ECLI:CZ:US:2022:1.US.865.22.1
sp. zn. I. ÚS 865/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 100 Co 262/2021-551 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. června 2021 č. j. 42 P 103/2021-474, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, nezletilého A. B. a nezletilého D. B. a V. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na zvýšení výživného pro nezletilého prvního vedlejšího účastníka (dále jen "první nezletilý") a nezletilého druhého vedlejšího účastníka (dále jen "druhý nezletilý") počínaje od 1. 3. 2021 (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že třetí vedlejší účastnice, matka nezletilých (dále jen "matka") je oprávněna stýkat se v rámci běžného styku s prvním nezletilým a s druhým nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 17.00 hodin do neděle do 17.00 hodin. Tímto byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 20. 5. 2020 č. j. 9 Nc 3721/2019-312, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 12. 2020 č. j. 100 Co 272/2020-409 ve výroku I. v části týkající se běžné úpravy styku s tím, že v ostatních částech zůstal rozsudek nezměněn (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Takto okresní soud rozhodl o návrhu stěžovatele na zvýšení výživného matce na 3 000 Kč na každého z nezletilých a na omezení styku matky s nezletilými na jediný víkend v měsíci s možností, aby nezletilí u ní přespali jednou během týdne.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 137 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že svým návrhem žádal, aby soud určil rozsah styku matky s dětmi na jeden víkend v měsíci, v odvolacím řízení navrhoval úplné zrušení styku matky s dětmi. Stěžovatel namítá, že jeho návrh na změnu styku matky s nezletilými byl okresním soudem projednán při jediném ústním jednání, opatrovník nezletilých při tomto jednání nebyl přítomen. Okresní soud zamítl veškeré důkazní návrhy stěžovatele, kterými se stěžovatel snažil prokázat, že stanovení častějšího styku matky s nezletilými není v jejich zájmu. Okresní soud nezjistil stanovisko nezletilých dětí, a to ani prostřednictvím jejich opatrovníka. Krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil a navíc rozhodl o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit matce náklady odvolacího řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že ani krajský soud nepovažoval výslech nezletilých "s ohledem na jejich věk a snížení vyjadřovací schopnosti" za přínosný a "děti zbytečně zatěžující". Stěžovatel namítá, že stanovisko nezletilých nebylo zjišťováno ani prostřednictvím opatrovníka, který se i z jednání krajského soudu omluvil. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že ho nesprávně a v rozporu s §887 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), poučil o tom, že odpovědnost za provádění osobního styku rodiče s dítětem je přenosná a že tedy matka může v době styku děti svěřovat jiným osobám. Z uvedeného, stejně tak jako z výtek krajského soudu, že "snahou matku šikanovat a vystavovat dalším nepříjemnostem a v neposlední řadě nákladům za právní zastoupení", stěžovatel dovozuje "excesivní" postup krajského soudu ve vztahu k jeho osobě.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodovací praxe Ústavního soudu dlouhodobě stojí na stanovisku, že v každém řízení, jehož výsledek se bude bezprostředně dotýkat nezletilého dítěte, má být zjištěn názor nezletilého dítěte, umožňují-li to jeho rozumové schopnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/2013 (N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatel namítá, že názor nezletilých nezjistil krajský soud ani přes jeho výslovný návrh. Stěžovatel zdůrazňuje, že nežádal po krajském soudu, aby děti "poslechl", ale jen aby je vyslechl (popřípadě nechal vyslechnout opatrovníkem). Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že i kdyby byl názor dětí zjištěn, stejně by se jím krajský soud nařídil, neboť jím není vázán. Stěžovatel dále poukazuje na to, že i když dítě samo neví, jaký je jeho nejlepší zájem, přání dítěte není možno ignorovat.
7. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly participační právo dětí na řízení v jejich záležitostech, které je ústavně zaručováno ústavním pořádkem. Protože tento důkaz bez důležitého důvodu nebyl proveden, jde současně o opomenutý důkaz ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že jeho ústavní stížnost nesměřuje proti těm částem napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zvýšení výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
13. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
14. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
15. Vznáší-li stěžovatel v ústavní stížnosti námitky k provedenému důkaznímu řízení (výslech svědků a ohledání místa) a namítá-li nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ústavní soud také již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 43/19 či usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 712/19). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
17. V posuzované věci krajský soud po doplnění dokazování se zaměřením se na zjištění případných změn v poměrech účastníků v době od vyhlášení rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav nedoznal zásadních změn. Krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem nezletilých, neboť jejich výslech s ohledem na jejich věk a snížené vyjadřovací schopnosti nepovažoval za přínosný, přičemž navíc by nezletilé zbytečně zatěžoval. Krajský soud konstatoval, že i v případě, že by nezletilí vyjádřili své přání nestýkat se s matkou, nemělo by to pro samotné rozhodnutí ve věci samé zásadní význam, neboť úkolem soudu není přijmout bez dalšího přání nezletilého dítěte, ale zjistit všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti a na jejich základě a s vědomím přání, resp. stanoviska nezletilého dítěte rozhodnout v jeho nejlepším zájmu. Krajský soud podotkl, že nejlepší zájem dítěte přitom nemusí být totožný s přáním nezletilého dítěte a soud tak není povinen přání nezletilého bez dalšího akceptovat. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i námitkou stěžovatele, že styk nezletilých s matkou není žádoucí, neboť matka není schopna čas určený ke styku s nezletilými osobně využít a ponechává nezletilé v době výkonu své péče v péči matčina partnera, popř. babičky. Skutečnost, že matka musí v důsledku svého zaměstnání strávit část dne určeného ke styku s nezletilými mimo domov a ponechává tak faktický výkon péče na svém partnerovi nebo na babičce, není z pohledu krajského soudu skutečností, která by měla vést k omezení styku matky s nezletilými. Ani tento závěr krajského soudu neshledal Ústavní soud excesivním.
19. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na §888 věty první občanského zákoníku, podle kterého má dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Stejně jako má dítě právo stýkat se s oběma svými rodiči, ať už tak, že je svěřeno do jeho péče, anebo tak, že se s ním stýká jen občas, má také rodič právo na styk se svým dítětem. V obou případech je třeba, aby takový styk byl v zájmu dítěte, resp. nebyl v rozporu s jeho zájmem.
20. V posuzované věci měl krajský soud v souladu s výše citovaným ustanovením na zřeteli zejména skutečnost, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly mezi rodiči. Právo osobního styku je výjimečné, nedostatek styku rodiče s dítětem znamená zpravidla zpřetrhání rodinných vazeb mezi nimi. Krajský soud v této souvislosti poukázal závěry Ústavního soudu, podle kterých jsou soudy povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro vytváření, udržování a rozvoj vzájemných vztahů mezi rodiči a dětmi a snažit se umožnit dítěti styk s nepečujícím rodičem v co možná nejširší možné míře, neboť právě to je zpravidla v jeho nejlepším zájmu [srov. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87)]. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že v předmětné věci nebyla prokázána existence jakékoli skutečnosti, která by objektivně bránila styku matky s nezletilými chlapci, případně vyžadovala jakékoli omezení, a je tak plně v souladu s nejlepším zájmem nezletilých upravit jejich styk s matkou jako nepečujícím rodičem v co nejširší možné míře a přizpůsobit jej objektivním možnostem matky. Krajský soud konstatoval, že okresní soud nastavil styk matky s nezletilými tak, aby co nejvíce odpovídal aktuálním možnostem matky daným jejím novým zaměstnáním a zároveň zajistil nezletilým pravidelný, byť relativně úzký, kontakt s matkou, jejíž péči nelze hodnotit v žádném případě jako závadnou. Krajský soud navíc nevyloučil do budoucna širší styk matky s nezletilými, a to v závislosti na matčině zaměstnání, když nyní nastavený styk nezletilých s matkou je spíše minimální a pro oba nezletilé až nedostatečný. Krajský soud proto shodně s okresním soudem uzavřel, že důvody pro určité omezení styku matky s nezletilými (plně v souladu s jejím návrhem a možnostmi danými jejím novým zaměstnáním) jsou v předmětné věci dány pouze z objektivně daných důvodů na straně matky, nikoliv z důvodu její výchovné nezpůsobilosti či nekompetentnosti či jakýchkoli zásadních nedostatků v její péči. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. K námitce stěžovatele, že jednání u okresního soudu ani u krajského soudu se nezúčastnil opatrovník, Ústavní soud poukazuje na to, že názor opatrovníka byl v řízení před obecnými soudy zjištěn. Okresní soud vyšel při svém rozhodování ze zprávy kolizního opatrovníka ze dne 10. 6. 2021 a krajský soud pak z vyjádření opatrovníka k odvolání stěžovatele, ve kterém opatrovník vyjádřil názor, že styk dětí s matkou by měl být zachován, a to minimálně v rozsahu jednoho víkendu za 14 dnů.
22. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti nesouhlasí s nákladovým výrokem rozhodnutí krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit matce náklady odvolacího řízení. Ústavní soud poukazuje na to, že při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédl krajský soud k tomu, že odvolací řízení bylo zahájeno k odvolání stěžovatele, bylo vedeno snahou stěžovatele matku šikanovat a vystavovat dalším nepříjemnostem a v neposlední řadě snahou navyšovat náklady za právní zastoupení. Krajský soud proto s odkazem na §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §23 věty druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, shledal, že v předmětné věci jsou dány mimořádné důvody pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení, které vznikly procesně úspěšné matce v souvislosti s jejím právním zastoupením v odvolacím řízení. Závěr krajského soudu o nákladech odvolacího řízení je řádně odůvodněn a nevykazuje žádný neústavní exces.
23. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a polemizuje se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
24. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o styku matky s nezletilými potvrdil. Stěžovatel se však se závěrem obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
25. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilých, čemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
26. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu