ECLI:CZ:US:2022:2.US.1017.22.1
sp. zn. II. ÚS 1017/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky VIMAT s.r.o., IČO: 457 91 384, se sídlem Tomanova 2299/12, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem, se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2022 č. j. 27 Cdo 3518/2020-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2020 č. j. 53 Co 186/2020-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 27 C 24/2018-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušena stěžovatelce ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka domáhala na panu Martinu Jandejskovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení peněžní částky 424 207,95 Kč s příslušenstvím z titulu jeho zákonného ručení za závazky obchodní společnosti KeraWood s.r.o., IČO: 290 52 866 (dále jen "dlužnice") ve smyslu §194 odst. 5 a 6 ve spojení s §135 odst. 2 obchodního zákoníku.
4. Vedlejší účastník v rozhodné době vykonával a i nadále vykonává funkci jednatele dlužnice.
5. Stěžovatelka u dlužnice v roce 2013 uplatnila nárok na úhradu celkové částky 926 808 Kč, přičemž dílčími právními tituly měly být kupní ceny za opakované dodávky stavebního materiálu realizované stěžovatelkou v postavení prodávajícího u dlužnice v postavení kupující (celkem šlo o 45 dodávek vyúčtovaných samostatnými daňovými doklady). Dlužnice tyto pohledávky stěžovatelce neuhradila a stěžovatelka se proto obrátila na soud s žalobou na úhradu částky 926 808 Kč s příslušenstvím. O dané věci se vedlo před Obvodním soudem pro Prahu 8 řízení pod sp. zn. 30 C 437/2014 a před Městským soudem v Praze jakožto soudem odvolacím řízení pod sp. zn. 72 Co 206/2016 (dále souhrnně jen "původní řízení vedené proti dlužnici"). Stěžovatelka během původního řízení vedeného proti dlužnici část zažalovaných pohledávek s jistinami ve výši 550 110 Kč postoupila na třetí osobu, která pak v prvoinstanční fázi řízení vstoupila do řízení v postavení druhého žalobce. Tato osoba se svými nároky vůči dlužnici neuspěla a její žaloba byla v daném rozsahu pravomocně zamítnuta. Soudy nakonec dlužnici uložily povinnost zaplatit stěžovatelce na jistině peněžní částku ve výši 376 698 Kč s příslušenstvím, která svojí výší odpovídala hodnotě všech nepostoupených dílčích nároků vůči dlužnici. Tuto povinnost však dlužnice nesplnila, a proto proti ní stěžovatelka vede exekuční řízení, které nebylo prozatím skončeno.
6. Skutkový a právní základ nyní posuzované věci spočíval v tom, že dle tvrzení stěžovatelky měl vedlejší účastník v pozici jednatele dlužnice odmítat uhradit stěžovatelčiny existenční a splatné pohledávky za dlužnicí zcela bezdůvodně a v rozporu s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož, jak již bylo popsáno výše, se stěžovatelka musela jejich úhrady domáhat soudně (a posléze i exekučně). Jelikož stěžovatelka v soudním sporu vedeném proti dlužnici uspěla, když se jí podařilo prokázat oprávněnost jejích nároků, vznikly dlužnici (nové) povinnosti zaplatit stěžovatelce vedle jistiny také náklady soudního a exekučního řízení a úroky z prodlení právě v celkové výši 424 207,95 Kč. Tato nová platební povinnost představuje dle tvrzení stěžovatelky pro dlužnici škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře při výkonu jednatelské funkce ze strany vedlejšího účastníka, neboť pokud by vedlejší účastník jménem dlužnice uplatněné pohledávky býval uhradil řádně a včas, danou částku by dlužnice platit vůbec nemusela. Jelikož má vedlejší účastník takto odpovídat dlužnici za škodu, ručí do výše této povinnosti k náhradě škody za závazky dlužnice vůči stěžovatelce, neboť dlužnice nemá být své platební závazky vůči stěžovatelce schopna splnit samostatně ze svých zdrojů. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stručně řečeno dospěl k závěru, že byť dlužnici škoda v podobě nové povinnosti uhradit stěžovatelce výše popsané částky příslušenství vznikla (viz bod 62 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), počínal si vedlejší účastník při odmítnutí úhrady jistiny nároku a následně i při procesní obraně s péčí řádného hospodáře, za žádnou škodu dlužnici neodpovídá a jeho zákonné ručení za závazky dlužnice tak nevzniklo (viz body 66 až 70 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
7. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. jako věcně správný postupem dle §219 o. s. ř. potvrdil a v nákladovém výroku II. jej změnil co do kalkulace výše nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a také s většinou jeho právních závěrů, přičemž doplnil, že dlužnici ani žádná škoda v důsledku tvrzeného závadného jednání vedlejšího účastníka nevznikla, neboť, jak správně zjistil a konstatoval již soud prvního stupně, celková výše jistin stěžovatelčiných pohledávek uplatněných v původním řízení proti dlužnici činila v souhrnu částku 926 808 Kč a dlužnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na jistině toliko částku 376 698 Kč. Pro posouzení věci není rozhodné, že stěžovatelka s pohledávkami ve výši, které si ponechala, plně uspěla, neboť všechny původně žalované pohledávky představovaly jeden předmět řízení a procesní obrana dlužnice se během daného řízení nezměnila. Dle odvolacího soudu by ke škodě "paradoxně" došlo tehdy, pokud by vedlejší účastník postupoval tak, jak požadovala stěžovatelka. Pokud by vedlejší účastník býval uhradil jménem dlužnice veškeré stěžovatelkou požadované pohledávky, zaplatil by více, než co nakonec bylo dlužnici uloženo zaplatit soudy (a to i při započtení daného příslušenství ve výši 424 207,95 Kč).
8. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, jelikož nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo ani přípustné podle §237 o. s. ř.
9. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především popisuje obchodní souvislosti celé věci a uvádí i řadu podrobností týkajících se původního řízení vedeného proti dlužnici. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Lze jen shrnout, že se stěžovatelka detailně snaží vyložit, proč bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka neuhradit jí údajně svědčící pohledávky (objektivně) naprosto neobhajitelné a nemohlo být souladné s imperativem péče řádného hospodáře jednatele. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje především polemiku s výkladem podústavního práva, tj. příslušených ustanovení obchodního zákoníku, kde výklady, k nimž dospěly soud prvního stupně i soud odvolací, stěžovatelka označuje i za pomoci hypotetických příkladů za nesprávné, nelogické a mylné. Stěžovatelka následně na několika stranách textu nastiňuje vlastní právní názor na věc. V ústavní rovině stěžovatelka vůči napadeným rozhodnutím namítá jejich nepředvídatelnost, nenaplnění legitimního očekávání účastníka řízení, prvek nedovolené soudní libovůle a porušení zásad spravedlivého procesu, když ani soud prvního stupně ani odvolací soud nepoučily stěžovatelku podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že je nutno doplnit skutková tvrzení či důkazní návrhy, a odvolací soud pak o věci rozhodl bez nařízení jednání. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká pouhé čistě formalistické vypořádání dovolací argumentace "v jediném stručném odstavci", což v důsledku mělo vést k odepření spravedlnosti pro opominutí podstaty argumentace stěžovatelky. Napadenými rozhodnutími mělo dojít v rozporu s čl. 11 Listiny k nedůvodnému upřednostnění ochrany vlastnického práva vedlejšího účastníka na úkor ochrany vlastnictví stěžovatelky. Nadto stěžovatelka brojí proti trvání daného soudního řízení, které od podání žaloby po rozhodnutí o dovolání trvalo přibližně čtyři a půl roku s tvrzením, že takto mělo dojít "ke zjevnému porušení" stěžovatelčina práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které rezultovalo mimo jiné v "nemateriální újmu v podobě nenaplněného očekávání a víry ve spravedlivé a rychlé rozhodování orgánů veřejné moci".
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, jeho rolí je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv či svobod zaručených jí ústavním pořádkem.
13. V dané věci jde o standardní obchodní spor bez zvláštní ústavní dimenze. Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování, které se co do rozsahu jeví jako dostatečné. Především napadené rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje podrobný popis jednotlivých skutkových zjištění, které soud vedly k závěrům o skutkovém stavu. Na tyto skutkové závěry soud prvního stupně aplikoval příslušné právní normy, přičemž ani samotnému právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli zásadního vytknout. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že mu až na případné excesy výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci nepřísluší přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Výklad použitých ustanovení obchodního zákoníku, který ve věci zaujaly obecné soudy, nelze v poměrech projednávané věci označit za jakkoli extrémní. Za stavu, kdy stěžovatelka nejdříve u dlužnice uplatnila a následně v postavení jediné žalobkyně zažalovala nároky ve výši 926 808 Kč, aby poté během řízení přibližně 60% těchto nároků postoupila na třetí osobu, jež s nimi před soudem neuspěla, se závěry soudů o tom, že dlužnici nevznikla paušálním odmítnutím uhrazení (všech) pohledávek stěžovatelky škoda a že vedlejší účastník tímto odmítnutím neporušil péči řádného hospodáře, nejeví jako svévolné - tyto úvahy obhajitelné ratio vykazují. Majetek dlužnice se zcela jistě ani po nepříznivém rozhodnutí soudu v původním řízení vedeném proti dlužnici nezmenšil více, než by se býval zmenšil při úhradě všech stěžovatelkou uplatněných pohledávek. Fakt, že se odvolací soud k dílčí otázce vzniku škody dlužnici vyslovil odchylně od soudu prvního stupně, na výsledku věci ničeho nezměnil ani změnit nemohl (k tomu viz zejm. bod 16 rozsudku odvolacího soudu).
14. K argumentu týkajícího se nepoučení stěžovatelky podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení či důkazní návrhy Ústavní soud stěžovatelce obecně přitakává, že vlastním smyslem této poučovací povinnosti je realizace zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nicméně v souzené věci stěžovatelka neuspěla ve sporu nikoli proto, že by v potřebném rozsahu neunesla některé z těchto břemen, nýbrž z důvodu právního posouzení věci soudy. V tomto směru Ústavní soud podpůrně odkazuje na bod 8 napadeného rozsudku odvolací soudu, v němž se s touto námitkou odvolací soud vypořádává způsobem odpovídajícím i náhledu Ústavního soudu. Ostatně závěr o unesení či neunesení důkazního břemene je závěrem skutkovým (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 sp. zn. 22 Cdo 2721/2018 a ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, dostupné na http://nsoud.cz), jenž Ústavní soud až na naprosté výjimky rovněž nepřezkoumává. Co se týče postupu odvolacího soudu, který nenařídil jednání k projednání stěžovatelčina odvolání, neobsahuje ústavní stížnost žádná, nota bene konkrétní, tvrzení o tom, že by ve věci stěžovatelky mělo dojít k porušení §214 odst. 3 o. s. ř., které odvolacímu soudu umožňovalo o odvolání rozhodnout bez jednání (např. v tom směru, že stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání). A vzhledem k tomu, že odvolacím důvodem stěžovatelky bylo nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně (jak plyne z bodu 6 rozsudku odvolacího soudu) a odvolací soud dokazování provedení soudem prvního stupně nedoplňoval či neopakoval, nelze jen na základě takto (obecně) formulované námitky dospět k závěru o jakémkoli podstatném procesním znevýhodnění stěžovatelky či jiném porušení zásad spravedlivého procesu.
15. K námitkám směřujícím vůči odmítavému usnesení dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, že i toto napadené rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné, a byť je vskutku velmi stručné, nelze jej považovat za projev soudní libovůle či jinak vadné v takové intenzitě, že by Ústavní soud měl být při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů povolán ke kasačnímu zásahu. Posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelky ze strany dovolacího soudu minimální ústavní nároky splňuje. Závěry dovolacího soudu jsou srozumitelně vyložené - způsob řešení otázky vzniku škody na straně dlužnice odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá (neboť je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud odkázal) a řešení dalších otázek předestřených stěžovatelkou přípustnost dovolání založit pro jejich nadbytečnost nemohlo. K eventuálním vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. by pak dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bývalo bylo dovolání vyhodnoceno jako přípustné.
16. K argumentu stěžovatelky o nepřiměřené délce trvání soudního řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka má k dispozici jiné právní prostředky směřující k nápravě takovéhoto údajného pochybení soudů a proto mu tak v tuto chvíli nepřísluší, aby se k této otázce jakkoli věcně vyjadřoval (z ústavní stížnosti ostatně ani není průběh řízení na jednotlivých stupních přesně patrný, ačkoli Ústavní soud zaznamenal v napadeném rozsudku soudu prvního stupně zmínku o tom, že ve věci mimo jiné panovala nejista o věcné příslušnosti soudů, pročež o této otázce nakonec rozhodoval Vrchní soud v Praze). Ostatně rušit napadená rozhodnutí obecných soudů z důvodu (eventuální) nepřiměřené délky řízení, ve kterém byla vydána, by bylo kontraproduktivní a k ochraně ústavnosti by nijak nepřispělo.
17. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného procesního práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. K tvrzenému zásahu do práv dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud v majetkovém sporu neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu