ECLI:CZ:US:2022:1.US.97.22.1
sp. zn. I. ÚS 97/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FVE Mozolov, s. r. o., v likvidaci, sídlem Duškova 164, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 23 Cdo 2954/2021-180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2021 č. j. 29 Co 397/2020-128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 2020 č. j. 30 C 86/2020-85, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, a obchodní společnosti OTE, a. s., sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v řízení (vedeném podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."), o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ"), napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 14. 1. 2020 č. j. 10301-28/2018-ERU tak, že "žalovaná" je povinna stěžovatelce zaplatit částku 6 822 856 Kč, účtovanou fakturami č. 180001 a č. 180002, vystavenými dne 24. 7. 2018, splatnými dne 4. 8. 2018, za množství 478,965 MWh elektřiny vyrobené ve výrobně elektřiny využívající slunečního záření - provozovna Mozolov, Krásná Hora, EAN: 859182400707740358, a dodané do distribuční soustavy v období od 1. 5. 2018 do 18. 6. 2018, a to včetně příslušenství (výrok I.). Ve výrocích II. a III. obvodní soud rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že požaduje-li stěžovatelka zaplacení faktur za výrobu elektřiny v období od 1. 5. 2018 do 18. 6. 2018, není pro to dán spravedlivý důvod. Rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015 č. j. 62 A 116/2013-163. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 4 As 132/2015-102 zamítnuta. Podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 [(N 105/89 SbNU 543), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zamítnuta. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka od počátku věděla, že jí byla licence udělena neoprávněně, a že proto nepožívala ochrany na základě usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 946/16, kterým byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně o zrušení rozhodnutí udělení licence, přičemž z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplynulo, že stěžovatelka v průběhu licenčního řízení předložila nepravdivé podklady a rozhodující orgán úmyslně uvedla v omyl. Smlouva o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů může být uzavřena jen s osobou, která je držitelem licence na výrobu elektřiny. Stěžovatelka nejméně od 18. 6. 2020 nebyla legitimním držitelem licence k výrobě elektřiny, a proto smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů odporovala zákonu č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, smlouva byla neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelka v období od 1. 5. 2018 do 18. 6. 2018 nedisponovala právem na podporu elektřiny z důvodu zrušení licence ze dne 31. 12. 2010. Rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byla odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně o zrušení rozhodnutí ERÚ o udělení licence, mělo chránit dobrou víru stěžovatelky a její důvěru v zákonnost postupu orgánu veřejné správy. Toho se stěžovatelka nemůže dovolávat, když věděla, že jí byla licence udělena neoprávněně.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé pro vady, v části směřující proti výroku o nákladech řízení s odkazem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když dovolání proti nákladům řízení není přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka v něm řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka uvedla k přípustnosti dovolání pouze tolik, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Podle obsahu dovolání má jít zřejmě o otázku, "zda s ohledem na den nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu je rozhodné, kdy byla elektřina dodána a odebrána, nebo kdy byly za dodanou elektřinu vystaveny předmětné faktury". Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka k téže otázce vztahuje paralelně tři kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát. O případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako "případných" předpokladů v jejich posloupnosti, tu nejde (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20). Řádně nebyla podle Nejvyššího soudu vymezena ani příslušná otázka. Otázka, jak ji formulovala stěžovatelka, není právní otázkou podle §237 o. s. ř. Otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., musí mít zobecňovací potenciál, musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikaturní přesah). Právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, tedy nemůže z pohledu dikce §237 o. s. ř., obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikaturní řešení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na body 50 a 51 plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka výše uvedeným požadavkům nevyhověla, domáhá-li se zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, tedy vlastně přezkumu správnosti právního posouzení městského soudu (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.), k němuž však může Nejvyšší soud přistoupit až tehdy, je-li dovolání přípustné. Napadá-li stěžovatelka rozsudek městského soudu výslovně též ve druhém výroku, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud poukázal na to, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem sporu je žalobou uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky účtované fakturami za elektřinu vyrobenou ve výrobně stěžovatelky a dodanou do distribuční soustavy v období od 1. 5. 2018 do 18. 6. 2018, včetně zákonných úroků z prodlení. Jde o zaplacení výkupních cen za část období, kdy byla usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 946/2016 odložena vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015 č. j. 62 A 116/2013-163 o zrušení licence na výrobu elektřiny č. 1110107445 pro nezákonnost, a to do okamžiku nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/2016.
6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady, kterými dovolání netrpělo, a odepřel tak stěžovatelce přístup k dovolacímu řízení. Obvodní soud a městský soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze seznat, jakými úvahami se soudy při hodnocení důkazů řídily, jaký učinily závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudily po právní stránce.
7. Dále uvádí, že jako konkrétně vymezenou právní otázku v čl. III dovolání formulovala zvýrazněně tezi, že: "výroky napadeného rozhodnutí ... nejsou řádně odůvodněny, neboť nelze z odůvodnění seznat, jakými úvahami se odvolací soud při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce". Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že taková formulace právní otázky neumožňovala judikaturní řešení, a že by její řešení nebylo významné z hlediska rozhodovací činnosti soudů. Stěžovatelka tvrdí, že naopak není možné připustit, aby bylo tolerováno, že obecné soudy řádně svá rozhodnutí nezdůvodňují. Řešení této otázky je významné z hlediska rozhodovací činnosti soudů, a proto je tato otázka přípustnou právní otázkou, o které mělo být Nejvyšším soudem rozhodnuto. Stěžovatelka dále uvádí, že ve svém dovolání v čl. II vymezila otázku "zda s ohledem na den nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu je rozhodné, kdy byla elektřina dodána a odebrána, nebo kdy byly za dodanou elektřinu vystaveny předmětné faktury". Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o těchto otázkách, odepřel stěžovatelce přístup k dovolacímu řízení.
8. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že paralelní vymezení několika předpokladů přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, což činí dovolání nezpůsobilým projednání. Podle stěžovatelky je přípustnost dovolání založena tím, že vyřešení otázky nezbytnosti náležitého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, než by plynulo z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu, ve kterém "odůvodnění výroku spočívajícím v odpovědi na meritorní otázku, zda je v daném případě rozhodné datum dodávek elektřiny, nebo datum vystavení faktur, zcela absentuje". Městský soud tak rozhodl v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je řádné odůvodnění rozhodnutí součástí institutu práva na soudní ochranu.
9. I kdyby z pohledu touto stížností napadeného názoru Nejvyššího soudu byl sporný názor stěžovatelky o přípustnosti dovolání z titulu, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena právní situace, kdy meritorní otázka je vázána na den nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu, jsou podle stěžovatelky takto vymezené alternativy pro projednání jejího dovolání dostačující. Přitom není rozhodné, zda některá z otázek je vymezena správně, či nikoliv, popř. nadbytečně, splňuje-li alespoň jedna otázka předpoklady přípustnosti. Uvedené důvody přípustnosti dovolání se navíc vzájemně nevylučují. Vícero předpokladů přípustnosti, které vymezila stěžovatelka v úvodu dovolání, není nevymezením předpokladu jeho přípustnosti, ale nanejvýš vymezením některého z předpokladů přípustnosti "nad rámec" nevyřešené otázky hmotného nebo procesního práva. Dovodil-li Nejvyšší soud, že podané dovolání zákonné náležitosti nesplňuje, jde podle stěžovatelky o přepjatě formalistické hodnocení jejího podání. Takový přístup je porušením práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu a obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 27 a 28).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
15. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Konečně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud může odmítnout dovolání jako vadné.
17. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že posouzení předpokladů přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
18. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) nebo usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20]. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo jakékoliv vady a v jeho postupu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
19. Ústavní soud z přiloženého dovolání zjistil, že stěžovatelka k přípustnosti dovolání uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Stěžovatelka dále uvedla, že předmětem sporu je otázka "zda s ohledem na den nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu je rozhodné, kdy byla elektřina dodána a odebrána, nebo kdy byly za dodanou elektřinu vystaveny předmětné faktury". Stěžovatelka dále tvrdí, že "výroky napadeného rozhodnutí, se kterými nesouhlasí a které proto napadá, nejsou řádně odůvodněny, neboť nelze z odůvodnění seznat, jakými úvahami se odvolací soud při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce".
20. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila řádně splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v podstatě pouze souběžně uvedla tři možnosti přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř., a to bez jakékoli další konkretizace na posuzovanou věc a bez případného vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelka řádně nevymezila ani právní otázku, pro jejíž řešení může být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. Stěžovatelka se ve svém dovolání domáhá zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu a usiluje tím vlastně o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v rozhodnutí městského soudu. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
21. V posuzované věci tak stěžovatelka zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť v dovolání řádně nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a nevymezila řádně ani předpoklady přípustnosti dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
22. V předmětné věci proto Nejvyšší soud správně dovodil, že posuzované dovolání stěžovatelky je vadné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., a ve vztahu k nákladovému výroku není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
23. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
24. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání je vadné, resp. proti nákladovému výroku není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
26. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka dovolání jako procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnila řádně a svým zaviněním tak způsobila, že její dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
27. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu