ECLI:CZ:US:2021:4.US.1327.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1327/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti J. H., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem, sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020 sp. zn. 7 Tdo 1462/2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2019 sp. zn. 1 To 38/2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2019 sp. zn. 52 T 4/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zrušil výrok o vině stěžovatele z rozsudku krajského soudu ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 5 To 56/2016, a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku zčásti ukončeným ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku [bod 1) výroku o vině], zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku [body 2) - 4) výroku o vině, přičemž skutky pod těmito body převzal při vázanosti skutkovými zjištěními z rozsudku krajského soudu ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013, při postupu podle §45 odst. 1 trestního zákoníku, a nebyly tudíž předmětem přezkumu v následném odvolacím řízení a dovolacím řízení a ani v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1327/20], a odsoudil jej podle §209 odst. 5, §45 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil mu podle §69 odst. 1 trestního zákoníku náhradní trest odnětí svobody na dvanáct měsíců. Dále výrokem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), krajský soud rozhodl o náhradě škody. Krajský soud tímto rozsudkem rozhodl též o zproštění obviněných P. H. a M. M. obžaloby.
3. Podle zjištění krajského soudu se stěžovatel dopustil přípravy k předmětnému zločinu tím, že jako zástupce obchodní společnosti A (dále jen "A"), dne 8. 12. 2010 ve Veselí nad Moravou podepsal nepravdivý předávací protokol, o němž věděl, že je datován dne 29. 11. 2010, mezi obchodní společností B (objednatelem, dále jen "B") a A (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny C (dále jen "C") se závěrem, že dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoliv věděl, že bylo teprve ve výstavbě ve značném stupni technologické nedokončenosti, přičemž současně věděl, že tento předávací protokol bude doručen na Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") do správního spisu jako jeden z podkladů osvědčujících vlastnické právo B k energetickému zařízení podle §5 odst. 3 a §7 odst. 4 písm. e) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon) a §7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, nutných pro vydání licence na výrobu elektřiny pro B na provozovnu FVE C. Tímto způsobem stěžovatel usiloval o uvedení nepravdivých údajů ERÚ s úmyslem, aby ERÚ vydal licenci B na výrobu elektřiny ještě v roce 2010, a takto získaná pravomocná licence by spolu s prezentováním totožných nepravdivých informací o uvedení kompletní fotovoltaické elektrárny do provozu v roce 2010 vůči obchodní společnosti D (dále jen "D"), přivodilaB nárok na garantovanou výhodnější výkupní cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 po dobu 20 let oproti nižší výkupní ceně za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 po dobu 20 let, která by B správně měla náležet, čímž by v průběhu následujících 20 let došlo k obohacení B o částku ve výši okolo 328 800 000 Kč, a to ke škodě České republiky, avšak ERÚ na základě rozhodnutí ze dne 16. 12. 2010 se pokusil dne 20. 12. 2010 provést zajištění důkazu ohledáním věci nemovité - FVE C a na místě zjistil, že daná FVE není dokončena a nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud shora uvedeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek pod bodem 1) výroku o vině byl nesprávně právně posouzen a soudy k jeho tíži nepřiléhavě aplikovaly §209 trestního zákoníku. Tvrdí, že byl uznán vinným a zbaven svobody z důvodu, že podpisem předávacího protokolu osvědčil vlastnické právo B k energetickému zařízení provozovny FVE C. Obecné soudy však nikdy nekonstatovaly, že je vlastníkem tohoto zařízení jiný subjekt. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by se stěžovatel podpisem předávacího protokolu dopustit trestného činu. Navíc poskytl úplnou součinnost ERÚ a účastnil se i následné osobní prohlídky zařízení provozovny FVE C.
7. Stěžovatel dále polemizuje se závěry soudů, že jednal v úmyslu přivodit B nárok na garantované výhodnější výkupní ceny roku 2010 oproti nižší výkupní ceně roku 2011. Předávací protokol nepředstavuje písemnost stanovenou v právních předpisech jako doklad vlastnického práva k energetickému zařízení. Mezi jeho vyhotovením a trestněprávně relevantním následkem nemůže ani existovat kauzální vztah. Jde-li o samotný následek, podle stěžovatele nemohl nastat již proto, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 je v rozporu se zákonem, neboť při určení výkupních cen nerozlišuje faktor návratnosti podle zákona č. 137/2010 Sb., kterým se mění zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Aplikace cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 by znamenala naprosté znehodnocení investice B.
8. Poté se stěžovatel zaměřil na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu.
9. K odstavci 19. usnesení uvádí, že Nejvyšší soud neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními krajského soudu a provedenými důkazy proto, že relevantní dokazování neproběhlo. Závěry o vlastnictví FVE C byly přijaté bez adekvátních důkazů. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů je nadřazen cenovému rozhodnutí ERÚ č. 2/2010.
10. K odstavci 20. usnesení dovozuje, že se soudy nezabývaly výší škody, pouze odkázaly na odborné vyjádření znalce. Navrhovaný a soudy odmítnutý důkaz znaleckým posudkem obchodní společnosti PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o., bezpečně prokazoval, že návratnost investice je při cenách roku 2010 významně vyšší než 11 let.
11. U odstavce 21. usnesení poukazuje, že dopustit trestného činu se nelze bez naplnění příčinné souvislosti mezi příčinou a následkem. V projednávané věci přitom neexistuje ani příčina, ani následek.
12. K odstavci 22. usnesení stěžovatel namítá, že nemohl předpokládat, že skutečný vlastník provozovny FVE C nebude soudy identifikován a že v řízení nebudou respektovány zákony č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb.
13. Obsahu odstavce 23. usnesení stěžovatel oponuje tvrzením, že měl-li by se, byť teoreticky, svým jednáním dopustit přípravy k trestnému činu podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, případná trestnost musela zaniknout dne 20. 12. 2010, nejpozději však 31. 12. 2010 podle §20 odst. 3 písm. a) a §21 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kdy bylo opakovaně, a to i za přítomnosti stěžovatele, vlastnické právo B k provozovně FVE C prokázáno. Nejvyšší soud podle stěžovatele i v tomto odstavci zopakoval nesprávné úvahy o výhodnosti výkupních cen v roce 2010 a vlastnictví provozovny FVE C.
14. Odstavce 24. a 25. usnesení podle stěžovatele pomíjí, že škoda musí být vyčíslena a výkupní cena v roce 2011 byla dokonce mírně vyšší než v roce 2010. Obecné soudy odkazovaly na odborné vyjádření znalce, které však bylo nesprávné. Nejvyšší soud nepřipustil jediný možný výklad srozumitelného zákona č. 137/2010 Sb.
15. K odstavci 26. usnesení se stěžovatel vyjadřuje tak, že obecné soudy nikdy nevysvětlily své tvrzení o možné existenci vyšších a nižších výkupních cen. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 5/19 (303/2019 Sb.; všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), zapovídající svévolné zásahy do vzniklého individualizovaného nároku určitého subjektu na konkrétní plnění státem. Nevýstižný je argument Nejvyššího soudu, že stěžovatelem odkazovaná úprava "se týká malých fotovoltaických elektráren zpravidla umisťovaných na rodinných domech za účelem pokrytí vlastní spotřeby elektrické energie a obchodováni pouze s přebytkem takto vyrobené elektrické energie, a to především subjekty, které nejsou plátci DPH". Nejvyšší soud se též nezabýval posouzením souladu Cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a přehlížel závazky České republiky vůči Evropské unii v oblasti podpory obnovitelných zdrojů elektrické energie. Podle stěžovatele soudy aplikovaly při určení výše způsobené škody pouze "odborné vyjádření znalce" na základě Cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, aniž by se zabývaly stěžovatelem namítaným rozporem prováděcího právního předpisu se zákonem, konkrétně s §6 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
16. K odstavcům 30., 31. a 33. usnesení stěžovatel uvádí, že soudy všech stupňů při výkladu zákona č. 137/2010 Sb. postupovaly svévolně, znalec se ve svém odborném vyjádření nezabýval dobou návratnosti předmětných investic a oproti názoru Nejvyššího soudu se s jeho argumentací obecné soudy nevypořádaly.
17. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel připomíná závazky České republiky k podpoře obnovitelných zdrojů energie plynoucí z práva Evropské unie, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.) a interpretuje vývoj cen elektrické energie a investičních nákladů na výstavbu fotovoltaických elektráren.
18. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12011-17/2019-ERU, podle kterého B obdržela licenci oprávněně. Rada Energetického regulačního úřadu po zvážení všech okolností dospěla k závěru, že licence nebyla získána trestným činem a její vydání považuje za oprávněné.
19. Stěžovatel opětovně rekapituluje cíle energetického práva Evropské unie a zákona o podpoře obnovitelných zdrojů a zabývá se vývojem cen elektrické energie a nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny. Stěžovatel trvá na svém konstatování, že výkupní ceny pro rok 2010 a 2011 byly srovnatelné.
20. Stěžovatel oponuje usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19. K bodu 40. tohoto usnesení uvádí, že vznik škody představuje základní znak trestného činu podvodu, proto její existenci nelze relativizovat konstatováním, že stěžovatelé nebyli odsouzeni k náhradě způsobené škody. Bod 45. usnesení podle stěžovatele přehlíží, že vyjádření znalce výkupní cenu stanovilo o polovinu níže, než zaručoval zákon. Ústavní soud podle stěžovatele odkazoval na nález ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367, 220/2012 Sb.), což však nelze považovat za přiléhavou reakci na (s tímto nálezem nesouvisející) námitky tamních stěžovatelů. Závěrem stěžovatel zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4141/18, týkající se porušení práva na soudní ochranu v důsledku nedostatků ve vedení spisové dokumentace orgánů finanční správy. Zde obsaženou argumentaci považuje za uplatnitelnou i na jeho trestní věc.
21. V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předestřel grafické znázornění dvou časových os, zahrnujících údaje o jeho osobní účasti v areálu C a skutečnostech, které považuje za určující z hlediska posouzení, zda naplnil subjektivní stránku trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
24. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
25. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
26. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
27. Stěžovatel obrací pozornost k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu a dokazování k ní. V této souvislosti je vhodné připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), které s poukazem na předchozí judikaturu zdůrazňuje nemožnost striktního oddělení nesprávného zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné (jakkoli sama přítomnost argumentace ve vztahu ke skutkovým zjištěním v dovolání neznamená, že Nejvyšší soud musí považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný). Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
28. Stěžovateli bylo konkrétně kladeno za vinu, že se skutku posouzeného jako příprava k trestnému činu podle §20 odst. 1 trestního zákoníku dopustil tím, že vytvářel podmínky k tomu, aby mohlo dojít k uvedení ERÚ v omyl (tj. ještě svým jednáním v omyl nikoho neuvedl). Tyto podmínky přitom vytvářel vydáním nepravdivého předávacího protokolu, který měl prokazovat dokončenost fotovoltaické elektrárny, ačkoli ta dokončena nebyla. Tento předávací protokol měl být následně použit v licenčním řízení k vydání licence předmětné fotovoltaické elektrárně před koncem roku 2010, a tím zajištění výhodnější výkupní ceny elektřiny.
29. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud ve stanovisku trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. Tpjn 305/2010 (publikovaném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.) vymezil obecnou definici "omylu" spočívající v rozporu mezi objektivní a subjektivní realitou, tedy rozporu mezi skutečností a představou, kterou si o domnělé skutečnosti nesprávně učinil poznávající subjekt.
30. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nemohlo dojít k uvedení ERÚ v omyl již proto, že předávací protokol, který podepsal, sice uváděl jako vlastníka provozovny FVE C společnost B, avšak v trestním řízení soudy nedospěly k závěru, že vlastníkem tohoto zařízení je jiný subjekt. Stěžovatel nicméně touto polemikou (včetně souvisejících úvah o zániku trestnosti dne 20. 12. 2010 či 31. 12. 2010) míjí procesní prostor vymezený napadenými rozhodnutími. Podle závěrů soudů se z předávacího protokolu - v rozporu se skutečností - podává, že FVE C byla již tehdy kompletně dokončená. Protokol byl tedy nepravdivý a antedatovaný. Stěžovatel tak svým jednáním vytvářel podmínky pro to, aby mohl být nezákonně získán nárok na výhodnější výkupní cenu elektřiny. Obdobně byly vymezené skutky pod body 2) - 4); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 3 Tdo 990/2018 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19. Tyto protokoly přitom představovaly podle tehdejší praxe ERÚ písemnost dokládající dokončenost zařízení.
31. Stěžovatel dále vytýká, že jeho jednání nemohlo být příčinou relevantního omylu a nebyla zde dána příčinná souvislost mezi omylem osoby provádějící majetkovou dispozici na straně jedné a obohacením pachatele na straně druhé, a zdůrazňuje, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda. Stěžovatel nedoceňuje, že ERÚ lze v licenčním řízení uvést omyl, což je srovnatelné s uvedením v omyl katastrálního úřadu při řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 8 Tdo 42/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 3 Tdo 709/2010). Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že si ERÚ mohl v řízení o vydání licence pro provoz fotovoltaické elektrárny v pochybnostech sám opatřit podklady, což učinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 968/2016 a ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 3 Tdo 990/2018-II). Obecné soudy připomenuly, že stěžovatel byl v projednávané věci, tedy ve skutku pod bodem 1), uznán vinným toliko přípravou k trestnému činu podvodu, tudíž není potřeba, aby k majetkové dispozici již došlo. Stejně tak není potřeba, aby jednáním stěžovatele již došlo ke způsobení škody, neboť u jednání ve fázi přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku škoda být způsobena ještě nemohla, protože trestný čin v té době ještě nebyl dokonán. Jednání stěžovatele podle závěrů soudů teprve směřovalo k dalším fázím trestného činu a škoda by byla způsobena až následně v těchto dalších fázích, a to i ve spolupráci s dalšími osobami.
32. V souvislosti s výší škody, k níž přípravné jednání stěžovatele směřovalo, stěžovatel tvrdí, že výkupní ceny pro rok 2010 a 2011 byly srovnatelné a Cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 bylo nezákonné.
33. Jak se uvádí výše, stěžovatel nebyl odsouzen za dokonaný trestný čin podvodu, nýbrž za přípravu k tomuto trestnému činu. V posuzovaném případě ještě žádná škoda nevznikla, a proto bylo nutné zjistit škodu hypotetickou, tedy takovou škodu, která nastat mohla v případě, že by došlo i k dalším fázím předmětného trestného činu. Soudy se proto zabývaly zjištěním škody, která by nastala, byla-li by licence fotovoltaické elektrárně neoprávněně udělena ještě v roce 2010, na rozdíl od situace, kdy by k udělení licence došlo až po 1. 1. 2011. Na zjištění škody je přitom třeba nahlížet z pohledu subjektivní stránky trestného činu, tedy k čemu stěžovatel svým jednáním směřoval [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08 (N 218/55 SbNU 47)]. V předcházejícím vývojovém stadiu trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je přitom logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště když mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 20 let. Nejde-li o dokonaný trestný čin a obviněný není povinen nahradit škodu, postačí závěr soudů, že jeho jednání bylo způsobilé škodu způsobit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 968/2016). Krajský soud při určení výše škody vycházel z odborného vyjádření a dodatku k němu, přičemž řádně odůvodnil, jakými kritérii se řídil, stejně jako zdůvodnil subjekt, kterému by škoda byla způsobena (odst. 83 až 94 rozsudku krajského soudu). Výše škody přitom byla určena jako rozdíl mezi podporou, kterou distribuční společnosti vyplácely pro zařízení uvedená do provozu do konce roku 2010 a pro zařízení uvedená do provozu po 1. 1. 2011. V předmětném výpočtu došlo rovněž k odpočtu solární daně a ceny silové elektřiny (co do rozlišení mezi pojmy obohacení a škody srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 6 Tdo 275/2005).
34. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace o výkupních cenách v letech 2010 a 2011 je nelogická, neboť bylo-li by pravdou, že výrobny uvedené do provozu v roce 2011 mají nárok na (přinejmenším) stejnou výši podpory jako výrobny z roku 2010, veškerá vehementní snaha investorů v sektoru obnovitelných zdrojů na konci roku 2010, kdy někteří se ve snaze získat výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v tomto roce "dostávali za hranu zákona", by byla v podstatě bezúčelná.
35. Dovozuje-li stěžovatel, že cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 je v rozporu s §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., podle kterého výkupní ceny stanovené ERÚ pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje, je třeba připomenout, že s účinností od 20. 5. 2010 bylo toto ustanovení doplněno o druhou větu, podle níž se ustanovení věty první nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let. Právě tato novela umožnila poměrně radikální snížení výkupních cen pro výrobny uvedené do provozu od roku 2011. Dlužno dodat, že stěžovatel brojí proti cenovému rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, jeho zrušení však nenavrhl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2689/18 a ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1031/20, odst. 18.). Jeho polemika týkající se návratnosti investice se navíc týká finančních výnosů dosahovaných společností B, tedy osobou odlišnou od stěžovatele; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18).
36. Další stěžovatelovy výhrady se týkají závěrů soudů o subjektivní stránce trestného činu a jejího dokazování. Stěžovatel oponuje závěrům soudů, podle kterých chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], a tvrdí, že ani nevěděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a logicky pro případ, že je způsobí, s tím nemohl být srozuměn, a to ani v "minimální" formě "smíření" [§15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákoníku]. S touto argumentací se věcně udržitelným způsobem vypořádaly již obecné soudy, které zdůraznily (viz výše), že skutek projednávaný v řízení, z něhož se odvíjí nyní posuzovaná ústavní stížnost, je pouze jedním z více skutků, přičemž jednání o dalších fotovoltaických elektrárnách probíhalo paralelně a tyto rovněž nebyly v době jeho podpisu na předávacích protokolech kompletně dokončeny a naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného jednání stěžovatele tak potvrzuje i celkové komplexní posouzení jeho jednání ve všech čtyřech skutcích. Obecné soudy ústavně konformním způsobem posoudily jednání stěžovatele jako úmyslné, když stěžovatel nechal vyhotovit a podepsal předávací protokol, který byl podle skutkových zjištění v rozporu se skutečností, neboť předmětné dílo nebylo v dané době prokazatelně dokončeno, čehož si stěžovatel byl v době podpisu předávacího protokolu vědom (jde-li o skutková zjištění o zjevné vědomosti stěžovatele o stavu nedokončenosti FVE společnosti B lze odkázat na odst. 74 až 82 rozsudku krajského soudu). K samotné vědomosti stěžovatele o tom, že je předávací protokol integrální součástí dokumentace, na základě které ERÚ vydává licence, lze dále poukázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (odst. 80 a 81) a též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 3 Tdo 990/2018 v související věci (str. 83 tohoto usnesení), které shledal ústavně konformním Ústavní soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1394/19. Krajský soud se s naplněním subjektivní stránky stěžovatelem vypořádal též na str. 43 odst. 114 a násl. rozsudku, vrchní soud jeho závěry potvrdil (str. 12 - 13 odst. 25 usnesení), Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil a Ústavní soud v nich neshledává exces.
37. Jde-li o stěžovatelem připomínané rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 15. 9. 2020 č. j. 12011-17/2019-ERU, na jeho str. 7 se konstatuje, že Rada ERÚ "v žádném případě nezpochybňuje závěry trestních soudů uvedené v předmětných trestních rozhodnutích o tom, že byl spáchán trestný čin ve stádiu přípravy a kdo za něj odpovídá". Trestní soudy podle Rady ERÚ hodnotily, zda stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty podvodu, přičemž dospěly k závěru, že dílčím útokem vztahujícím se k elektrárně C naplnil znaky skutkové podstaty podvodu ukončeného ve stádiu přípravy, když dne 8. 12. 2010 podpisem nepravdivého předávacího protokolu usiloval o uvedení ERÚ v omyl. ERÚ následně vlastní činností zjistil, že ještě dne 20. 12. 2010 nebyla elektrárna dostavěna a nesplňovala tak podmínky pro udělení licence. Podle názoru Rady ERÚ tak nelze po zvážení všech okolnosti případu konstatovat, že by byla splněna podmínka, že vydání rozhodnutí o udělení licence bylo dosaženo trestným činem, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným. Z uvedených rozhodnutí soudů plyne páchání protiprávní činnosti za účelem získání licence na výrobu elektřiny pro účastníka řízení (B), nicméně tato činnost ve své úplnosti "nebyla předmětem trestního odsouzení", když trestní řízení s jednatelem účastníka řízení není skončeno a revizní technik, který zpracoval nepravdivou revizní zprávu, zemřel. Jde-li o hodnocení, zda podle §100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, bylo vydánrozhodnutí o udělení licence účastníkovi řízení dosaženo trestným činem stěžovatele, je podle Rady ERÚ nutno učinit závěr, že nikoliv. Stěžovatel nepochybné usiloval o fingování podmínek potřebných pro udělení licence, nicméně podílel se na takovém jednání toliko podpisem nepravdivého předávacího protokolu, jehož nepravdivost musela být ERÚ zřejmá již v původním řízení. Rozhodnutí o udělení licence bylo podle Rady ERÚ vydáno na základě jiných skutečností, a to nově předložené zprávy o výchozí revizi výrobny a skutečnosti, že do konce roku 2010 nebyl ERÚ pravdivost této revizní zprávy schopen ověřit ohledáním na místě. Odůvodnění rozhodnutí Rady ERÚ tedy nepodporuje stěžovatelovu argumentaci, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, naopak se od ní nepřímo distancuje.
38. Stěžovatel obrací pozornost k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4141/18, nicméně nespecifikuje, jaké nedostatky byly ve vedení dokumentace ERÚ a jaký je jejich význam z hlediska výsledku trestního řízení. Nevymezuje ani důvody, pro které by jeho věc měla být v návaznosti na tento nález předložena plénu Ústavního soudu.
39. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Odůvodnění tohoto usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat, přičemž stěžovatelova kritika jeho jednotlivých bodů již byla vypořádána výše. Dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a tudíž neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za stěžovatelovy námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitku, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, námitku nesprávně určené výše škody a posouzení jeho jednání jako spáchaného společným jednáním v rámci spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, příp. účastenství podle §24 trestního zákoníku, avšak uzavřel, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. I přesto, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal.
40. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno porušení stěžovatelových základních práv napadenými rozhodnutími, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu