ECLI:CZ:US:2022:1.US.730.22.1
sp. zn. I. ÚS 730/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 4 Tdo 1233/2021-862, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. května 2021 č. j. 5 T 81/2020-721, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 21. 10. 2019 v B., v lese na asfaltové cestě, maskován kapucí a slunečními brýlemi, zezadu strhl na zem do částečného sedu poškozenou Janu B. /jedná se o psedonym/ (dále jen "poškozená"), přičemž když poškozená neartikulovaně křičela, zakřičel na ni: "neřvi, nebo tě zabiju" a zezadu před ni dal pravou rukou nůž tak, aby nůž viděla, a když stále křičela, řekl jí: "chci si šáhnout", načež jí sáhl rukou přes legíny do rozkroku, poškozená se ohnala rukou dozadu, přičemž ho otevřenou dlaní udeřila do obličeje a stále křičela, svého jednání zanechal až když se k místu blížilo osobní vozidlo, a poté z místa utekl, čímž způsobil poškozené drobná povrchová poranění. Přitom byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tm 2/2008 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. 1 Tmo 18/2008 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 6 Tm 2/2008-879 odsouzen za provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, provinění znásilnění podle §241 odstavce 1 trestního zákona, provinění znásilnění podle §241 odstavec 1, 2 trestního zákona, pokusu provinění vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona a provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 9. 11. 2015, a trestnímu opatření zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků s podmíněným upuštěním od jeho výkonu na zkušební dobu v trvání do 27. 3. 2021, a současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, které bylo usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 7. 2017 č. j. 0 Nt 2612/2017-48 přeměněno na ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, přičemž z tohoto léčení byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2020 sp. zn. 2 Nt 2301/2020.
3. Za popsaný skutek byl stěžovatel podle §185 odst. 2 trestního zákoníku za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byla současně uložena zabezpečovací detence. Nutno dodat, že šlo v pořadí o třetí rozhodnutí městského soudu v posuzované věci, neboť Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") mu byla daná věc dvakrát vrácena k doplnění dokazování a následnému preciznějšímu zhodnocení provedených důkazů.
4. Odvolání stěžovatele proti v pořadí třetímu rozsudku městského soudu v posuzované věci krajský soud shora označeným usnesením zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a konstatoval, že městský soud již provedl dokazování v potřebném rozsahu a že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel sice nebyl ze spáchání posuzovaného jednání přímo usvědčován výpověďmi svědků, nicméně vyslechnutí svědci se shodli v popisu pachatele, šlo-li o jeho oblečení a maskování, kdy popis pachatele a podoba stěžovatele byly víceméně shodné. Tvrzení stěžovatele, že se vytýkaného jednání nedopustil, bylo podle krajského soudu spolehlivě vyvráceno. Krajský soud neshledal žádnou logickou chybu v hodnocení důkazů a nezjistil ani žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Rovněž podle jeho názoru nebyly žádné důkazy opomenuty.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel v dovolání uplatnil převážně skutkové námitky, které nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, navíc šlo o námitky, se kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Nepřisvědčil stěžovateli ani v tvrzení, že znalecký posudek z oboru kybernetiky soudy nepodrobily nezbytnému kritickému hodnocení a nekonfrontovaly ho s ostatními provedenými důkazy, a nedal mu za pravdu ani v tom jeho mínění, že v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní znak trestného činu znásilnění, jelikož nenabylo dostatečné intenzity. K tomu poukázal na to, že intenzita zásahu nebyla směrodatná pro aplikaci základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, která v posuzovaném případě byla bezpochyby naplněna. Dodal, že rozhodující soudy neposuzovaly při právní kvalifikaci spáchaný skutek jako znásilnění formou soulože, ale jako donucení k pohlavnímu styku, kterého bylo dosaženo za pomoci zbraně (nože). Použil-li stěžovatel k překonání odporu poškozené nůž a dosáhl tím (byť krátkodobě) pohlavního styku, naplnil již kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, což se odrazilo ve výsledném právním posouzení podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že z odůvodnění rozsudku městského soudu není patrné, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Zpochybňuje závěry příslušných soudů a tvrdí, že ve věci nebyly provedeny žádné přímé důkazy svědčící o jeho vině a že jeho vinu nelze dovodit ani z důkazů nepřímých. Má za to, že není usvědčován výpověďmi svědků ani závěry vypracovaných znaleckých posudků. Odůvodnění rozsudku městského soudu podle něj neobsahuje žádné úvahy o tom, jak jsou provedené nepřímé důkazy vzájemně propojeny a jak tedy mají svědčit o jeho vině. Opakovaně detailně rozebírá námitky, které v průběhu řízení vznesl vůči znaleckému posudku Kriminalistického ústavu, znovu popisuje, že v lokalitě, kde byl trestný čin spáchán, hledal v inkriminovaný den otevřený sběrný dvůr, přičemž rozhodující soudy podle něj dostatečně nevysvětlily, proč jeho výpověď v tomto ohledu považovaly za nepravdivou. Městský soud podle něj také zvolil nesprávný postup ke zjištění, zda odpovídá vizuálně pachateli předmětného skutku, a nijak nepromítl do rozhodnutí o vině sníženou vypovídající hodnotu provedené agnoskace. Rovněž nesprávně vyhodnotil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie, neboť přistupoval k tomuto důkazu jako k nepřímému důkazu o jeho vině, avšak takový potenciál tento znalecký posudek podle stěžovatele nemá. Rozsudek městského soudu se podle něj opírá o osamocený důkaz o podobě analýzy DNA vzorku odebraného z legín poškozené - viz posudek Kriminalistického ústavu. Stěžovatel je přesvědčen, že skutečnost, že z analýzy hrubých dat vzorku plyne, že je jedním z tzv. zůstavitelů vzorku odebraného z legín poškozené, není přímým důkazem o jeho vině. Jde o přímý důkaz o tom, že se jeho DNA dostala na oděv poškozené, nikoliv však o tom, při jaké příležitosti se tak stalo, v jakém čase a na jakém místě. Při neexistenci dalších usvědčujících důkazů nelze podle něj vyloučit možnost náhodného přenosu jeho DNA na oděv poškozené (např. v MHD, při setkání na lavičce apod.). K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se hodnocení znaleckého posudku, jako důkazu v trestním řízení a pravidla in dubio pro reo.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci byl vypracován Ing. Ivanem Jelínkem znalecký posudek z oboru kybernetiky, který analyzoval možný pohyb jeho mobilního telefonu v inkriminovaný den a ze kterého vyplynulo, že dne 21. 10. 2019 byl v čase 12:42 - 14:27 zaznamenán jediný jeho pěší pohyb, a to v obci Ú. přibližně 20 minut před tím, než došlo k žalovanému skutku. Z toho vyvozuje, že se vytýkaného jednání nemohl dopustit v jedoucím autě a že tedy skutek nemohl spáchat. Tento rozpor podle něj soud náležitě nevysvětlil, když nebylo prokázáno, že by měl vypnutý mobil či že by byla editována data aplikace Google Maps.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a dostatečně odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásady ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudku městského soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil, obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Opakovat souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nepodrobily nezbytnému kritickému hodnocení znalecký posudek z oblasti kybernetiky vypracovaný Ing. Ivanem Jelínkem. Vyhodnocením dat telekomunikačního provozu nebylo sice možné přesně určit, kdy a na kterém místě se stěžovatel v době spáchání skutku nacházel, avšak zároveň nebylo podle závěrů jmenovaného znalce pochyb o tom, že se nacházel v blízkosti lokality, kde došlo ke spáchání dané trestné činnosti. Data v mobilním telefonu byla zachycena před spácháním trestné činnosti a po jejím spáchání, a to v blízkosti místa spáchání žalovaného skutku. Obecné soudy proto logicky uzavřely, že stěžovatel v době spáchání činu neměl datový provoz spuštěn. Znalec Ing. Ivan Jelínek současně nevyvrátil (ve vztahu k mobilnímu telefonu) pohyb stěžovatele v lokalitě spáchané trestné činnosti. GPS svědčí o tom, že stěžovatel mohl být na místě činu v čase 13:43 hodin až 14:05 hodin, resp. že v okolí či na místě činu měl časový prostor 22 minut. Stěžovatel dostatečně a přesvědčivě nevysvětlil, proč se nacházel v okolí místa činu, když jeho verzi o návštěvě jednoho či více "eko" dvorů v dané lokalitě soudy s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti neuvěřily. Rovněž příslušné soudy správně poukázaly na to, že stěžovatel trpí poruchou sexuální preference typu agresivního sadismu (za obdobné jednání byl již v minulosti odsouzen) a že sám vypověděl, že v blízkosti místa činu mohl projíždět. Ve vazbě na ostatní provedené důkazy, zejména odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, a znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, z nichž vyplynulo, že u biologického materiálu zjištěného na legínách poškozené (a to v rozkroku, kam stěžovatel prokazatelně sahal) byla prokázána individuální shoda s DNA profilem osoby stěžovatele, nelze než souhlasit se závěrem městského soudu a krajského soudu, že učiněnými skutkovými zjištěními bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se žalované trestné činnosti dopustil.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za relevantní z hlediska daného dovolacího důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou, považoval toliko opětovnou námitku stěžovatele, že v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní znak trestného činu znásilnění podle §185 trestního zákoníku, jelikož nenabylo dostatečné intenzity. Nejvyšší soud zdůraznil, že objektivní stránka trestného činu znásilnění zahrnuje kromě soulože a jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží i jednání, které sice nenavodí podobnost soulože, ovšem stále směřuje k uspokojení pohlavního pudu, čili pohlavní styk v širším slova smyslu jakožto obecnější pojem k souloži. Typickým příkladem je povrchové osahávání spojené s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím, či v případě muže méně intenzivním drážděním pohlavního údu. Ustálená judikatura pak dále poskytuje extenzivní výklad pojmu "pohlavní styk" a zahrnuje i případy, kdy pachatel osahával oběť na prsou či genitáliích přes oblečení a líbal ji na ústa, krk, uši či prsa (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 4 Tdo 273/2013, ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014 aj.). Pro posouzení pohlavního styku a na to navazující základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění je důležitá skutečnost samotného fyzického kontaktu s jiným člověkem zasahujícím do sexuální oblasti, přičemž délka trvání útoku je z hlediska dané právní kvalifikace irelevantní. Provedení či způsob onoho kontaktu vytváří rozdíl mezi pohlavním stykem a souloží, jelikož nejde o zcela totožný zákonný znak.
15. V nyní posuzované věci stěžovatel prokazatelně poškozenou násilným jednáním doprovázeným výhrůžkami ještě většího násilí ("neřvi, nebo tě zabiju") donutil k podvolení se jeho vůli strpět zásah do její sexuální autonomie v podobě osahávání genitálií. K argumentaci stěžovatele soustředěné na intenzitu zásahu tak Nejvyšší soud, ve shodě s názorem městského soudu a krajského soudu, s ohledem na shora uvedené skutečnosti správně uvedl, že intenzita zásahu nebyla pro aplikaci základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku směrodatná. Použil-li pak stěžovatel k překonání odporu poškozené nůž a dosáhl tím pohlavního styku (byť krátkodobě), bezpochyby naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
16. Nejvyšší soud se zabýval i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu