stránky u obou stěžovatelů neshledal v napadených rozhodnutích shora uvedený exces při realizaci důkazního procesu, aby mohl uvedené závěry platně zpochybnit. K námitce rizika objektivní odpovědnosti jednatelů v souvislosti s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře, uvedl již Nejvyšší soud, že "nicméně porušení povinnosti péče řádného hospodáře samo o sobě naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nezakládá, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo (bez ohledu na to, zda je povinen jednat s péčí řádného hospodáře či nikoliv) sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu (v této věci škodu velkého rozsahu). Obviněný by se tedy přisouzeného trestného činu dopustil i tehdy, jestliže by nebyl zatížen povinností postupovat s péčí řádného hospodáře" (bod 98 usnesení Nejvyššího soudu). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu tak jasně plyne, že o zavedení jakési objektivní trestní odpovědnosti jednatelů obchodní společnosti se nejedná, čím obavu stěžovatele 2 dostatečně vyvrátil. Ostatně nalézací soud dovodil úmysl stěžovatelů bez ohledu na jejich povinnost péče řádného hospodáře a odvolací soud jeho závěry shledal jako správné.
29. Jde-li o tvrzené porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), resp. z ní vyvozené zásady in dubio pro reo, uvedl Ústavní soud opakovaně, že aplikace této zásady je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že věrohodnost jedné ze skupin důkazů není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Jak bylo shora uvedeno, průběh skutkového děje, jakož i z toho plynoucí naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, se ze všech napadených rozhodnutí podává způsobem, který nevykazuje jakékoli kvalifikované pochybení, které by umožnilo Ústavnímu soudu do rozhodnutí trestních soudů ingerovat.
30. Na stěžovatelem 1 vznesený argument ochrany dobré víry a legitimního očekávání, které bylo narušeno hektickou změnou právní úpravy v roce 2010 (snížení výkupních cen energie z obnovitelných zdrojů), resp. argument tvrzeného jednání v tísni, kterou stěžovatelé sami nevyvolali a neměla by jim tudíž jít k tíži, již reagoval Nejvyšší soud (srov. bod 112 usnesení Nejvyššího soudu). Je tak možno opět zopakovat, že stěžovatelé projekt výstavby FVE odkoupili až v říjnu roku 2010, tedy až poté, kdy novela zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, umožňující razantní snížení výkupních ceny elektrické energie, vstoupila v účinnost (20. 5. 2010).
31. Stejně tak nelze důvodnost ústavní stížnosti dovodit odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2086/17 ze dne 11. 12. 2018 (N 199/91 SbNU 469), neboť jeho nosné důvody se týkaly poněkud odlišné ústavněprávní otázky (povinnost stejného rozhodování v případech po skutkové stránce obdobných, resp. povinnost zdůvodňovat odchýlení se od dosavadní praxe). Na skutkové odlišnosti věcí pak správně upozornil již Nejvyšší soud (bod 95 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud stěžovatelé dovozují, že by snad nebylo možno uvést nepravdivě poskytnutými podklady ERÚ v omyl, nelze jim přisvědčit, o čem svědčí řada shora zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých obdobné námitky jiných stěžovatelů nebyly akceptovány.
32. Pokud jde o výhrady obou stěžovatelů vůči hodnocení důkazu spočívajícího v rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, reagoval na výhrady již odvolací soud (zejm. body 101-102), i dovolací soud (zejm. body 85-95), přičemž jich závěry není možno ústavně relevantně rozporovat.
33. K argumentu obou stěžovatelů, kteří vytýkají obecným soudům vadnou aplikaci podústavního práva, konkrétně přechodného ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 330/2010 Sb., Ústavní soud uvádí, že výklad Nejvyššího soudu spočívající v tom, že přechodné ustanovení se vztahuje jen na tzv. ostrovní systémy (úzký okruh výroben, které byly v roce 2010 uvedeny do provozu, ale nebyly připojeny k elektrizační soustavě, tj. výrobny elektřiny, které před 1. 1. 2011 už byly provozovány, tedy vyráběly elektřinu, především pro vlastní potřebu, ale dosud nebyly připojeny k distribuční síti), nikoli tedy na situaci stěžovatelů (resp. předmětnou FVE), nevykazuje jakékoli znaky svévole a odpovídá důvodové zprávě k předmětnému zákonu (srov. bod 109 - 110 usnesení Nejvyššího soudu). V důsledku toho pak nejsou relevantní námitky stěžovatelů, které vychází z výkupních cen elektrické energie způsobem zohledňujícím uvedené přechodné ustanovení.
34. Pokud jde o námitku stěžovatele 1, že vrchní soud zrušením výroku o zabrání věci zúčastněné osobě a vrácením věci v této části krajskému soudu, bez současného vrácení věci týkající se viny a trestu stěžovatele, nerespektoval zásadu beneficium cohaesionis, nelze této námitce přisvědčit. Důvody, pro které byl zrušen výrok o zabrání věci zúčastněné osobě, nijak stěžovateli 1 nesvědčí, neboť důvodem bylo procesní pochybení krajského soudu (nemožnost uplatňování práv zúčastněné osoby z důvodu absence vyrozumění o konání hlavních líčení) a nepřezkoumatelnost výroku o zabrání věci.
35. Ani námitky protiústavnosti výše uloženého trestu neobstojí, neboť trest byl oběma stěžovatelům uložen v rámci trestní sazby vymezené zákonem (v polovině dané trestní sazby) při poměrně podrobném zvážení polehčujících i přitěžujících okolností a dalších zákonných požadavků. Jak krajský, tak vrchní soud věnovaly otázce trestu dostatečnou pozornost, na výtky obhajoby týkající se výše trestu vrchní soud v odvolacím řízení adekvátně reagoval (mj. snížením trestu stěžovateli 2) a námitky stěžovatelů vypořádal. Stejně tak při stanovení trestu zákazu činnosti či propadnutí části majetku soudy vycházely ze zákonných požadavků. Porušení ústavní zásady "nulla poena sine lege" (čl. 39 Listiny) tak Ústavní soud neshledal. Námitka porušení práva vlastnit majetek předestřená stěžovatelem 2, má-li být odvíjena od uložení trestu propadnutí části majetku, proto taktéž nemůže obstát.
36. Ústavní soud uzavírá, že žádné z namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů nebylo napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno. Vzhledem k tomu, že většina argumentace stěžovatelů je založena na tvrzeném porušení ústavních procesních práv, k němuž však mělo dojít vadným výkladem podústavního hmotného práva, resp. vadným hodnocením důkazů v trestním řízení, věnoval se Ústavní soud podrobně otázce, zda není možno výjimečně do rozhodnutí obecných soudů ze shora vyložených důvodů výjimečně zasáhnout. Ústavní soud však v procesu hodnocení důkazů, resp. dovozování skutkových závěrů při rozhodování o vině a trestu neshledal shora popsaný exces, který by mu umožnil do procesu hodnocení důkazů jakkoli ingerovat. Ani právní závěry soudů v rovině podústavního práva nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani nepředstavují projev libovůle soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou z pohledu práva na spravedlivý proces dostatečná, soudy se argumenty obhajoby náležitě zabývaly, jakkoli jim nepřisvědčily.
37. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v obou ústavních stížnostech, jakož i jejich doplněních, a obsahu všech napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv.
38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu