ECLI:CZ:US:2022:1.US.764.22.1
sp. zn. I. ÚS 764/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. P., 2) J. H., obou zastoupených Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1147/2021-511 ze dne 24. listopadu 2021, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 438/2020-450 ze dne 17. června 2021 a č. j. 9 To 199/2019-319 ze dne 30. května 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 134/2018-398 ze dne 2. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 1 T 134/2018-299 ze dne 22. února 2019 zprostil stěžovatele (a další osobu) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se zde uvedený skutek stal. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 30. května 2019 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu, stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu spáchaného formou účastenství, za což jim uložil shodně trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho a půl roku. Odvolání stěžovatelů odvolací soud usnesením ze dne 17. června 2021 zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry, opomenuly některé důkazy, nerespektovaly presumpci neviny a nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
4. Podle stěžovatelů nalézací soud po vrácení věci dovodil závěr o jejich vině jen z odborného vyjádření a revizního znaleckého posudku, aniž by z nich plynoucí informace hodnotil kriticky a přihlédl k možnému ovlivnění podpisu zůstavitelky jejím zdravotním stavem, polohou, apod. Nalézací soud ani neprověřil, podepsala-li skutečně srovnávané listiny zůstavitelka. Stěžovateli vznesené námitky obecné soudy dostatečně nevypořádaly ani neprovedly další relevantní důkazy, které tak byly opomenuty [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. února 2004 (N 25/32 SbNU 225)]. Podle stěžovatelů nebyla respektována zásada in dubio pro reo [sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. dubna 2007 (N 73/45 SbNU 149)] a vyslovené závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy [sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. listopadu 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
5. Stěžovatelé jsou dále přesvědčeni, že některé důkazy nebyly získány procesně přípustným způsobem [sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. června 2002 (N 69/26 SbNU 207)], byla porušena rovnost účastníků řízení [sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 160/74 SbNU 185)], důkazní řízení neproběhlo ústavně konformním způsobem [sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. listopadu 2004 (N 172/35 SbNU 315)] a důkazy nebyly správně hodnoceny [sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. dubna 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
6. S ohledem na uvedené okolnosti jsou stěžovatelé přesvědčeni o zásahu do svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 1, 2 a 3, v čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala vydání nemovitosti od dědice ze zákona a svůj nárok opírala o závěť, v níž byla označena jako dědička; stěžovatel a další obžalovaný měli být podpisu závěti zůstavitelkou přítomni. Nalézací soud nejprve uvěřil obžalovaným a vyslovil, že byla unáhleně použita trestní represe. Odvolací soud učinil opačný závěr, ve zrušujícím usnesení konstatoval nepřezkoumatelnost některých závěrů, a nalézacímu soudu vytkl, že nepostupoval podle zásady formální logiky, nehodnotil důkazy v souladu s jinými a ani nevyslechl zástupce zpracovatele odborných vyjádření, který měl být přibrán a vyslechnut jako znalec. Znalecké zkoumání podpisu totiž kategoricky deklarovalo, že zůstavitelka závět nepodepsala, podle nalézacího soudu však závěr nebyl kategorický, ale pravděpodobný či pochybný.
8. Nalézací soud v novém řízení provedl chybějící důkazy a na jejich základě vyhodnotil jednání obžalovaných jako trestný čin. Odvolací soud neshledal, že by opakované nalézací řízení vykazovalo dříve vytčené vady, ani že by nalézací soud pochybil způsobem, který obžalovaní v odvolání namítali; rovněž Nejvyšší soud odmítl, že by dovolací námitky stěžovatelů byly důvodné.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména odborných vyjádření a revizního znaleckého posudku a zpochybňují jejich správnost i způsob opatření. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli dalším stupněm obecných soudů, a proto neposuzuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením, neboť tato činnost je svěřena právě obecným soudům, povolaným zjišťovat a hodnotit skutkový stav a zkoumat, jsou-li podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu; své úvahy v tomto směru musí obecné soudy zákonným způsobem odůvodnit. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo svévolné. V projednávané věci Ústavní soud taková pochybení nezjistil.
10. Bylo-li revizním znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem přezkoumáno odborné vyjádření, neobstojí tvrzení stěžovatelů o nezákonném opatření důkazu. Argumentací stěžovatelů se obecné soudy zabývaly v dostatečné míře, vypořádaly se s jejich obhajobou, srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlily, proč jí neuvěřily; důkazy byly zhodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutečnost, že stěžovatelé byli původním rozhodnutím nalézacího soudu zproštěni obžaloby a následně byli po provedení dříve opominutých důkazů uznáni vinnými, neznamená bez dalšího, že v řízení existovaly tak silné pochybnosti, aby odůvodnily aplikaci zásady in dubio pro reo plynoucí z presumpce neviny (čl. 40 odst. 4 Listiny).
11. Není důvodné ani tvrzení stěžovatelů o opomenutých důkazech; porušením jejich práv není, vyhodnotí-li obecný soud provedené důkazy jinak, než jak účastníci řízení očekávají. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) účastníkům řízení nezaručuje dosažení jimi očekávaného výsledku, ale zachování předem přesně stanovených pravidel soudního řízení, což se v tomto případě stalo. Byly-li v řízení důkazy předložené stěžovateli vyvráceny, nebylo porušeno ani právo jejich na právní pomoc a obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny), ani na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu