ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.454.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 454/2021-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 5. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 13 To 351/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 16/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 10. 2020, č. j. 3 T 16/2020-137, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 18 měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že jednak (bod 1.) dne 23. 1. 2020 v době od 21:20 hod. do 21:58 hod. řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant r. z. XY z obce Žamberk, přes obec Borohrádek a Veliny do obce Holice, kde byl v ulici XY č. p. XY zastaven hlídkou Policie ČR, přičemž při kontrole bylo zjištěno, že vozidlo řídí přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 1 T 113/2019, uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců a rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 8. 2019, a jednak (bod 2.) dne 27. 1. 2020 v 10:30 hod. v Pardubicích v ulici XY řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat Variant r. z. XY, přičemž byl u domu č. p. XY zastaven hlídkou Policie ČR, která při běžné silniční kontrole provedenou lustrací zjistila, že vozidlo řídí přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2019, sp. zn. 1 T 113/2019, uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců a rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 8. 2019.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 1. 2021, č. j. 13 To 351/2020-205, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), h), a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že žádal o zrušení veřejného zasedání, konaného krajským soudem v odvolacím líčení, neboť nesouhlasil s jeho provedením prostřednictvím videokonference. Shodný návrh předložil i soudu prvního stupně, který hodlal provést hlavní líčení stejným způsobem, neboť žádal svoji přítomnost v jednací síni, avšak nebylo mu ani v jednom případě vyhověno. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zatímco však v hlavním líčení mu bylo umožněno vést videokonferenční hovor za přímé účasti obhájce, který mu mohl radit, krajský soud požadoval osobní účast obhájce v soudní síni. Obhájci bylo umožněno se s obviněným, který byl v dané době ve vazební věznici, před zahájením veřejného zasedání spojit telefonicky, avšak nikoli bez přítomnosti třetích osob. Nemohli se radit ani v průběhu úkonu (§33 odst. 1 tr. ř.), protože videokonference je zaznamenávána zvukovým záznamem. Účast státní zástupkyně v jednací síni naopak vyžadována nebyla a byla připojena prostřednictvím videokonference
5. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest, a to jak stran druhu, protože nebylo nutné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, tak stran výměry 10 měsíců. Poukázal na §39 odst. 1 tr. zákoníku a dovodil, že se jím soudy neřídily. Vycházely z jeho trestní minulosti, aniž by se zabývaly konkrétními okolnostmi, zejména že při prvním z útoků byl nucen řídit vozidlo, aby se dostal do zaměstnání, o které by jinak přišel, tedy aby zabránil jinému závažnému následku, ve výjimečné situaci. V průběhu hlavního líčení pak učinil prohlášení viny, což je významná polehčující okolnost, navrhoval i sjednání dohody o vině a trestu, s uložením trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, pro který byly splněny podmínky podle §81 tr. zákoníku.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný sdělil, že navrhl odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích a její přikázání Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci. Podle §25 tr. ř. měl o tomto návrhu rozhodovat Nejvyšší soud, avšak krajský soud v rozporu se soudní praxí Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02 a ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04) mu jej nepředložil a rozhodl o jeho neakceptaci sám. Popsaný postupem bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na což nemá vliv skutečnost, že již dříve ve shodné věci obdobný návrh podal a ten byl vypořádán. Jedním z důvodů delegace přitom byla i nedůvěra v rozhodování krajského soudu a takto se jen posílila.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, případně i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, zrušil a aby přikázal jmenovanému krajskému soudu, popřípadě soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k první části dovolání obviněného uvedl, že je třeba vycházet z §52a tr. ř., který umožňuje provedení úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení, vyžadují-li to, mimo jiné, jiné závažné důvody, kterými nepochybně je i výskyt koronaviru, resp. onemocnění COVID-19. V dovolání není tvrzeno, že by účast u veřejného zasedání provedeného formou videokonference měla být posuzována stejně jako situace, kdy obviněný není takovému úkonu přítomen vůbec, ale kritizuje technickou stránku jeho komunikace s obhájcem, což pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze. Dodal, že ani v případě hlavního líčení nebo veřejného zasedání není běžné, aby bylo jednání přerušováno za účelem komunikace obviněného s obhájcem bez přítomnosti třetích osob, ale děje se tak přímo v jednací síni, tedy při hlasitějším projevu slyšitelně pro přítomné osoby.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce sdělil, že je dán v případě uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo v případě uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně pro příslušný trestný čin, což obviněný nevytýká. Námitky nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu z důvodu nerespektování hledisek podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze opírat ani o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Rovněž tvrzení obviněného, podle kterého nebylo řádně rozhodnuto o jeho návrhu na odnětí a přikázání věci, neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pro úplnost státní zástupce dodal, že způsob rozhodnutí soudu v jiné věci nemůže být podkladem pro delegaci, zcela nepřípadnou námitkou je potom tvrzení porušení práva na zákonného soudce, neboť postup podle §25 tr. ř. naopak představuje průlom do této zásady.
11. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), h) a l) tr. ř. Pokud jde o první z nich, tedy podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Lze ve stručnosti zmínit, že podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, upravuje §202 odst. 2, 3 a 4 tr. ř., ve vztahu k veřejnému zasedání pak může naplnění zmíněného dovolacího důvodu nastat především při porušení §263 odst. 4 tr. ř. Obviněný ovšem žádný takový rozpor v postupu okresního či krajského soudu netvrdí, ale jeho argumentace směřuje proti způsobu konání veřejného zasedání Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Jinak řečeno nenamítá, že by se veřejného zasedání v odvolacím řízení neúčastnil, ale vyjadřuje nesouhlas s jeho provedením, resp. zejména s tím, kde se nacházel jeho obhájce. Proto dovozuje porušení svého práva na obhajobu, což se však již se zmíněným dovolacím důvodem míjí.
15. Nejvyšší soud k tomu jen obiter dictum především dodává, že zákon postavil v §234 odst. 1 věta druhá tr. ř. videokonferenční formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost při veřejném zasedání, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 567/2019).
16. Dále Nejvyšší soud uvádí, že, jak již bylo řečeno, obviněný napadl konání předmětného úkonu prostřednicím videokonferenčního zařízení, a to za situace, kdy nebyl na shodném místě se svým obhájcem, v čemž shledával porušení svého práva na spravedlivý proces. Obecně vzato předmětný postup v podobě využití videokonferenčního zařízení má zjevnou oporu v zákoně (srov. pro tento i další případy §52a , §111a, §202 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. ř.), současně jej jako řádný procesní nástroj respektuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. přiměřeně rozhodnutí ve věci Marcello Viola proti Itálii, rozsudek ze dne 5. 1. 2007, stížnost č. 45106/04, Štulíř proti České republice ze dne 12. 1. 2017, stížnost č. 36705/2012, nebo Adamov proti Švýcarsku ze dne 21. 6. 2011, stížnost č. 3052/06), který při jeho užití neshledal porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To samozřejmě platí pod podmínkou současného zachování veškerých procesních práv obviněného, tedy je nutné, aby takový postup sledoval legitimní cíl a byla zachována práva obviněného na obhajobu. Nestačí, že obviněný je jednání soudu přítomen, stát je povinen zajistit mu účinnou účast na řízení, jež zahrnuje právo aktivně se ho účastnit, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům, bude-li o to obviněný mít zájem. Současně musí být také zajištěno, aby osoba vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla viděna a slyšena orgány činnými v trestním řízení a jinými osobami zúčastněnými na řízení. Celkovou situaci vyhodnotí předseda senátu (samosoudce), zda lze vůbec zajistit účast osob uvedeným „distančním“ způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck: Praha, str. 2554), je tedy na jeho zvážení, jak soudní jednání s respektem k právům obviněného a dalších osob zorganizuje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 567/2019). O provedení výslechu nebo jiného úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení podle §52a tr. ř. tedy rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení. Může přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se takový úkon týká, ale není jím vázán. Využití videokonferenčního zařízení je z důvodu zajištění bezpečnosti a hospodárnosti vhodné např. při výslechu osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/2020 Sb. rozh. tr.).
17. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nařídil konání veřejného zasedání v odvolacím řízení tím způsobem, že obviněný, nacházející se ve vazbě, se ho bude účastnit prostřednictvím videokonferenčního zařízení, což následně odůvodnil jak v průběhu jednání, tak i v odstavci 7. svého usnesení, a to zejména s ohledem na výskyt koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu. S tímto postupem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, tedy byly dány důvody pro využití zmíněného ekonomického a efektivního technického prostředku. Pokud pak jde o další aspekty provedení předmětného úkonu, zejména o zachování práva obviněného na obhajobu, je zřejmé, že veřejné zasedání bylo konáno za situace, v níž se obviněný nacházel ve vazební věznici a státní zástupkyně v budově státního zastupitelství, neboť tato místa zjevně disponovala technickými možnostmi k videokonferenčnímu spojení se soudem. Obhájce obviněného se veřejného zasedání účastnil, v podstatě standardním způsobem, v jednací síni. Popsaná situace není nijak v rozporu s výše naznačenými podmínkami, z nichž nevyplývá, že by v případě využití videokonferenčního zařízení obhájce musel nutně být na shodném místě jako obviněný, rozdílnost těchto míst ani nemusí být nijak na újmu práv obviněného. Ze spisového materiálu rovněž nevyplývá, že by se obviněný domáhal toho, aby se i obhájce mohl účastnit veřejného zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení na shodném místě, pouze navrhoval upustit od videokonferenční varianty úplně, což nebylo důvodně akceptováno. Obě naznačené možnosti (podle místa, kde se nachází obhájce) jsou přitom nepochybně obecně přípustné a je, jak již bylo řečeno, na předsedovi senátu (samosoudci), jak soudní jednání, s respektem k právům obviněného a dalších osob a s možným přihlédnutím k jejich stanovisku, je-li projeveno, zorganizuje.
18. Nejvyšší soud nakonec doplňuje, že po zahájení veřejného zasedání byla obviněnému umožněna porada s obhájcem, k jejímuž průběhu nebylo nic namítáno. Takové porady, a tedy zohlednění práva obviněného na obhajobu ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř., jsou jistě (obdobně jako při fyzické přítomnosti při úkonu) možné i při využití videokonferenčního zařízení, za nutného přerušení přenosu zvuku či jeho nahrávání ve smyslu §55a odst. 1 tr. ř., jak se také v dané věci stalo.
19. Zmíněné námitky obviněného, navíc nepodřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak nebylo možné akceptovat.
20. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a tvrdil, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Zmíněný dovolací důvod je dán, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové pochybení obviněný nicméně netvrdí, přičemž je namístě doplnit, že mu byly uloženy přípustné druhy trestů, a to trest odnětí svobody (konkrétně nepodmíněný trest odnětí svobody) a trest zákazu činnosti, v obou případech ve výměře v rámci zákonné trestní sazby.
21. Pokud obviněný namítl, že mu uložený trest je nespravedlivý, resp. nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud konstatuje, že jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiného ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Lze doplnit, že zásah dovolacího soudu by v daném ohledu byl výjimečně možný, pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím, při výslovném zohlednění všech zjištěných okolností, a to zejména na jedné straně jeho plného prohlášení viny, na straně druhé speciální recidivy, neboť byl za obdobnou trestnou činnost dříve odsouzen a doposud ani nevykonal uložený trest. Přehlédnuto rovněž nebylo, že se dopustil dvou útoků, neboť po spáchání prvního dne 23. 1. 2020 již opětovně dne 27. 1. 2020 v rozporu s uloženým zákazem znovu řídil vozidlo. Větší význam naopak nebylo možné přikládat jeho tvrzení, že v prvním případě řídil vozidlo na cestě do zaměstnání – měl-li již obviněný uložen trest zákazu řízení, byl nepochybně nucen tomu přizpůsobit i dopravu do práce. V konečném důsledku tedy vyslovený trest nelze označit za extrémně přísný ani jinak zjevně se míjející se stanovenými pravidly a soudní praxí.
23. Ani v této části není možné shledat dovolací argumentaci, které navíc nelze přisvědčit, relevantně uplatněnou, tedy shledat ji podřaditelnou pod tvrzený dovolací důvod.
24. V poslední části svého podání obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že krajský soud pochybil, pokud rozhodl o odvolání, aniž by nejprve předložil věc příslušnému soudu o jeho návrhu na delegaci.
25. K tomu Nejvyšší soud především konstatuje, že tento důvod je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Ani tuto variantu obviněný netvrdí, neboť vedle toho, že na v dřívějším řízení naplněný dovolací důvod v této souvislosti nepoukazuje, předkládá konkrétní argumentaci, která pod žádný z dovolacích důvod není podřaditelná.
26. Opět jen obiter dictum uvádí Nejvyšší soud následující. Obviněný, jak již bylo řečeno, namítl, že krajský soud pochybil, pokud rozhodl o odvolání bez toho, aby nejprve zajistil vypořádání jeho návrhu na odnětí a přikázání věci, konkrétně odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích a její přikázání Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, který bylo doručen dne 28. 12. 2020, tedy před konáním veřejného zasedání, odvolacímu soudu. Krajský soud tak skutečně neučinil, přičemž v odstavci 6. svého usnesení konstatoval, že obviněný předložil shodné námitky jako v téže věci již dříve. Tyto (v dřívějším návrhu předložené) námitky neakceptoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 7 Td 34/2020, jímž rozhodl, že se věc podle §25 tr. ř. neodnímá, přičemž nynější podání je v podstatě opakováním podání předchozího.
27. Podle §25 tr. ř. může být z důležitých důvodů věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Ze soudní praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 Td 70/2014 nebo ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 7 Td 53/2016), stejně jako z obviněným citované soudní praxe Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02 a ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04) vyplývá, že §25 tr. ř. stanoví povinnost soudu předložit návrh na delegaci tomu soudu, jenž je k rozhodnutí o něm příslušný. Proto soudu, kterému byl návrh předložen, nepřísluší posuzování v něm tvrzených důvodů. Ústavní soud k tomu doplnil, že bez respektování popsaného pravidla může dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce (resp. byl sice stanoven zákonný soudce na základě pravidel podle §16 až §23 tr. ř., avšak nebylo k návrhu oprávněné osoby vyřešeno, zda nejsou dány důležité důvody k tomu, aby věc rozhodoval jiný soudce ze soudu téhož druhu a stupně).
28. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích takto nepostupoval. Zohlednil, že obviněný před soudem prvního stupně učinil dne 25. 6. 2020 podání, kterým se domáhal odejmutí věci Okresnímu soudu v Pardubicích a její přikázání Okresnímu soudu v Olomouci. Argumentoval svým nesouhlasem s provedením hlavního líčení za užití videokonferenčního zařízení, obával se ohrožení svého práva nahlédnout do spisu, a rovněž tvrdil, že okresní soud již pochybil v jiné jeho věci, což může opakovat i nyní. S popsanými tvrzeními se neztotožnil Nejvyšší soud (neshledal v nich důležité důvody), příslušný podle §25 tr. ř. k rozhodnutí o návrhu, jemuž byla věc předložena, a usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 7 Td 34/2020, rozhodl, že se věc podle §25 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích neodnímá. Ve stručnosti zejména dovodil, že provádění úkonů prostřednictvím videokonferenčního zařízení je legálním postupem, předvídaným trestním řádem, důležitým důvodem ve smyslu §25 tr. ř. nemůže být ani údajné pochybení téhož soudu v jiné věci, byť by i takové pochybení skutečně nastalo.
29. Návrh na delegaci, doručený krajskému soudu dne 28. 12. 2020, pak obviněný také podkládal potřebou odnětí věci z důvodu nařízení úkonu (veřejného zasedání) prostřednictvím videokonferenčního zařízení a údajnými pochybeními krajského soudu v jiné jeho věci.
30. Nejvyšší soud v této situaci rovněž připomíná, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, s. 3140), resp. bylo by dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jak je totiž zřejmé z návrhu na delegaci (byť již postrádá smysl o něm rozhodovat – srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/2001 Sb. rozh. tr.), obviněný žádné důvody, podřazované ať již literaturou nebo soudní praxí pod důležité důvody ve smyslu §25 tr. ř., neuvedl, ale v podstatě pouze vyjadřoval nesouhlas s procesním postupem krajského soudu, a to buď v této věci, nebo dokonce i věci odlišné. Jinak řečeno, jeho návrh na odnětí a přikázání věci zjevně postrádal opodstatněnost, navíc lze i akceptovat, že řádné reakce na dříve předložené obdobné námitky se mu již dostalo výše zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 7 Td 34/2020. Zásah do pravomocných (obviněným napadených) rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku, bez reálného dopadu na celkové vyhodnocení věci, by tedy v nyní posuzovaném případě byl pouhým formalismem.
31. Proto ani této námitce obviněného, opět nepodřaditelné pod uplatněný či jiný dovolací důvod, není možné i při zohlednění ústavně zaručených práv obviněného přisvědčit.
32. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se míjí s věcným naplněním tvrzených dovolacích důvodů, stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Proto podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu