ECLI:CZ:US:2022:1.US.852.22.1
sp. zn. I. ÚS 852/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2022 č. j. 67 To 24/2022-212 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. prosince 2021 sp. zn. 1 Pp 41/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem podle §88 odst. 1, odst. 3, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 28 T 5/2015 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. 6 To 83/2015 za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve výměře deseti let. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel splnil toliko první zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. výkon nejméně dvou třetin uloženého trestu podle §88 odst. 4 trestního zákoníku. K posouzení naplnění zbylých dvou podmínek obvodní soud přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, a to k posouzení zdravotního stavu stěžovatele, k vlivu trestu odnětí svobody na jeho osobu, jakož i k možnostem jeho resocializace. Vyhověl rovněž i důkaznímu návrhu stěžovatele v podobě zprávy vězeňského psychologa a adiktologa. Na základě provedených důkazů, i přes kladné hodnocení věznice, shledal, že resocializace u stěžovatele je vyloučena a že v jeho případě nelze hovořit o polepšení. S ohledem na závěr znalců, že resocializace u stěžovatele je vyloučena, by podle obvodního soudu jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byl odsouzen za zvlášť závažný zločin vraždy, znamenalo ignoraci podmínky vedení řádného života, která u stěžovatele dána není, což podporuje i zpráva vězeňského psychologa ze dne 13. 12. 2021, ze které se mimo jiné podává, že stěžovatel je z psychologického hlediska osobou neklidnou, impulzivní, náladovou, zlostnou, s výrazným egocentrismem, náchylnou k urážkám, připravenou ke slovní či fyzické agresi, dále že je bez náhledu na své jednání a svoji vinu nepřijímá a že často jedná iracionálně, pod vlivem emocí, a je připravený si za všech okolností prosadit "svou". Obvodní soud proto uzavřel, že je potřeba, aby i nadále na stěžovatele působil uložený trest, který snad nalezne následně odraz v jeho změně myšlení, a to zejména z hlediska jeho vnitřního uvědomění si viny, jejího přijetí a pokání.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Shledal, že obvodní soud dostatečným způsobem odůvodnil, proč nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Nad rámec argumentace obvodního soudu poukázal na to, že o určité míře polepšení stěžovatele svědčí zejména fakt, že byl přeřazen z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, jakož i to, že vykonává trest v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace. Na druhou stranu se mu však podařilo získat toliko pět odměn a výkon jeho trestu tak vzhledem k délce výkonu nevykazuje znaky nadprůměrnosti. Zdůraznil, že ač stěžovatel nemůže být nucen k doznání viny a pokání, tak při absenci náhledu by musely být ve věci zjištěny jiné skutečnosti svědčící o jeho polepšení, které by absenci náhledu převážily, a že popírání viny stěžovatelem není rozhodně osamoceným důvodem, pro který nebylo jeho žádosti vyhověno. Dodal, že v rejstříku trestů má stěžovatel celkem deset záznamů, které již byly zahlazeny. Nešlo tak o první střet stěžovatele se zákonem. Byť městský soud nehodlal devalvovat snahu stěžovatele, tak ve shodě s názorem obvodního soudu jeho nápravu dosud neshledal za dovršenou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zejména s poukazem na jeho trestní minulost. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu je třeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti (tj. k době po případném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) a na její nedostatek nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Zdůrazňuje, že paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění vlastně dochází k judikatornímu zpřísnění trestu, aniž by pro něj byla opora v zákoně, který s paušálním vyloučením podmíněného propuštění odsouzeného nepočítá (vyjma odsouzení na doživotí). V doplnění ústavní stížnosti uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě nevylučuje splnění podmínky polepšení podle §88 odst. 1 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Obvodní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Stěžovatel se námitkami v ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy pominuly závěry znaleckého zkoumání i jeho trestní minulost.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15 a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soud dospěl k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 a ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých podstatných závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
10. Obvodní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna ani podmínka polepšení, ani podmínka budoucího řádného života. To je věcí jeho uvážení, při kterém shledal, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody, i přes kladné hodnocení věznice, neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti, a že s ohledem na závěry znaleckého zkoumání a též vzhledem k charakteru osobnosti stěžovatele je potřeba, aby i nadále na něj působil uložený trest.
11. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil. Připomněl, že při posuzování podmínky polepšení soud přihlíží zejména k náhledu stěžovatele na spáchanou trestnou činnost, jeho chování a přístup k výkonu trestu odnětí svobody, charakteru a počtu získaných odměn aj. Konstatoval určitou míru polepšení stěžovatele, na druhou stranu však uvedl, že se mu podařilo získat toliko pět odměn a výkon jeho trestu tak vhledem k délce dosavadního výkonu nevykazuje znaky nadprůměrnosti. Zdůraznil, že popírání viny stěžovatelem nebylo osamoceným důvodem, pro který nebylo jeho žádosti vyhověno. Stěžejní byly závěry znaleckého zkoumání a charakter osobnosti stěžovatele. Pro hodnotící úvahy ve vztahu k prognóze vedení řádného způsobu života považoval městský soud za nezbytné zohlednit rovněž sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti.
12. Obvodní soud i městský soud tak v řádných odůvodněních svých rozhodnutí zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při rozhodnutí o polepšení stěžovatele a stanovení prognózy jeho budoucího života. Respektovaly tak požadavky z nálezu sp. zn. III. ÚS 1873/21. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracovaly podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.
13. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele či že by nedostály požadavkům hlavy páté Listiny.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu