ECLI:CZ:US:2022:1.US.811.22.1
sp. zn. I. ÚS 811/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šindlera, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 435/2021-43 ze dne 21. 1. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 64/2020-69 ze dne 25. 8. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský úřad Hranice (dále jen "městský úřad") vydal jako vodoprávní úřad dne 11. 10. 2018 rozhodnutí č. j. OSUZPD/39068/18-5, jímž povolil stavbu tam specifikovaného vodního díla. Městský úřad nezahrnul stěžovatele jako vedlejšího účastníka řízení, ačkoli je vlastníkem sousedícího pozemku. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu dne 13. 11. 2019 odvolání k vedlejšímu účastníkovi (dále jen "krajský úřad"), který jej rozhodnutím č. j. KUOK 39663/2020 ze dne 31. 3. 2020 zamítl podle §92 odst. 1 správního řádu jako opožděné, neboť posledním dnem pro podání odvolání byl den 7. 11. 2019, kdy uplynula objektivní lhůta jednoho roku podle §84 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel proti rozhodnutí krajského úřadu podal správní žalobu, jíž zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") následně zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu jako nedůvodnou.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje dosavadní průběh řízení. Dne 16. 10. 2019 podal u městského úřadu žádost o poskytnutí informací v souvislosti s prováděnými terénními úpravami započatými na sousedních pozemcích. K tomu mu městský úřad odpověděl, že nebyl nalezen žádný úkon, kterým by byly povoleny předmětné terénní úpravy. Ke stížnosti stěžovatele na postup při vyřizování žádosti o informace mu městský úřad odpověděl přípisem ze dne 11. 11. 2019, že na předmětných pozemcích nejsou prováděny terénní úpravy, ale jen stavba čistírny odpadních vod. Rozhodnutí, jímž byla povolena předmětná stavba, byla tedy doručena stěžovateli až 13. 11. 2019; nepopírá, že jeho odvolání bylo podáno opožděně, avšak namítá, že orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva (právo na přístup k soudu a právo na ochranu vlastnictví), jestliže v jeho případě nezohlednily okolnosti dané věci a neprolomily zákonnou lhůtu pro podání odvolání opomenutého účastníka. Stěžovatel uvádí, že jednáním městského úřadu mu bylo znemožněno uplatnění jeho práv, pochybil-li jednak v otázce určení okruhu účastníků řízení o povolení stavby a dále při poskytování informací stěžovateli, tj. neposkytnutím informace o rozhodnutí - povolení ke stavbě předmětného vodního díla, čímž zapříčinil marné uplynutí lhůty pro podání odvolání opomenutého účastníku ve smyslu §84 správního řádu. V okamžiku podání odvolání navíc stále běžela lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle §94 a násl. správního orgánu, které nezahájil ani krajský úřad. Podle stěžovatele je stěží uvěřitelné, že byl městským úřadem opomenut omylem, mohl-li navíc zjistit z katastru nemovitostí, že na dotčeném pozemku, na němž byla stavba povolena, není zřízen přístup, o čemž se vede soudní spor. Stěžovatel nesouhlasí se stavbou vodního díla na přímo sousedícím pozemku, avšak orgány veřejné moci se s jeho námitkami nijak nevypořádaly. Stěžovatel následně v ústavní stížnosti rekapituluje vývoj po podání jeho trestního oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán přečin zneužití pravomoci úřední osoby, příp. přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti; příslušné orgány činné v trestním řízení po prověřování dospěly k závěru, že úředníci městského úřadu pochybili, ale neshledaly, že by uvedené jednání bylo trestným činem.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ústavnosti. Postup ve správním a následném soudním řízení, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jimi podaný výklad práva lze považovat za ústavně konformní, resp. není-li zatížen svévolí či libovůlí.
6. Ústavní soud se v minulosti zabýval řadou případů, kdy odvolací správní orgán zamítl odvolání opomenutého účastníka pro opožděnost podle §92 odst. 1 správního řádu pro nedodržení roční lhůty podle §84 odst. 1 správního řádu, a neshledal, že by stanovení této lhůty a zamítnutí odvolání pro její nedodržení znamenalo porušení základních práv či svobod tehdejších stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3494/19 ze dne 24. 3. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1331/21 ze dne 24. 8. 2021 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2188/21 ze dne 31. 8. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod nejistil.
7. Účelem §84 odst. 1 správního řádu je ochrana právní jistoty především tzv. přímých účastníků a ochrana důvěry v závaznost a konečnou povahu vydaných rozhodnutí (viz např. bod 8 usnesení sp. zn. I. ÚS 3829/16 ze dne 15. 2. 2017 nebo krajským soudem citované rozsudky NSS č. j. 9 As 131/2013-53 ze dne 5. 12. 2013 a č. j. 3 As 135/2014-30 ze dne 4. 2. 2015). Zároveň však zavedení objektivní roční lhůty vede k tomu, že tzv. vedlejší účastníci, kteří danou lhůtu zmeškali, již nemohou nechat v odvolacím řízení a posléze ani před správním soudem přezkoumat zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Při zamítnutí odvolání pro opožděnost se odvolací orgán zabývá pouze včasností podání odvolání; stejný rozsah přezkumu je i v následnému soudním řízení správním. Jde tedy o střet práva na přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny) se zájmem na ochranu právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), který se zákonodárce rozhodl vyřešit právě stanovením lhůty v §84 odst. 1 správního řádu, což není samo o sobě protiústavní (blíže viz body 24 až 26 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2873/21 ze dne 4. 1. 2022).
8. O existenci rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se opomenutý účastník, jemuž takové rozhodnutí nebylo ani oznámeno, nemusí v průběhu jednoroční lhůty upravené v §84 odst. 1 správního řádu vůbec dozvědět (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 75/18 ze dne 22. 5. 2018 a tam citovaný rozsudek NSS č. j. 1 As 45/2007-48 ze dne 9. 1. 2008), jak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
9. Podle Ústavního soudu jsou závěry správních soudů v napadených rozhodnutích v souladu s výše nastíněnými východisky; ostatně sám stěžovatel skutečnost, že jeho odvolání bylo podáno opožděně, nerozporuje. Tvrzený vadný postup městského úřadu (který podle orgánů činných v trestním řízení nebyl trestným činem) při stanovení okruhu účastníků a při poskytování informací stěžovatelovi nelze považovat za mimořádné okolnosti, jež by odůvodnily postup správních orgánů a správních soudů jdoucí proti výslovnému znění zákona a výjimečnou ingerenci Ústavního soudu. Rovněž správní soudy nepochybily, jestliže se zabývaly pouze otázkou včasnosti odvolání, a nikoli námitkami směřujícími proti důsledkům rozhodnutí o povolení stavby.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu