ECLI:CZ:US:2022:1.US.82.22.1
sp. zn. I. ÚS 82/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jaroslava Turka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021 č. j. 23 Cdo 1968/2021-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. jeho dovolání.
Jak se zjišťuje z rozsudku Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 8. 2019 č. j. 24 C 116/2017-70 stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 60 237,80 Kč s příslušným úrokem z prodlení představující nezaplacené úkony právní služby. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil ho jen ohledně výše nákladů řízení
Po výzvě Ústavního soudu stěžovatel doplnil ústavní stížnost mj. o podané dovolání, z něhož se zjišťuje, že stěžovatel vymezil přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. tak, že uvedl: "krajský soud se při řešení otázek procesního a hmotného práva v mnoha směrech vyjádřil zákonu nepřiléhavě a tak rozhodl o otázkách, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a současně se v řešení některých otázek odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu České republiky. Rozsudek odvolacího soudu je tak také v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky".
Za důvod dovolání stěžovatel označil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že vyúčtování služeb žalobkyní bylo provedeno řádně, když ho vyzvala k zaplacení výše označené částky fakturou č. Z15/269, přičemž její označení jako "zálohová" a nedostatek náležitostí řádného daňového dokladu není pro věc rozhodná. Stěžovatel rovněž zpochybnil závěr krajského soudu o nemožnosti přihlédnout ke kompenzačnímu nároku stěžovatele proto, že stěžovatel k započtení použil pohledávku nejistou a neurčitou. V této souvislosti poukázal na obdobné řízení se stejným okruhem účastníků, v němž byla pohledávka postavena najisto, čímž se krajský soud odchýlil od závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 647/02 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2007/2008. Závěrem stěžovatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek krajského soudu podle §243d písm. a) o. s. ř. tak že žalobu zamítne, nebo postupoval podle ust. §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele napadeným usnesením podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat a která nebyla stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněna (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.) a zčásti není přípustné.
Ve stručném odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud uvedl, že stěžovatel řádně nevymezil přípustnost dovolání, pokud nezformuloval otázky hmotného nebo procesního práva (na jejichž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu přicházejících předpokladů přípustnosti v předmětné věci jde. Stěžovatel byl povinen rovněž vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a stručně uvést, z jakých důvodů by měla být tato právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Stěžovatel těmto požadavkům nedostál. Vymezil pouze dovolací důvod s tím, že nesouhlasil s částí právního posouzení krajského soudu a jeho závěru ohledně splatnosti žalovaného nároku, a vlastními argumenty vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. S odkazem na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu o vymezení přípustnosti dovolání (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1739/21, IV. ÚS 1817/21 a stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) i toho, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání zdůraznil, že požadavek uvedený v ust. §241a odst. 2 o. s. ř. je legitimní, srozumitelný a přiměřený, takže odmítnutí dovolání pro nenaplnění stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatý formalismus.
Rovněž námitka stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho pohledávky jako neurčité a nejisté není podle názoru dovolacího soudu relevantní, neboť primární důvod, proč krajský soud nemohl přihlédnout ke kompenzačnímu projevu, spočívá v tom, že tomu bránil princip neúplné apelace. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že pokud stěžovatel dovoláním nenapadl všechny samostatné právní důvody vedoucí k zamítnutí návrhu, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Stěžovatelem vymezená právní otázka posouzení povahy pohledávky použité k započtení však sama o sobě nemá vliv na závěr o zániku žalovaného nároku započtením, proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že v dovolání nesplnil požadavky na vymezení jeho přípustnosti. Podle jeho názoru jde o obdobnou situaci, kterou řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2904/20 a jeho závěry tak jsou aplikovatelné i na předmětnou věc. Závěr dovolacího soudu, že v dovolání nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí krajského soudu, a tato otázka nevyplývá z obsahu dovolání, považuje stěžovatel za nesprávný. Tvrdí, že i když v dovolání není formulována "tázací věta", která by z formálního hlediska splňovala výše uvedený předpoklad, nemohl dovolací soud bez dalšího odmítnout jeho dovolání, jestliže tyto otázky "z celkového záměru a vůle stěžovatele" byly patrné a podřaditelné zákonným požadavkům. S odvoláním na obsah dovolání stěžovatel dovozuje, že z něj jsou patrné otázky, které je možné formulovat tak, že: "Lze za řádné vyúčtování považovat vystavenou zálohovou fakturu, která nemá náležitosti řádného účetního dokladu, jaké doslovně vymezuje ust. §11 zák. č. 563/1993 Sb., o účetnictví a zákona o advokacii?" Další otázku stěžovatel formuluje následně: "Může být advokátem vystavena klientovi zálohová faktura k uhrazení zálohy v době po ukončení právního zastoupení, po ukončení poskytování právních služeb?"
Stěžovatel tvrdí, že tyto otázky z dovolání vyplývají, dovolací soud se jimi měl zabývat, a pokud dovolání odmítl, aniž na ně stěžovateli poskytl odpověď, nebyly důvodem vady dovolání, ale snaha dovolacího soudu vyřešit případ "co nejrychlejší možnou cestou". Odmítnutím dovolání bez náležitého vysvětlení stěžovatelem nastolených otázek tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadené usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož o řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ přísluší ostatním soudům, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rozpor závěrů dovolacího soudu o odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.) zčásti pro vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla v zákonné lhůtě stěžovatelem odstraněna a zčásti pro jeho nepřípustnost, s judikaturou Ústavního soudu, zejména se závěry vyplývajícími z nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 2904/20, IV. ÚS 410/20, I. ÚS 980/17, II. ÚS 1966/16 a I. ÚS 354/15).
Zásadní rozhodnutí v otázce přípustnosti dovolání a jeho zkoumání představuje stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud přijal rovněž závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a ve vztahu k §237 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel, vycházeje ze závěrů výše označených nálezů Ústavního soudu, namítá, že v předmětné věci mělo být podané dovolání posouzeno dovolacím soudem shodně se závěry Ústavního soudu, že "i strukturálně nekvalitní text dovolání nelze bez dalšího odmítnout, jsou-li z celkového jeho obsahu záměr a vůle (dovolatele) patrné a zákonu podřaditelné".
Tyto závěry Ústavního soudu však na předmětnou věc aplikovat nelze. Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu nepovažují za vadu dovolání, kterou by bylo možné sankcionovat jeho odmítnutím pro nesplněné zákonem předepsané náležitosti, jestliže dovolatel v dovolání neformuloval právní otázky hmotného nebo procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, ale tyto otázky "z celkového záměru a vůle stěžovatele byly patrné a podřaditelné zákonným požadavkům".
Nicméně stěžovatel v dovolání při vymezení jeho přípustnosti pouze ve smyslu ust. §237 o. s. ř. velmi vágně poukázal na napadené rozhodnutí krajského soudu, v němž tento soud měl rozhodnout o otázkách, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a současně uvedl, že se tento soud v některých otázkách měl odchýlit od předchozích závěrů Nejvyššího soudu. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se v dovolání ani nepokusil o formulaci či obsahové vymezené těch právních otázek (na jejichž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu), které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, tak ani těch, v nichž se měl krajský soud odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu. V souvislosti s takto zcela absentujícími otázkami stěžovatel rovněž neuvedl ani judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, která se k ní (k nim) vztahuje, kdy by odkaz na ni (ať již přímý s uvedením např. spisové značky či nepřímý s právním vymezením konkrétního problému), byl pro dovolací soud vodítkem k možnosti přezkoumat podané dovolání. K formulaci právních otázek přistoupil stěžovatel teprve v ústavní stížnosti. Z obsahu dovolání lze dospět k závěru, že stěžovatel v něm vymezil jen důvody dovolání (nesouhlas s právními závěry krajského soudu týkající se vyúčtování právních služeb žalobkyní a o splatnosti žalovaného nároku). Dovolací důvod, jak konstatoval také dovolací soud, však nelze zaměňovat s vymezením právní otázky. Z celkového obsahu dovolání je tak zřejmé, že stěžovatel náležitostem vyžadovaným v ust. §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál a odmítnutím dovolání nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud závěrem připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu