ECLI:CZ:US:2022:1.US.858.22.1
sp. zn. I. ÚS 858/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká ul. 149/4, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 12. 2020, č. j. 18 C 369/2017-145, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2021, č. j. 29 Co 51/2021-174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 33 Cdo 3582/2021-212, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Z. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka rozhodnutí Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Nalézací soud rozhodl v občanském soudním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalobkyně a vedlejší účastnice jako žalovaná, výrokem I. napadeného rozsudku tak, že žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem specifikovaným v tomto výroku (pozemek, jehož součástí je stavba - rodinný dům, pozemek, jehož součástí je stavba - garáž a pozemek - zahrada; dále jen "předmětné nemovitosti"), zamítl, výrokem II. zamítl žalobu na jejich vyklizení a výrokem III. uložil žalobkyni nahradit žalované k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 28 000 Kč. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil výroky I. a II. rozsudku nalézacího soudu, změnil jeho výrok III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení do sedmi dnů od právní moci rozsudku u právní zástupkyně žalované ve výši 6 100 Kč. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dovolání a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právní zástupkyně žalované ve výši 3 200 Kč.
3. Spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, stručně řečeno, spočíval v tom, zda vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí vedlejší účastnici z titulu darování mezi stěžovatelkou jako dárkyní a vedlejší účastnicí, která je její dcerou, jako obdarovanou na základě darovací smlouvy ze dne 14. 9. 2011, či zda svědčí stěžovatelce z titulu vrácení daru dle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 1. 1. 2014 (dále jen "obč. zák."), na základě odstoupení od darovací smlouvy ze dne 1. 8. 2017. Důvodem pro vrácení daru měly být údajné ataky ze strany vedlejší účastnice a jejího partnera vůči stěžovatelce, spočívající v pravidelných verbálních urážkách, fyzickém napadení a omezování pohybu v předmětných nemovitostech, k nimž měla stěžovatelka zřízeno věcné břemeno, v důsledku čehož se dle stěžovatelky její situace stala zcela nesnesitelnou.
4. Obecné soudy vyšly při rozhodování ve věci především z toho, že dokazováním byly zjištěny dlouhodobě napjaté vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, mezi nimiž a jejich rodinami docházelo k nejrůznějším výstupům, urážkám a osobním výpadům, přičemž stěžovatelkou tvrzené incidenty, z nichž dovozovala hrubé porušení dobrých mravů, nebyly prokázány. Na napjatosti vztahů se pak podílely dle obecných soudů stěžovatelka i vedlejší účastnice, tedy nebylo je možno přičíst k tíži toliko vedlejší účastnici.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve stručně rekapituluje předchozí průběh řízení před obecnými soudy, následně předkládá vlastní ústavněprávní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím namítá: 1) nevypořádání se s námitkami obecnými soudy; 2) nesprávné právní posouzení; 3) nedostatečné zohlednění skutkových okolností.
6. Ad 1) stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nevyvrátily její argument, že ačkoliv se vedlejší účastnice vůči stěžovatelce nedopustila úmyslného trestného činu, k naplnění podmínek pro vrácení daru došlo dlouhodobými, téměř každodenními méně intenzivními incidenty a schválnostmi, jejichž následky byly v řízení prokázány. Dále se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s argumentem, že vedlejší účastnici by měly být přičitatelné i ataky, kterých se vůči stěžovatelce dopustil přítel vedlejší účastnice. Dle stěžovatelky není podstatné, kdo se konkrétně ataků dopouštěl, rozhoduje, že soudy konstatovaly existenci naschválů z obou stran. Stěžovatelka dále rozvíjí úvahu, že vedlejší účastnice je odpovědná za to, že proti negativním projevům ze strany svého přítele vůči stěžovatelce nezakročila, což ostatně konstatoval i sám odvolací soud, avšak nijak to do svého rozhodnutí nepromítl.
7. Ad 2) stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecné soudy nedovodily porušení dobrých mravů z hlediska intenzity ani rozsahu, avšak přesto jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeny některé okolnosti, v nichž stěžovatelka spatřuje porušení dobrých mravů per se. Stěžovatelka dále pokračuje podáním vlastního výkladu obsahu pojmu dobré mravy a zdůrazňuje, že posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy se musí dít na základě pečlivého posouzení věci. Obecné soudy dle jejího názoru její věc nehodnotily dostatečně pečlivě a podle všech judikaturních kritérií. Dle stěžovatelky tak odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že měla něco předpokládat např. ve vztahu k darování předmětných nemovitostí v souvislosti s dohodou, že vedlejší účastnice poskytne finanční prostředky na rekonstrukci garáže, kterou pak bude následně stěžovatelka obývat. Bez tohoto uvedení jde pouze o spekulaci odvolacího soudu; ostatně tato skutečnost ani nebyla mezi stranami sporná a stěžovatelka s ní byla srozuměna. Srozuměna však již nebyla s tím, jak bude další soužití probíhat. Stěžovatelka poukazuje na to, že to není ona, kdo by sám bez přičinění vedlejší účastnice vyvolal protiprávní stav a chtěl z něj těžit, přičemž z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měly s vedlejší účastnicí vždycky špatný vztah. Vedlejší účastnice se o stěžovatelku starala po smrti svého otce a jejího manžela do doby, než si našla současného přítele, přičemž za tu dobu uvedl odvolací soud jen jediný konflikt od roku 1998, což je však v normálně fungujících rodinách běžné.
8. Ad 3) stěžovatelka poukazuje na to, že je jí 66 let a je matkou vedlejší účastnice, jíž darovala nemovitý majetek vysoké hodnoty a v dobrém stavu. Za to si dle svého mínění zaslouží slušné chování a respekt ze strany vedlejší účastnice, a to alespoň v tom rozsahu, že ji nebude šikanovat. Rovněž obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že vedlejší účastnice jako vlastník předmětných nemovitostí neiniciovala legalizaci současného bydlení stěžovatelky ve správním řízení. Vedlejší účastnice sice poskytla finanční prostředky na vybudování prostor pro stěžovatelčino bydlení a k tomu i došlo, právně však jde stále o nebytový prostor, takže stěžovatelka teď fakticky obývá prostor, který právně k bydlení určen není. I v tom stěžovatelka spatřuje rozpor s dobrými mravy, a přesto, že tuto skutečnost obecné soudy vzaly na vědomí, tento rozpor z ní nevyvodily.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Smyslem ústavní stížnosti je dosáhnout zrušení rozhodnutí obecných soudů, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, ačkoliv tato rozhodnutí byla vydána v souladu se všemi požadavky, které na ně ústavní pořádek klade. Stěžovatelka se tak ústavní stížností domáhá toliko toho, aby Ústavní soud vnutil obecným soudům stěžovatelčin právní názor na aplikaci institutu vrácení daru pro chování v hrubém rozporu s dobrými mravy, ačkoliv právní názor obecných soudů k této otázce v ničem stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva ani svobody neporušuje.
11. Ústavní soud připomíná závěry své dřívější rozhodovací praxe, podle nichž korektiv dobrých mravů jakožto obecně uznávaných a zachovávaných etických principů, často vtělených i do právních norem, který vyjadřuje hodnotové základy demokratického právního státu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409), nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)], slouží k odstranění tvrdosti zákona a k umožnění zohlednění i takových aspektů, které určitá právní norma výslovně nepředpokládá, avšak které jsou nutné pro rozhodnutí naplňující obecnou představu spravedlnosti a rozhodnutí v souladu s ekvitou [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 (N 198/83 SbNU 185), nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553) či nález sp. zn. I. ÚS 1688/09 ze dne 29. 10. 2009 (N 229/55 SbNU 155)].
12. Neurčitý a vysoce abstraktní pojem "dobré mravy" opravňuje soud k tomu, aby v každém jednotlivém případě sám konkrétně ad hoc vymezoval hypotézu právní normy obsahující tento pojem, přičemž výsledný úsudek soudu musí být podložen konkrétními zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 129/16 ze dne 7. 3. 2017 (N 41/84 SbNU 469) či nález sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001 (N 126/23 SbNU 217)] a musí brát objektivně v úvahu celkový kontext případu se všemi relevantními aspekty jako je místo, čas, vzájemné jednání subjektů právního vztahu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 649/05 ze dne 3. 5. 2006 (U 6/41 SbNU 601) či usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)].
13. K tomuto posouzení jsou však povolány toliko obecné soudy, nikoliv Ústavní soud, jehož přezkum se omezuje jen na dodržení či nedodržení požadavků ústavní konformity výsledného rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729) či usnesení sp. zn. III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007 (U 1/44 SbNU 743)]. Jestliže je tak námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy vypořádána všestranně v daném kontextu a obecný soud se při tvorbě svého úsudku zaměřoval na chování a důsledky pro obě strany sporu, Ústavnímu soudu zásadně tento úsudek nepřísluší přezkoumávat [nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369)].
14. V rozporu s dobrými mravy může být samozřejmě i výkon práva, který odpovídá zákonu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 163/86 SbNU 663)], avšak v konkrétních okolnostech vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3542/20 ze dne 11. 5. 2021, nález sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020). Namítá-li účastník řízení, že určité typové skutečnosti jsou podstatné pro posouzení souladu výkonu práva s dobrými mravy a obecné soudy s ním nesouhlasí, musí tento svůj závěr vysvětlit [nález sp. zn. I. ÚS 2657/18 ze dne 19. 2. 2019 (N 26/92 SbNU 278)]. Náležité odůvodnění mezí aplikace tohoto korektivu tedy v zásadě zásah Ústavního soudu vylučuje [nález sp. zn. III. ÚS 678/11 ze dne 8. 9. 2011 (N 155/62 SbNU 355)].
15. V nynější věci se obecné soudy těmito závěry Ústavního soudu řídily, zejména všestranně posoudily kontext vzájemného chování stěžovatelky a vedlejší účastnice. Dovodily, že ke schválnostem docházelo vzájemně, přičemž verbální urážky byly prokázány toliko ze strany stěžovatelky vůči vedlejší účastnici a rovněž brachiální násilí bylo prokázáno toliko ze strany stěžovatelky vůči vedlejší účastnici v podobě facky s následky sluchových problémů; dále uzavřely, že vedlejší účastnice vyrazila při incidentu v nemocnici stěžovatelce mobilní telefon z ruky jen proto, že ji stěžovatelka neoprávněně nahrávala a u dalších schválností vůči stěžovatelce nebylo prokázáno, že by se jich dopustila vedlejší účastnice, nevyjasněnost v užívání předmětných nemovitostí pak jde k tíži stěžovatelky stejně jako vedlejší účastnice, neboť se měly při zřizování věcného břemene dohodnout na podmínkách užívání domu poté, co bude dokončena přestavba garáže a stěžovatelka v ní bude moci bydlet (srov. s. 5 rozsudku nalézacího soudu a body 28., 30., 31., 34. a 37. rozsudku odvolacího soudu). Tyto skutkové závěry obecných soudů se nachází zcela uvnitř mezí ústavní konformity. Ústavní soud nemá žádnou pochybnost o tom, že obecné soudy zvážily všechny relevantní aspekty daného případu a že k závěru o tom, že podmínky §630 obč. zák. nebyly splněny, dospěly po všestranném posouzení věci tak, jak to judikatura Ústavního soudu vyžaduje.
16. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
17. K námitce 1) Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že tato stěžovatelčina námitka vychází z jiného skutkového stavu, než k jakému obecné soudy dospěly. V řízení před obecnými soudy totiž vůbec nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastnice vůči stěžovatelce dlouhodobě drobných naschválů dopouštěla. Stěžovatelka přitom obecným soudům nevytýká vady při dokazování či ustalování skutkového stavu, ale pouze předkládá vlastní způsob hodnocení provedených důkazů a rozdílně distribuuje váhu těch jednotlivých skutkových zjištění, k nimž obecné soudy dospěly a s nimiž i ona souhlasí. To však důvodnou námitku v řízení o ústavní stížnosti založit nemůže.
18. Stejně tak se Ústavní soud nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že odvolací soud sice připustil, že by porušení dobrých mravů přítelem vedlejší účastnice mělo být přičítáno pro potřeby aplikace §630 obč. zák. samotné vedlejší účastnici, ale že to nijak ve svém rozhodnutí nezohlednil. Odvolací soud totiž uvedl toliko to, že při existenci věcného břemene ve prospěch stěžovatelky k předmětným nemovitostem by k nevhodnému chování přítele vedlejší účastnice pro hodnocení, zda se vedlejší účastnice vůči stěžovatelce dopouštěla jednání v rozporu s dobrými mravy, bylo možno přihlédnout jen tehdy, kdyby takové chování neovlivnila ani nevyloučila, ačkoliv tak mohla učinit.
19. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že z těch okolností, v nichž stěžovatelka spatřovala údajné porušení dobrých mravů ze strany přítele vedlejší účastnice vůči stěžovatelce a které měly nějakou oporu v provedeném dokazování, některé stěžovatelka nemohla ovlivnit (zejména údajné sáhnutí přítele vedlejší účastnice na koleno stěžovatelky či zasílání jí eroticky laděných zpráv - viz bod 32. rozsudku odvolacího soudu), a některé porušení dobrých mravů nezakládaly (zejména údajně bezdůvodné troubení přítele vedlejší účastnice v ulici - viz bod 37. rozsudku odvolacího soudu); jiné údajné naschvály či invektivy ze strany přítele vedlejší účastnice vůči stěžovatelce pak nebyly prokázány.
20. I kdyby snad tedy v duchu této poněkud nejasné formulace odvolacího soudu bylo možno dovodit jistou přičitatelnost chování jejího přítele vedlejší účastnici, odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ani pak by chování vedlejší účastnice v kombinaci s chováním jejího přítele nenaplňovalo požadovaný práh intenzity hrubého porušování dobrých mravů (srov. výslovný závěr odvolacího soudu v bodě 38. jeho rozsudku). S tímto závěrem nemá Ústavní soud důvodu nesouhlasit, neboť jednak, jak připomněl mimo jiné Nejvyšší soud na s. 4 svého usnesení, ne každé jednání, které je v rozporu se společenskými pravidly, je nutně jednáním proti dobrým mravům, jednak pro naplnění dispozice normy obsažené v §630 obč. zák. nepostačuje jen samotné jednání proti dobrým mravům, ale až hrubé porušování dobrých mravů posuzované objektivními hledisky. Stěžovatelka i v textu své ústavní stížnosti argumentuje toliko pro závěr, že se vedlejší účastnice a její přítel vůči ní dopouštěli jednání v rozporu s dobrými mravy, ani sama však netvrdí, že by šlo o hrubé porušení dobrých mravů.
21. Námitka 2) je pak toliko konkurenčním právním názorem stěžovatelky vůči právnímu názoru zastávanému obecnými soudy konzistentně s jejich vlastní judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu. Této námitce tedy Ústavní soud nemohl přesvědčit, neboť interpretace a aplikace podústavního práva je záležitostí zásadně obecných soudů, nadto u specifického institutu dobrých mravů, jak nastíněno výše, je význam jejich role při hodnocení každého jednotlivého případu ještě významnější, neboť disponují relativně širokým prostorem pro uvážení. Kritizuje-li stěžovatelka úvahu obecných soudů, že odvolací soud nezdůvodnil svou úvahu, že měla něco předpokládat, pak neuvádí konkrétně, co podle ní tímto způsobem bezdůvodně odvolací soud učinil předmětem údajných nepodložených spekulací.
22. Tato formulace se v rozsudku odvolacího soudu totiž neobjevuje, ten toliko v bodech 34. a 37. uvedl, že převedla-li stěžovatelka na vedlejší účastnici předmětné nemovitosti, musela být srozuměna s tím, že na nich vedlejší účastnice může činit stavební a jiné úpravy a že k těmto úpravám je jako vlastnice oprávněná, a dále, že měla-li stěžovatelka s vedlejší účastnicí dohodu, že po přestavbě garáže tak, aby ji mohla stěžovatelka obývat, bude bydlet v ní a vedlejší účastnice bude obývat předmětný dům, musela vedlejší účastnice vědět, že v plném rozsahu svého věcného břemene nebude moci po přestěhování se do zrekonstruovaných prostor bývalé garáže využívat. Smyslem těchto úvah odvolacího soudu, který rovněž i výslovně vyjádřil, bylo však toliko to, že neujasněnost rozsahu užívání předmětných nemovitostí stěžovatelkou nejde na vrub jen vedlejší účastnici, ale že docházelo-li v této oblasti ke sporům, mohly za ně vedlejší účastnice i stěžovatelka stejnou měrou, protože se na konkrétním způsobu užívání předmětných nemovitostí včas nedomluvily. Ani této úvaze nemá Ústavní soud co vytknout, neboť je logická a zapadá do celkového kontextu zhodnocení vzájemného chování obou stran s racionálním závěrem, že tyto spory nelze přičítat výlučně vedlejší účastnici, a tedy že v nich nelze spatřovat hrubé porušování dobrých mravů z její strany vůči stěžovatelce.
23. Zbytek argumentace stěžovatelky k této námitce není ve věci relevantní. Skutečnost, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyly vždy špatné vztahy a že i v dobrých vztazích se tu i tam vyskytne nějaký negativní incident, jsou zajisté dokladem lidsky smutného příběhu jedné rodiny, avšak z hlediska posouzení, zda v dané věci byly splněny podmínky pro vrácení daru dle §630 obč. zák., jsou bez významu.
24. Ani námitka 3) nemohla založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud opakuje, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno pouze o tom, zda byly, či nebyly splněny podmínky pro vrácení daru dle §630 obč. zák., jakož i to, že ne každé nemorální či nespolečenské jednání vždy stojí v rozporu s dobrými mravy, natož v rozporu hrubém. Rovněž Ústavní soud opakuje, že šikanózní jednání ze strany vedlejší účastnice vůči stěžovatelce nebylo prokázáno a Ústavní soud není oprávněn tento skutkový závěr obecných soudů přehodnocovat.
25. Co se pak týče právního statusu předmětné garáže, i touto otázkou se obecné soudy zabývaly. Odvolací soud v bodě 37. uvedl, že je společnou chybou vedlejší účastnice a stěžovatelky, že se nedomluvily na tom, zda je investice vedlejší účastnice do rekonstrukce předmětné garáže (jejíž provedení nebylo mezi stranami sporné) spojena i s povinností dosáhnout změny v účelu užívání a že je stejně tak jejich společnou chybou, že pro vzájemné zhoršení vztahu nerealizovaly původní záměr, který patrně po přestavbě garáže měly, tedy dosáhnutí její kolaudace jako obytného prostoru. Za těchto okolností a s přihlédnutím k tomu, že vedlejší účastnice investici na přestavbu garáže provedla a stěžovatelce umožňuje fakticky v ní uspokojovat bytovou potřebu, nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou neústavnosti, pokud tuto okolnost nevyhodnotily jako hrubé porušování dobrých mravů vedlejší účastnicí vůči stěžovatelce.
V. Závěr
26. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem předcházejícím jejich vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu