ECLI:CZ:US:2022:1.US.789.22.1
sp. zn. I. ÚS 789/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Tomáše B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Kateřinou Mrkvovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 974/2021-2516, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu v části výroku II., kterým podle §265l odst. 1, 3 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětné trestní řízení je vedeno proti obžalovanému Ivanu B. (jedná se o pseudonym), otci stěžovatele, přičemž stěžovatel v této trestní věci vystupuje v postavení poškozeného. Ivan B. byl nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017 č. j. 58 T 40/2017-1242 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 č. j. 61 To 42/2018-1464 uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1017/2018. Obvodní soud pro Prahu 6 následně usnesením ze dne 31. 10. 2019 č. j. 58 T 40/2017-2080 věc podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupil k projednání správnímu orgánu, neboť dospěl závěru, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek. Toto usnesení bylo na základě stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 6. 8. 2020 č. j. 58 T 40/2017-2258 uznal obžalovaného vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2021 č. j. 61 To 714/2020-2427 zamítl odvolání obžalovaného. Nejvyšší soud výrokem I. napadeného usnesení zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021 č. j. 61 To 714/2020-2427, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020 č. j. 58 T 40/2017-2258 i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178 a výrokem II. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Poškozený namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o přikázání věci jinému senátu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce a do práva na účinné vyšetřování. Tvrdí, že uvedené rozhodnutí vychází z neodůvodněného a extenzivního výkladu dovolacího soudu, neboť z postupu odvolacího soudu nevyplývalo, že by měl vůči soudu nalézacímu prosazovat vlastní řešení dané otázky a fakticky jej zavazovat, jak má rozhodnout. Nejvyššímu soudu vytýká, že to je naopak on, kdo v podstatě zavazuje městský soud k určitému budoucímu postupu ve věci, a to i ve vztahu k soudu nalézacímu. Má za to, že procesní postup dovolacího soudu směřuje k tomu, aby nově složený senát městského soudu za jediné akceptovatelné řešení považoval zamítnutí stížnosti státního zástupce proti usnesení nalézacího soudu o postoupení věci k projednání přestupku. Poukazuje přitom na to, že nově složený senát Městského soudu nemohl vnímat průběh odvolacího řízení, které již ve věci opakovaně proběhlo, což považuje za kolizi se zásadou bezprostřednosti trestního řízení. Postup Nejvyššího soudu podle něj není souladný se závěry judikatury, neboť jeho výtky týkající se postupu soudců městského soudu neodůvodňují závěr o jejich předpojatosti a přikázání věci jinému senátu. Připomíná, že důvodem pro závěr o předpojatosti soudců nemůže být odlišný právní názor na projednávanou věc.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně musí stěžovateli přisvědčit, že v jeho případě lze dovodit existenci práva na tzv. účinné vyšetřování. Skutek, pro který je v daném trestním řízení obžalovaný stíhán, měl spočívat mj. v několikaletém týrání stěžovatele, jež u něj vedlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vysoké intenzity vykazující znaky těžké újmy na zdraví, přičemž tento skutek spadá do kategorie tzv. domácího násilí. Jsou tak splněny všechny předpoklady vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (přehledně shrnuté zejména v nálezu sp. zn. III. 2012/18) k tomu, aby stěžovateli coby osobě poškozené uvedeným skutkem svědčilo právo na účinné vyšetřování.
Ústavní soud dále připomíná, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Je přitom třeba připustit, že za atribut popsaného efektivního postupu lze považovat i projednání věci příslušným orgánem a zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc v minulosti opakovaně dovodil přípustnost ústavních stížností brojících proti postupu podle §262 trestního řádu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01, III. ÚS 441/04, II. ÚS 3564/12, II. ÚS 2766/14, I. ÚS 794/16 či IV. ÚS 4091/18). Jelikož postup Nejvyššího soudu podle §265l odst. 3 trestního řádu spočívající v nařízení, aby odvolací soud věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, je ve svých důsledcích totožný s postupem podle §262 trestního řádu, je třeba ústavní stížnost připustit i v takovém případě. Jestliže tedy stěžovatel nacházející se v postavení poškozeného v trestním řízení, jemuž svědčí právo na účinné vyšetřování, svou ústavní stížnost směřuje proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu podle §265l odst. 3 trestního řádu, musí Ústavní soud posoudit její opodstatněnost. V posuzovaném případě však dospěl k závěru, že námitky proti tomuto postupu opodstatněné nejsou.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavně konformní aplikací §262 trestního řádu, jak vyplývá z judikatury citované výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09, IV. ÚS 4091/18, IV. ÚS 1327/19 či IV. ÚS 839/21). Jak již bylo zmíněno, tyto závěry lze aplikovat i ve vztahu k obsahově shodnému postupu dovolacího soudu podle §265l odst. 3 trestního řádu. Z této ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup nadřízeného soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl nadřízený soud aprobovat. Závažné důvody uvedeného výjimečného postupu mohou spočívat zejména ve snaze vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí nadřízeného soudu bylo řádně odůvodněno, především aby vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nižšího stupně.
Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál uvedeným požadavkům, a to zejména proto, že své rozhodnutí podle §265l odst. 3 trestního řádu detailně odůvodnil. Poukázal přitom na konkrétní pasáže usnesení městského soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178, které vzbuzovaly výrazné pochybnosti o nestrannosti daného senátu městského soudu.
Tak na č. l. 17-18 svého usnesení Nejvyšší soud citoval pasáže z uvedeného usnesení městského soudu, v nichž tento soud nalézacímu soudu ukládal, jak má hodnotit důkazy, a dokonce jak má rozhodnout, když výslovně uvedl, že obžalovaný naplnil znaky skutkové podstaty žalovaných trestných činů a jednal v úmyslu přímém. Na stejném místě Nejvyšší soud upozornil na triviální chybu městského soudu, který přímý úmysl obžalovaného dovodil z toho, že nebyl nepříčetný.
Nejvyšší soud dále na č. l. 18 svého usnesení citoval několik expresivních výrazů, které městský soud zahrnul do odůvodnění svého usnesení, přičemž městský soud dokonce v rámci kritiky nalézacího soudu stran opakovaného provedení výslechu poškozené hovořil o zneužití pravomoci úřední osoby a o způsobení újmy na zdraví. Jestliže dovolací soud konstatoval, že uvedenou formu výhrad k procesnímu postupu soudu prvního stupně lze vnímat jako zastrašování předsedkyně senátu soudu prvního stupně, nejde podle Ústavního soudu o přehnané tvrzení.
Přehlížet nelze ani skutečnost, že městský soud ve svém usnesení v několika směrech dezinterpretoval předchozí kasační usnesení Nejvyššího soudu (tj. usnesení ze dne 18. 10. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1017/2018). Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení opět konkrétně poukázal na konkrétní vady tohoto druhu a podrobně je rozebral (srov. č. l. 19-20 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud dále podotýká, že se stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě omezuje jen na obecné tvrzení, že postup dovolacího soudu podle §265l odst. 3 trestního řádu považuje za neodůvodněný. Vůči výše popsaným důvodům, kterými Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedený postup vysvětlil, nenabízí žádnou konkrétní argumentaci. Totéž pak platí pro jeho tvrzení, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím v podstatě zavázal městský soud k určitému budoucímu postupu ve věci, a to i ve vztahu k soudu nalézacímu. I tuto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou, zvláště když ji stěžovatel blíže nevysvětluje, např. odkazem na určitou pasáž napadeného usnesení. Ústavní soud nenabyl dojmu, že by Nejvyšší soud v napadeném usnesení dával odvolacímu či nalézacímu soudu jakékoli pokyny směřující k tomu, jak hodnotit konkrétní důkazy.
Ústavní soud proto uzavírá, že pokud Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí podle §265l odst. 3 trestního řádu tím, že soudci městského soudu, kteří rozhodli usnesením ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178, není možno považovat za nepředpojaté, tento svůj závěr podrobně a racionálně vysvětlil. Nejedná se tedy o případ, kdy by závěr o předpojatosti soudců městského soudu spočíval pouze v odlišném právním názoru na projednávanou věc, jak tvrdí stěžovatel.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu