ECLI:CZ:US:2019:4.US.2689.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2689/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace GENERIN s. r. o., sídlem Nad Kovárnou 75, Zdice, zastoupené Mgr. Martinem Maňákem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018 č. j. 23 Cdo 5137/2017-434, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 24 Co 144/2016-359 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2015 č. j. 12 C 193/2014-263, spojené s návrhy na zrušení "ustanovení bodu 1.9 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů" a "ustanovení bodu 1.10 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. listopadu 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Svou ústavní stížnost spojila podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení "ustanovení bodu 1.9 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. listopadu 2009, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů" a "ustanovení bodu 1.10 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. listopadu 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů".
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že je provozovatelkou fotovoltaické elektrárny GENERIN - FVE 186 kWp, umístěné na pozemku parc. č. 1014/29 v k. ú. Žebrák (dále jen "FVE"). Licence na výrobu elektřiny č. 111017136 byla stěžovatelce vydána dne 25. 10. 2010. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 14. 10. 2010 stanovil podmínky pro zkušební provoz a povolil prodloužení termínu zkušebního provozu do 31. 12. 2010. Posléze byl stavebním úřadem prodloužen zkušební provoz až do 11. 3. 2011. Podle zápisu o předání díla (stavby FVE) byla stavba jako dílo předána stěžovatelce ke dni 29. 10. 2010 bez závad. Dne 18. 2. 2010 byla mezi stěžovatelkou a provozovatelem distribuční soustavy - obchodní korporací ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "ČEZ Distribuce, a. s."), uzavřena smlouva o uzavření smlouvy budoucí - smlouvy o připojení odběrného místa k distribuční soustavě vysokého napětí a o dalších právech a povinnostech. Dopisem ze dne 25. 11. 2010 sdělila ČEZ Distribuce, a. s., stěžovatelce, že připojení nelze provést, protože dosud nebyla dokončena úprava distribuční soustavy. První paralelní připojení proto proběhlo teprve počátkem roku 2011. Stavební úřad vydal dne 11. 3. 2011 kolaudační souhlas s užíváním stavby FVE, přičemž z tohoto souhlasu je dle stěžovatelky patrné, že zkušební provoz byl prováděn od 14. 10. 2010 do 11. 3. 2011. Kolaudační souhlas mohl být vydán teprve po dokončení stavby prováděné ČEZ Distribuce, a. s., neboť obě stavby, tj. stavba FVE i stavba pro paralelní připojení do distribuční sítě, byly povoleny ve společném územním a stavebním řízení. Podle stěžovatelky v důsledku postupu ČEZ Distribuce, a. s., která dokončila stavbu pro paralelní připojení výrobny stěžovatelky do distribuční soustavy až v roce 2011, nebyl stěžovatelce přiznán nárok na podporu jí vyráběné elektrické energie ve FVE ve výši stanovené zákonem a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") pro výrobny elektrické energie využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Správní orgán nepřiznal stěžovatelce uplatněné nároky s odůvodněním, že v roce 2010 splnila pouze jednu z podmínek pro uvedení výrobny do provozu v daném roce, a to získání licence, nesplnila však další podmínku, tj. první paralelní připojení, k němuž došlo až v roce 2011. Podle stěžovatelky byla příslušná ustanovení cenových rozhodnutí (článek 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 a čl. 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010) vydána bez zákonného zmocnění, a proto k nim neměl správní orgán vůbec přihlížet. Podle stěžovatelky totiž ERÚ není oprávněn k výkladu pojmu "uvedení do provozu" jako klíčového pojmu pro vznik práva na podporu. Datum, ke kterému byla výrobna stěžovatelky připravena plnit svůj účel, je pak podle stěžovatelky již datum zahájení zkušebního provozu, tedy 14. 10. 2010.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 12. 2015 č. j. 12 C 193/2014-263 zamítl žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou se stěžovatelka "domáhala nahrazení rozhodnutí ERÚ a předsedy ERÚ, kterými došlo k zamítnutí jejího návrhu ve věci uložení povinnosti ČEZ Distribuce, a. s., vykupovat elektrickou energii vyrobenou stěžovatelkou ve výrobně elektrické energie (předmětná FVE) za výkupní ceny stanovené zákonem a na jeho podkladě cenovým rozhodnutím ERÚ pro výrobny elektrické energie využívající sluneční záření uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010".
5. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 24 Co 144/2016-359 tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že zkušební provoz nemůže být vnímán jako uvedení výrobny do provozu, neboť v tomto stadiu dochází pouze k prověření funkčnosti elektrárny a její připravenosti k výrobě elektřiny. I když během zkušebního provozu dochází k výrobě elektřiny, bez připojení výrobny k distribuční soustavě nemůže docházet k dodávkám vyrobené elektřiny do distribuční soustavy a nemůže tedy dojít ani k naplnění účelu, ke kterému byla FVE postavena. Městský soud v odůvodnění odkázal na §3 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a na §1 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"), a uzavřel, že z citovaných ustanovení nelze dovodit jiný závěr, než že výrobna je uvedena do provozu připojením k elektrizační soustavě a teprve od tohoto dne může být uvažováno o podpoře takto vyráběné a do elektrizační sítě dodávané elektřiny. K argumentaci stěžovatelky, že ERÚ nebyl oprávněn ke stanovení výkladu pojmu "uvedení výrobny do provozu", městský soud uvedl, že s ohledem na znění §3 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), a především na §5 odst. 5 zákona o cenách, je nepochybné, že ERÚ je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit, co se rozumí "uvedením do provozu". Městský soud uzavřel, že definice uvedeného pojmu v cenových rozhodnutích ERÚ č. 4/2009 a 2/2010 byla provedena v rámci zákonného zmocnění ERÚ ke konkretizaci věcných podmínek. Městský soud na základě výše uvedeného uzavřel, že jestliže je nepochybné, že k prvnímu paralelnímu připojení výrobny stěžovatelky došlo dne 25. 2. 2011, pak je nutno tento den považovat za den uvedení výrobny FVE do provozu a jde tedy o rozhodný den, od kterého se odvíjí nárok na výši podpory za vyrobenou elektřinu. Městský soud dále uvedl, že na tomto závěru nic nezmění ani námitky stěžovatelky, že licenci získala již v říjnu 2010 a že k paralelnímu připojení došlo až v roce 2011 v důsledku porušení povinností ČEZ Distribuce, a. s. Městský soud k tomu uzavřel, že obvodní soud správně posoudil povinnosti smluvních stran obsažené ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřené dne 18. 2. 2010. Podle závěru městského soudu dvanáctiměsíční lhůta, v níž měla ČEZ Distribuce, a. s., povinnost zrealizovat a zajistit uvedení stavby do bezpečného provozu, počala běžet dnem 1. 3. 2010 (první den následujícího měsíce poté, co stěžovatelka uhradila svůj podíl na nákladech, která tak učinila dne 23. 2. 2010) a skončila tedy 1. 3. 2011. Vzhledem k tomu, že k prvnímu paralelnímu připojení došlo 25. 2. 2011, stalo se tak ve lhůtě sjednané stranami smlouvy o smlouvě budoucí. Městský soud tedy rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 č. j. 23 Cdo 5137/2017-434 tak, že se dovolání stěžovatelky zamítá a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, ovšem není důvodné. Nejvyšší soud předně podotkl, že k doplnění dovolání, které stěžovatelka učinila podáním dne 19. 2. 2018, nepřihlížel, a to v souladu s §242 odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatelka doplnila dovolání o novou právní otázku po uplynutí lhůty k podání dovolání (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 309/2000).
7. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným u první otázky stěžovatelky týkající se toho, zda má ERÚ pravomoc ve svém cenovém rozhodnutí definovat pojem "uvedení výrobny do provozu", tedy zda nepřekročil zákonné zmocnění, jestliže tento pojem v cenových rozhodnutích č. 4/2009 a 2/2010 definoval. Stěžovatelce přisvědčil v tom, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. V rozsudku ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil, ovšem pouze okrajově. Nejvyšší soud uvedl, že se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že by předmětná cenová rozhodnutí ERÚ stanovovala povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Vymezení toho, co se rozumí pod pojmem "uvedení výrobny do provozu", totiž nepředstavuje stanovení nové povinnosti subjektům práva, která by nevyplývala ze zákona. Zákon o podpoře využití obnovitelných zdrojů sice výslovně "uvedení výrobny do provozu" nedefinuje, ovšem podmínky, které musí výrobna splnit, aby byla uvedena do provozu, lze dovodit již ze samotného účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v §1 odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu (jak tvrdila stěžovatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční sítě. Podmínil-li pak ERÚ v cenovém předpisu jeho aplikaci právě podmínkou spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do distribuční sítě, čímž definoval pojem "uvedení výrobny do provozu", nedopustil se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. K argumentu stěžovatelky, že žádný z předpisů definující pravomoc ERÚ v oblasti normotvorné nedává ERÚ pravomoc definovat i jiné skutečnosti jako například okamžik uvedení do provozu, je třeba uvést, že ERÚ v cenovém rozhodnutí žádné nové skutečnosti nedefinoval, pouze uvedl to, co vyplývá již ze zákona, tj. že podmínkami pro uplatnění výkupních cen elektřiny je její legální dodávání do distribuční sítě. Již v rozsudku ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015 Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Nejvyšší soud nemá důvodu se od tohoto závěru v řešené věci odchýlit, ovšem považoval za vhodné závěry citovaného rozsudku nyní rozvést s ohledem na argumenty stěžovatelky. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek městského soudu je, co se týče řešení první otázky předestřené stěžovatelkou, podle Nejvyššího soudu věcně správný.
8. Druhá dovolací otázka stěžovatelky směřovala k tomu, zda je připojení výrobny k distribuční soustavě podmínkou, bez níž nedojde k jejímu uvedení do provozu. Stěžovatelka požadovala, aby tato otázka - v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešená - byla nyní posouzena jinak, a to tak, že k uvedení výrobny do provozu může dojít i bez jejího připojení k distribuční soustavě. Nejvyšší soud předeslal, že otázka připojení výrobny k distribuční soustavě jakožto nezbytné podmínky pro uvedení výrobny do provozu byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž Nejvyšší soud podmínku připojení výrobny do distribuční soustavy (tj. dodávání elektřiny do distribuční soustavy) posoudil spolu s udělením licence jako podmínku nezbytnou pro uvedení výrobny do provozu. Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se od tohoto závěru, z něhož vychází také rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 As 423/2017-43). Jádro argumentů stěžovatelky pro změnu právního názoru na tuto otázku tkvělo v jejím výkladu účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Podle názoru stěžovatelky hlavní účel tohoto zákona je podpora investic do fotovoltaických elektráren, jejich výstavby a podpora návratnosti těchto investic, který stěžovatelka dovodila z §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Nejvyšší soud se ovšem neztotožňuje s touto argumentací stěžovatelky, podle níž je účel fotovoltaické elektrárny naplněn již v okamžiku jejího stavebně-technického dokončení. Účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se stavěly fotovoltaické elektrárny, nýbrž jeho účelem je zvýšení podílu dodávané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. Z tohoto účelu zákona je zřejmé, že FVE dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy dodává elektřinu do distribuční soustavy, a pro naplnění tohoto účelu je logicky nezbytný předpoklad jejího zapojení do distribuční soustavy. Ze stejného důvodu neobstojí ani argument stěžovatelky, že výrobna je uvedena do provozu okamžikem, kdy je způsobilá vyrábět elektřinu, neboť pouhou možností výroby elektřiny ještě není naplněn účel elektrárny. Konečně argument stěžovatelky, že vlastníci elektráren jsou ponecháni napospas provozovatelům distribučních soustav, aby oni určili, kdy elektrárnu zapojí, rovněž není relevantní pro případnou změnu rozhodovací praxe. Vlastníci elektráren mohou ovlivnit termín zapojení jejich elektrárny, a to smlouvou s provozovatelem distribuční soustavy, což ostatně stěžovatelka v řešené věci učinila a soudy dospěly k tomu, že ČEZ Distribuce, a. s., zapojila elektrárnu stěžovatelky ve lhůtě sjednané stranami smlouvy. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by zde byly důvody pro změnu dosavadní rozhodovací praxe v otázce připojení výrobny k distribuční soustavě jako jedné z podmínek jejího uvedení do provozu. Z výše uvedeného vyplývá, že druhá otázka stěžovatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvodu, aby se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, jak požadovala stěžovatelka.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka jako první důvod své ústavní stížnosti uvádí, že v důsledku nesprávného výkladu pojmu "uvedení zařízení do provozu" podle §6 odst. 2 písm. b) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů provedeného jak soudy v jejich rozsudcích, tak ERÚ při vymezení tohoto pojmu v cenových rozhodnutích v bodě 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 a v bodě 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, došlo k zásahu do jejího legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka spatřuje primárně nesprávnost výkladu soudy vedoucí k porušení jejího základního práva a v návaznosti na to uvádí ve své ústavní stížnosti též důvody pro zrušení výše uvedených ustanovení cenových rozhodnutí ERÚ (viz k tomu sub 2). Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo zejména k nesprávné interpretaci §6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a dále k nesprávné interpretaci podústavního práva, která byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vedla k porušení ústavních kautel, v rámci nichž se činnost obecných soudů musí pohybovat, přičemž své právní názory obsáhle odůvodňuje, a to s odkazy jak na právní předpisy, tak také s odkazy na soudní judikaturu. Stěžovatelka jako druhý důvod své ústavní stížnosti uvádí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a to zejména tím, že ze strany obecných soudů došlo v jejím případě k neodůvodněnému vybočení ze standardů výkladu, jež jsou v soudní praxi respektovány, které má za následek nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Dále stěžovatelka namítá, že její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) bylo porušeno tím, že obecné soudy v její věci aplikovaly body 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 a 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, ačkoliv by musely při správném výkladu zákonné úpravy dojít k závěru, že jsou tato ustanovení nezákonná a protiústavní. Tím postupovaly v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť v důsledku svých interpretačních pochybení aplikovaly právní předpis, který aplikovat nesměly. Konečně má stěžovatelka za to, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno postupem Nejvyššího soudu, který se nevypořádal s právní otázkou, již stěžovatelka nastolila v dovolání, a současně nepřihlížel ke stěžovatelčinu doplnění dovolání ze dne 19. 2. 2018. Stěžovatelka trvá na tom, že otázku možného zneužití dominantního postavení ČEZ Distribuce, a. s., vnesla již v dovolání, byť přiznává, že mohla být vyjádřena explicitněji. Stěžovatelka ve svém doplnění dovolání ze dne 19. 2. 2018 upozornila Nejvyšší soud na jeho rozsudek ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 4338/2016, který byl zveřejněn po podání jejího dovolání a ve kterém Nejvyšší soud posuzoval možné zneužití dominantního postavení ČEZ Distribuce, a. s. Dle stěžovatelky právní závěry v něm uvedené byly v návaznosti na její dovolací otázku aplikovatelné i na její případ. Skutkový stav byl nadto v dané věci velice podobný skutkovému stavu její věci. Stěžovatelka tedy vyjadřuje důvodnou pochybnost nad tím, zda v jejím případě nedošlo v rozporu s principem rovnosti bezdůvodně k rozdílnému zacházení. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že výklad pojmu "uvedení výrobny do provozu", ke kterému se uchýlily soudy v napadených rozsudcích, není v souladu s principem proporcionality právní regulace, který přímo vyplývá z pojmu materiální právní stát. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že sporný výklad pojmu "uvedení výrobny do provozu" neobstojí ani v jednom ze tří stupňů testu proporcionality.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Ústavní stížnost je založena na tvrzení stěžovatelky o nesprávném výkladu pojmu "uvedení zařízení do provozu" podle §6 odst. 2 písm. b) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ze strany ERÚ a obecných soudů. Ústavní soud shledává, že napadená rozhodnutí obvodního soudu, městského soudu a zejména Nejvyššího soudu (blíže k tomu sub 7 a 8), a z nich vyplývající závěr, že ERÚ vymezením pojmu "uvedení výrobny do provozu", nevybočil z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům práva novou povinnost v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a také v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015) a ostatně i Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 As 423/2017-43), a na jejich výkladu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Nelze také souhlasit se stěžovatelkou v tom, že Nejvyšší soud pochybil, když nepřihlížel ke stěžovatelčinu doplnění dovolání ze dne 19. 2. 2018. Jednak totiž Nejvyšší soud správně uvedl, že postupoval podle §242 odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatelka doplnila dovolání o novou právní otázku po uplynutí lhůty k podání dovolání (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001 sp. zn. 26 Cdo 309/2000), a nadto Ústavní soud musí konstatovat, že odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 4338/2016, což bylo právě předmětem jejího doplnění dovolání ze dne 19. 2. 2018, není přiléhavý, jelikož odkazovaný rozsudek se od nyní projednávané věci odlišuje v podstatných skutkových okolnostech. A to zejména v tom, že dovolatelka v odkazované věci v řízení před obecnými soudy tvrdila konkrétní skutečnosti (a označila k nim též důkazy), na základě kterých dovozovala, že jednání ČEZ Distribuce, a. s., vůči jednotlivým výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů bylo rozdílné, resp. že někteří z výrobců byli ČEZ Distribuce, a. s., neoprávněně zvýhodňováni, přičemž kapacita distribuční sítě umožňovala připojit výrobnu elektřiny ve vlastnictví dovolatelky do konce roku 2010, aniž by tím byl ohrožen spolehlivý provoz distribuční sítě. Nic takového však stěžovatelka v nyní projednávané věci netvrdí, natožpak neprokazuje, přičemž naopak obecné soudy dospěly k přesvědčivému závěru, že ČEZ Distribuce, a. s., dodržela smluvní závazky vyplývající ze vztahu se stěžovatelkou ohledně termínu zapojení její FVE (srov. zejm. závěr bodu 5 tohoto usnesení).
17. Na základě všeho výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že v činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení (společně s čl. 90 Ústavy) zakotvuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení výše uvedených ustanovení cenových rozhodnutí ERÚ (srov. sub 2 tohoto usnesení). Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu stěžovatelky vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu, jelikož takový návrh v případě zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, se kterou je spojen, sdílí její osud. Proto nebylo třeba posuzovat povahu těchto rozhodnutí, ani skutečnost, že již byla zrušena k 1. 1. 2011, resp. k 1. 1. 2012.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu