ECLI:CZ:US:2022:2.US.1082.22.1
sp. zn. II. ÚS 1082/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Gazdou, advokátem se sídlem Sedmdesátá 7055, Zlín, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 T 168/2021-307, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 2. 2022, č. j. 6 To 52/2022-331, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu opilství dle §360 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění pozdějších předpisů, v rámci kterého se měl mimo jiné dopustit činu jinak trestného jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek, v němž je tento trestný čin spatřován, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl ve stavu nepříčetnosti, který si přivodil zneužitím návykové látky (pervitinu) napadnout svou partnerku. V tomto trestním stíhání byl stěžovatel již v přípravném řízení usnesením okresního soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 0 Nt 5516/2021-8, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 71 To 21/2021-22, vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením okresního soudu ze dne 5. 11. 2021, č. j. 0 Nt 2506/2021-11, okresní soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a dne 27. 12. 2021 podal státní zástupce na stěžovatele obžalobu.
3. Napadené usnesení vydal okresní soud v hlavním líčení konaném dne 20. 1. 2022. Účast stěžovatele na tomto hlavním líčení byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení dle §52a trestního řádu. Stěžovatel v tomto hlavním líčení uvedl, že během své čtyřměsíční vazby si uvědomil své chyby a udělal si jiný náhled na svět, chtěl by vyrovnat své závazky, věnovat se svým dvěma synům, kteří začínají trpět úzkostmi, a mluvit s psychologem. Rovněž uvedl, že pro dobré chování byl ve vazbě zařazen na oddělení s volnějším režimem a že mu bylo umožněno pracovat. Okresní soud napadeným usnesením rozhodl dle §72 odst. 3 trestního řádu, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu, a dle §73 odst. 1 písm. c), písm. d) trestního řádu zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a uložením předběžného opatření.
4. Okresní soud napadené usnesení odůvodnil zejména tím, že důvodnost trestního stíhání proti stěžovateli je po částečném provedení dokazování v hlavním líčení posílena, neboť stěžovatel se k činu částečně přiznal, když popsal, jakým způsobem poškozenou napadl, neboť údajně čarovala, a že byl pod vlivem narkotik, přičemž znalecké zkoumání zdravotního stavu poškozené potvrdilo potencialitu vysoké závažnosti zranění; dále znalecký posudek vypracovaný na osobu stěžovatele u něj shledal toxickou psychopatickou poruchu v době činu, která spontánně odezněla po přerušení zneužívání pervitinu, avšak pokud by stěžovatel po svém návratu na svobodu dále neabstinoval, s jistotou lze očekávat další negativní dopady na jeho sociální fungování. Okresní soud přitom neuvěřil stěžovateli, že by se po svém propuštění z vazby zdržel zneužívání pervitinu, neboť ten sám při hlavním líčení uvedl, že po celou dobu jeho zneužívání si byl vědom jeho negativních důsledků, přičemž okresní soud zjistil, že přesto se jej nikdy nevzdal, a to ačkoliv se v minulosti opakovaně ze své závislosti léčil a k předmětnému skutku mělo dojít krátce po propuštění z dřívějšího léčení v psychiatrické léčebně. Stěžovatelovu aktuální abstinenci tak okresní soud přičetl toliko kontrolovanému prostředí výkonu vazby. Okresní soud tak neshledal ani žádnou možnost nahradit vazbu jinými prostředky.
5. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, již krajský soud svým napadeným usnesením zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu pro nedůvodnost. Co do shledání důvodnosti podezření na základě dosud provedených důkazů a trvání vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu se krajský soud v zásadě ztotožnil s názorem okresního soudu, nadto se vypořádal s procesními námitkami, které stěžovatel na vrub usnesení okresního soudu vznesl. Zabýval se především stěžovatelovou námitkou, že jeho účast na předmětném hlavním líčení byla zajištěna toliko formou videokonference z vazební věznice, ačkoliv s tím stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas. Krajský soud se ztotožnil se stěžovatelem v tom, že postup dle §52a trestního řádu není dán libovůlí obecných soudů, ale musí k němu existovat zákonem předvídaný důvod, který v nynější věci v napadeném usnesení konstatován nebyl. Dle krajského soudu je však zřejmé, že tímto důvodem byla epidemická situace v době konání předmětného hlavního líčení. Krajský soud rovněž zkonstatoval, že tímto postupem není porušeno právo na obhajobu, neboť jediný problematický moment z tohoto hlediska spočívá v umožnění porady s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, avšak na možné řešení tohoto problému byl obhájce upozorněn při předvolání k hlavnímu líčení.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy napadeným rozhodnutím vytýká, že mu bylo bezdůvodně odepřeno právo osobní účasti, čímž byly porušeny zásady ústnosti a bezprostřednosti, jimiž je hlavní líčení ovládáno. Stěžovatel přitom nesouhlasil s provedením hlavního líčení formou videokonference a žádal předsedu senátu okresního soudu o osobní účast. Svůj nesouhlas zopakoval v rámci vyjádření k obžalobě, ze strany okresního soudu ovšem nebylo na jeho negativní stanovisko nijak reagováno. Rozhodnutí okresního soudu o tom, že hlavní líčení bude provedeno formou videokonference, nebylo navíc nijak zdůvodněno.
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí toliko zcela obecně proti postupu obecných soudů, který příslušný procesní předpis, tj. trestní řád, výslovně upravuje. Účast obviněného na hlavním líčení prostřednictvím videokonferenčního zařízení umožňuje §202 odst. 1 věta druhá trestního řádu ve spojení s §111a trestního řádu, který stanoví podrobnosti o provádění výslechu tímto způsobem. Stejně tak je možno účast obviněného zajistit i na vazebním zasedání dle §73f odst. 2 věta první trestního řádu a při veřejném zasedání dle §234 odst. 1 trestního řádu. Ustanovení §55a odst. 1 věta druhá trestního řádu zpřesňuje požadavky na protokolaci při provádění úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení tak, aby byl v takovém případě pořízen vždy kromě zvukového záznamu i záznam obrazový. Ústavní soud přitom již v minulosti připustil tento způsob účasti obviněného na úkonu trestního řízení, při němž je rozhodováno o jeho vazbě či jejím trvání (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1114/20 ze dne 3. 6. 2020), implicité i usnesení sp. zn. III. ÚS 3382/20 ze dne 17. 12. 2020).
9. Zajištění účasti na soudním řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení není v rozporu ani s požadavky rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který takový postup připouští, je-li pro něj přesvědčivý důvod a splňuje-li vlastní průběh takového úkonu záruky spravedlivého procesu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2021 ve věci Jallow proti Norsku, stížnost č. 36516/19, bod 64.; či usnesení ESLP ze dne 2. 2. 2018 ve věci Kabwe a Chungu proti Spojenému království, stížnosti č. 29647/08 a 33269/08), tedy umožňuje-li obviněnému vnímat bez technických problémů průběh řízení, vidět osoby přítomné před soudem, slyšet, co říkají, jakož i být jimi viděn a slyšen (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2018 ve věci Yevdokimov a další proti Rusku, stížnosti č. 27236/05, 44223/05, 53304/07, 40232/11, 60052/11, 76438/11, 14919/12, 19929/12, 42389/12, 57043/12 a 67481/12, bod 43.). Tato obecná východiska se plně uplatní i v trestním řízení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 2021 ve věci Dijkhuizen proti Nizozemí, stížnost č. 61591/16, bod 53; rozsudek ESLP ze dne 2. 11. 2010 ve věci Sakhinovskiy proti Rusku, stížnost č. 21272/03, bod 98; či rozsudek ESLP ze dne 5. 10. 2006 ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04, bod 67.).
10. Důvody pro využití tohoto zvláštního způsobu provedení úkonu trestního řízení stanovuje §52a trestního řádu, který za ně považuje ochranu práv osob, bezpečnostní a jiné závažné důvody. Za takový důvod lze nepochybně považovat i nepříznivou pandemickou situaci (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 454/2021, bod 17.), během které musí orgány činné v trestním řízení vážit na jedné straně zájem obviněného na osobní účasti při úkonu trestního řízení, na straně druhé zájem jeho i ostatních osob přítomných při takovém úkonu na ochraně jejich zdraví, jakož i zájem osob, s nimiž tyto osoby následně mohou přijít do styku. Tento důvod vyznívá zvlášť naléhavě, hrozí-li riziko zavlečení nakažlivé choroby do uzavřeného prostředí věznice (srov. shodný názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, bod 39.). Doba, kdy předmětné hlavní líčení proběhlo (tj. leden roku 2022), pak nepochybně spadá do období zvýšeného pandemického nebezpečí. Rozhodl-li se okresní soud v takové situaci pro zajištění účasti stěžovatele využít postupu dle §52a trestního řádu, nelze na tom z ústavněprávního hlediska shledávat cokoliv závadného.
11. Namítá-li stěžovatel, že okresní soud své rozhodnutí nijak nezdůvodnil, pak Ústavní soud poukazuje na to, že trestní řád nikde nestanoví povinnost obecných soudů odůvodňovat postup dle §52a trestního řádu již při jeho nařizování. Ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny ani na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny tak není porušeno jen tím, že v předvolání k úkonu trestního řízení prováděného s využitím videokonferenčního zařízení či ve vyrozumění o konání tohoto úkonu neuvádí důvody pro tento postup. Postačí tak, je-li důvod pro jeho využití sdělen v průběhu tohoto úkonu či v odůvodnění konečného rozhodnutí, pokud obviněný s touto formou zajištění své účasti nesouhlasil.
12. Jakkoliv takto v nynější věci okresní soud nepostupoval, nelze z toho dovozovat porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody, neboť chybu okresního soudu napravil zcela dostačujícím způsobem krajský soud v odůvodnění svého napadeného usnesení, v němž stěžovateli vyložil, že důvodem pro využití videokonferenčního zařízení byla nepříznivá epidemická situace (srov. bod 4. napadeného usnesení krajského soudu). S tímto důvodem stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizoval, naznačuje, že porušením jeho ústavně zaručených práv je již jen sama skutečnost, že důvod pro tento postup nepodal sám okresní soud. Ústavní soud však ve své judikatuře zásadně vnímá řízení před obecnými soudy jako celek a připouští, aby vadu, kterou zatížil své rozhodnutí soud nižšího stupně, napravil ve svém rozhodnutí soud vyššího stupně [srov. inter alia multa např. nález sp. zn. III. ÚS 2759/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 236/83 SbNU 667, bod 24. či nález sp. zn. II. ÚS 2023/21 ze dne 4. 10. 2021, bod 12.]. V nynější věci tedy stěžovatel byl seznámen s důvodem pro využití postupu dle §52a trestního řádu a proti tomuto důvodu se materiálně v ústavní stížnosti nijak nevymezil.
13. Stěžovatel rovněž namítal, že se zajištěním své účasti na hlavním líčení prostřednictvím videokonference nesouhlasil. Ústavní soud však nemůže opomenout, že shora citovaná judikatura ESLP takový souhlas za součást nepodkročitelných požadavků na souladnost tohoto postupu se zárukami spravedlivého procesu dle čl. 6 odst. 1 či odst. 3 Úmluvy nepovažuje. Opačný požadavek nevyplývá ani z textu relevantních ustanovení trestního řádu a rovněž rozhodovací praxe obecných soudů dospěla při výkladu §52a trestního řádu k závěru, že příslušný orgán činný v trestním řízení, který o provedení úkonu trestního řízení s využitím videokonferenčního zařízení rozhoduje, může přihlédnout ke stanovisku osoby, jíž se takový úkon týká, ale není jím vázán, přičemž bezpečnostní důvody mohou být dány i v případě, že se taková osoba nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 38/2020, publ. jako Rt 37/2020 SbSRS). Ústavní soud s tímto názorem souhlasí.
14. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by provedení hlavního líčení s využitím videokonference nesplňovalo požadavky vyplývající ze zásady ústnosti, neboť ta je i v takovém případě plně zachována, neboť soud, strany trestního řízení i další osoby účastnící se hlavního líčení spolu komunikují ústně, ústně se přednáší procesní návrhy, vyhlašují procesní rozhodnutí a předseda senátu ústně udílí pokyny při řízení hlavního líčení; provádí-li se důkazy listinné důkazy, tyto jsou čteny, ústně se přednáší závěrečné řeči atd. Z hlediska této zásady se tak provedení hlavního líčení za přítomnosti všech podstatně neliší od jeho provedení s využitím videokonferenčního zařízení.
15. Částečně lze stěžovateli přisvědčit v tom, že z hlediska naplnění zásady bezprostřednosti už však tyto dvě situace zcela srovnatelné nejsou. Interakce s využitím videokonferenčního zařízení je nepochybně v porovnání s interakcí probíhající při bezprostředním vzájemném působení osob přítomných na jednom místě o některé prvky ochuzena, avšak to neznamená, že by tím byla zcela popřena její podstata. Provedení úkonu trestního řízení s využitím videokonferenčního zařízení tedy per se nemůže svědčit pro závěr, že zásada bezprostřednosti nemohla být dodržena. Ostatně zajištění účasti prostřednictvím videokonference připustil ve své vlastní procesní praxi i ESLP (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. 12. 2021 ve věci Savran proti Dánsku, stížnost č. 57467/15, bod 9.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 4. 2022 ve věci Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, stížnosti č. 28492/15 a č. 49975/15, bod 10.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 6. 2021 ve věci Kurt proti Rakousku, stížnost č. 62903/15, bod 9.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 4. 2022 ve věci NIT S.R.L. proti Moldávii, stížnost č. 28470/12, bod 9.).
16. Orgán činný v trestním řízení tedy musí vždy při zvažování postupu dle §52a trestního řádu vzít do úvahy i to, zda v konkrétním případě vzhledem ke specifickým okolnostem zájem na osobní přítomnosti nepřevažuje nad zájmem svědčícím pro provedení úkonu s využitím videokonferenčního zařízení, ovšem v nynějším případě stěžovatel žádné takové konkrétní okolnosti neuvádí, tedy nezmiňuje, čím specificky měl být na svých právech z hlediska zásady bezprostřednosti poškozen tím, že se nemohl předmětného hlavního líčení osobně zúčastnit. Jak už Ústavní soud uvedl výše, nepříznivá pandemická situace přitom byla v obecné rovině dostatečným důvodem pro využití postupu dle §52a trestního řádu.
V. Závěr
17. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu