ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.113.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 113/2021-7020
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem XY, Slovenská republika, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 1 To 36/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 11 T 32/2018, obviněného J. P. uznal vinným v bodech I. 1) až 10), II. 11) až 20) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku.
2. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci ke konkrétně uvedeným věcem. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části tam specifikovaného majetku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. S., nar. XY, K. S., nar. XY, Ľ. O., nar. XY, D. M., nar. XY, P. Č., nar. XY, A. V., nar. XY, P. B., nar. XY, D. P., nar. XY, J. K., nar. XY, M. L., nar. XY, a M. Š., nar. XY, o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 1 To 36/2020, z podnětu odvolání obviněného J. P. a poškozené společnosti Colgate-Palmolive Europe S.A.R.L. (dále jen „společnost Colgate“) podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o povinnosti obviněného J. P. nahradit majetkovou škodu poškozené společnosti Colgate ve výši 271.224,86 EUR a o jeho povinnosti nahradit majetkovou škodu společně a nerozdílně s obviněnými K. S., Ľ. O., D. M., P. Č. a P. B., ohledně nichž je dále vedeno samostatné trestní řízení, společnosti NAGEL ČESKO, s. r. o., IČ: 25742574, D1 Logistics Commerce Park, Zděbrgradská 68, Říčany-Jažlovice, škodu ve výši 18.150 Kč, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného J. P. poškozené společnosti Colgate nahradit majetkovou škodu ve výši 271.224,86 EUR. Ve zbývajících částech výroku o vině, trestu a povinnosti obviněného J. P. nahradit majetkovou škodu ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Z obsahu dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, když nebyly provedeny všechny důkazy tak, aby byla objasněna subjektivní stránka jemu za vinu kladených trestných činů. Porušením postupu v přípravném řízení byl zkrácení práva se vyjádřit k věci, a toto pochybení nebylo zhojeno ani v řízení před soudem. Další výhrady směřovaly proti popisu skutku, v němž není uvedena subjektivní stránka ani následek, dokazování bylo vadné a z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy veškeré důkazní prostředky a okolnosti vztahující se k posuzované trestné činnosti hodnotily výlučně v jeho neprospěch, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Nezabývaly se jeho obhajobou a objektivně zjištěnými skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch, a nereagovaly na to, co uváděl při hlavním líčení a následně v odvolání.
5. Za porušení práva na obhajobu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny obviněný považoval, že mu policejní orgán neumožnil při prostudování spisu vypovídat, protože o úkonu nebyli vyrozuměni obhájci ostatních obviněných, policejní orgán protiprávně odmítl stanovit jiný termín možného výslechu, a důvod spatřoval i v končící roční lhůtě vyšetřování. Policejní orgán tedy fakticky odmítl náležitě zjistit skutkový stav, neboť pokud by mu bylo umožněno využít svého zákonného práva a k věci se podrobně vyjádřit v přípravném řízení, mohl sdělit velmi podstatné skutečnosti, které by pomohly při odhalování předmětné trestné činnosti, ale i při odhalování mezinárodní organizované zločinecké skupiny. Neúplné zjištění skutkového stavu s sebou nese i nesprávné právní hodnocení i uložení nepřiměřeného trestu. Odvolacímu soudu vytkl, že vytýkané vady neodstranil a své závěry řádně neodůvodnil.
6. Nedostatky obviněný spatřoval v závěru, že byl vůdčí osobou celé skupiny, a v postupu při zjišťování výše škody, neboť soudy k těmto skutečnostem neprovedly řádné dokazování. Podle něj jemu za vinu kladené trestné jednání nemohlo mít za následek výši škody, která je uvedena v přezkoumávaných rozhodnutích, což vedlo k vadné právní kvalifikaci, podle níž mu byl uložen přísnější trest, než by připadalo v úvahu při správném výpočtu škody ve výši nezakládající nejvyšší kvalifikační znak.
7. Odvolací soud podle obviněného pochybil, jestliže jeho trestní věc v odvolacím řízení vyloučil ze společného řízení a veřejné zasedání konal prostřednictvím videokonferenčního zařízení, což považoval rovněž za porušení práva na spravedlivý proces, protože byl bezdůvodně vyčleněn z okruhu ostatních spoluobviněných, přestože s tímto postupem nesouhlasil. Videokonference nebyla důsledně provedena, neboť byl spolu s obhájcem ve věznici, kdežto státní zástupce v jednací síni vrchního soudu, čímž byla porušena zásada rovnosti stran.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 1 To 36/2020, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 11 T 32/2018, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. K tomuto dovolání státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný námitkami, že skutek, jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty, což nedopadá na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005).
10. Nad rámec dovolání zdůraznila, že pro vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku není nutné, aby soud ve skutkové větě výslovně definoval formu zavinění, nýbrž postačuje popis rozhodných okolností, z nichž úmysl pachatele jednoznačně vyplývá, což výrok v posuzované věci splňuje, neboť vyjadřuje vědomé jednání obviněného J. P., který si nejprve připravil půdu pro páchání trestné činnosti tím, že zcela cíleně zajistil obchodní společnosti, které k organizaci kamionové přepravy disponovaly potřebným oprávněním, tyto formálně převedl na osoby, jež se podnikatelkou činností neměly v úmyslu zabývat a byly tak de facto pouze nastrčeny za tím účelem, aby eliminovaly odhalení pachatelů. V rámci těchto obchodních společností při jejich zneužití zabezpečoval kamionovou dopravu, tedy přepravu zboží, které však nikdy do místa určení nemělo dorazit, neboť bylo odcizeno. Jestliže je uvedeným způsobem popsána činnost obviněného J. P. ve výroku rozsudku, nelze pochybovat o tom, že je tím ve skutkové větě vyjádřen úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a skutková věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty způsobem, že skutek je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným.
11. Státní zástupkyně nepřisvědčila obviněnému, že ve věci došlo k libovůli při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť nalézací soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a to rovněž v bodech, kdy se k trestné činnosti nedoznal, stejně tak jako popsal, které důkazy jej usvědčují. Dokazování proto nevykazuje obviněným namítané nedostatky a nebyla porušena zásada in dubio pro reo .
12. Přípravné řízení rovněž netrpí obviněným namítanou vadou, protože svá práva (§33 tr. ř.) realizoval v přípravném řízení i později. V daném případě bylo třeba preferovat zásadu ekonomie trestního řízení, protože obviněný se nacházel ve vazbě a bylo zjevné, že pokud se rozhodne vypovídat, může tak učinit právě v řízení před soudem, kde je těžiště dokazování a může především zde dojít k odstranění vad. Na trestní řízení je třeba nahlížet jako na jeden celek (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18), a pokud obviněnému nebylo umožněno vyjádřit se k věci v rámci přípravného řízení, byl vyslechnut v hlavním líčení. Tvrzení obviněného, že měly být stíhány i další osoby stojící v hierarchii trestné činnosti ještě nad ním, není pro jeho trestní odpovědnost podstatné, neboť soud je vázán podanou obžalobou (§180 odst. 1 tr. ř.) a nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce koho žalovat (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1990 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1019/2014).
13. Výhrady obviněného proti výroku o trestu neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a tedy ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jestliže byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, byl mu ukládán v rámci zákonné trestní sazby, a tudíž plně v souladu v §209 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož mu byl trest ukládán. Námitky proti způsobu výpočtu škody státní zástupkyně označila za zcela nedůvodné, byť jsou především skutkové a nikoliv právní, protože k pochybení při stanovení škody nedošlo. Stejně tak postup odvolacího soudu nebyl v rozporu s pravidly pro vyloučení věci, a ani při použití videokonferenčního zařízení nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu ani na řádné projednání jeho odvolání. Naopak takový postup státní zástupkyně považovala za odpovídající tomu, že se obviněný nacházel ve vazbě, a bylo třeba minimalizovat jeho styk s osobami mimo věznici za trvání pandemie nemoci COVID-19, takový postup byl navíc i v souladu s přijatými vládními opatřeními. Samotné veřejné zasedání neztratilo rysy spravedlivého procesu, neboť obviněnému byla účast zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
14. Vzhledem ke všem takto rozvedeným názorům státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
15. Obviněný se k tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného J. P., do doby konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože z obsahu dovolání dovodil splnění i dalších formálních požadavků podle §265f odst. 1 tr. ř., a zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na nichž je obviněný založil, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
V. K důvodům dovolání
17. Důvod, o nějž obviněný dovolání opírá, v něm musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v napadených rozhodnutích a jim předcházejícím řízení. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Prostřednictvím tohoto důvodu je možné vytýkat vadné právní posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, aj.].
19. Nejvyšší soud je povinen interpretovat uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10). V souladu s tím zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je v řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné vytýkat, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015).
21. Průlom do těchto kritérií by mohl ve vztahu k výroku o trestu nastat pouze tehdy, pokud by byly shledány při ukládání trestu zásadní procesní nedostatky zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu, například nedostatek odůvodnění trestu v přezkoumávaných rozhodnutích či nedostatečné reflektování zásady přiměřenosti uloženého trestu zejména s přihlédnutím k ochraně soukromého života obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/2019), a to v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
22. Nejvyšší soud poznamenává, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K námitkám obviněného
23. K obsahu dovolání obviněného J. P., jímž brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, jejich popisu ve výroku rozsudku a dokazování, na základě kterého soudy uvedený skutek zjistily, se činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustil ve stručnosti tím, že společně s dalšími 11 spolupachateli ve zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod nepravdivým příslibem řádně provedené kamionové přepravy zboží, s cílem si přepravované zboží ponechat pro vlastní potřebu a nedoručit je na dohodnuté místo určení, s dopředu rozdělenými úlohami jednotlivých spolupachatelů, v době nejméně od června 2017 do prosince 2017,
I. nejprve v součinnosti s obviněným A. V. zajistil převedení obchodního podílu a jednatelství přepravní společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost D.“), z původního jednatele I. R. na tzv. „bílého koně“ – osobu I. F., nar. XY v XY, občana Slovenska, ovšem ve skutečnosti tuto společnost i poté nadále ovládal obviněný J. P., když jejího obchodního jména, vydávaje se za fiktivního jednatele I. F., zneužil za pomoci dalších blíže nezjištěných osob, kteří působili jako dispečeři společnosti D., k získání přeprav zboží od různých dodavatelů, či od různých přepravních společností, s cílem zboží naložit do předem připravených nákladních souprav a poté je nedopravit na místa určení dle uzavřených dohod o přepravě zboží, ale toto si ponechat pro vlastní potřebu, a za tímto účelem jednak využil tři nákladní soupravy zn. Scania s návěsy, které společnost D. používala na základě smluv o nájmu, a jednak se dohodl s celkem čtyřmi řidiči kamionových souprav (obviněnými J. K., M. S., D. P. a P. B.) na provedení podvodné kamionové dopravy, neboť jim obviněný J. P. zajistil a předal padělané doklady totožnosti, jimiž se tito obvinění řidiči prokazovali při přebírání zboží od dodavatelů, konkrétně obviněný J. K., nar. XY, se představoval jako Š. K., obviněný M. S., nar. XY, se představoval jako M. H. a obviněný D. P., nar. XY, se představoval jako P. B., obviněný P. B. působil jako spolujezdec obviněného M. S., přičemž obvinění řidiči si byli vědomi skutečného místa vykládky, a přesto zboží dovezli na jiná místa určená jim obviněným J. P., když konkrétně došlo k jednáním dále v rozsudku popsaným pod body 1) až 10),
II. obviněný J. P. nejprve v součinnosti s obviněným P. Č. pomohl zajistit (opatřením nového majitele a jednatele - tzv. „bílého koně“ T. B., nar. XY, , Slovenská republika), převedení obchodního podílu a jednatelství přepravní společnosti C. T., IČ: XY, se sídlem XY, provozovna XY, 5 (dále „společnost C. T.“), a to z původního jednatele obviněného P. Č. na T. B., ovšem ve skutečnosti tuto společnost poté ovládal obviněný J. P., neboť zneužil jejího obchodního jména, vydávaje se převážně za jednatele T. B., a následně za aktivní účasti:
- obviněného P. Č., který za účelem páchání níže popsané trestné činnosti zajistil obviněnému P. na základě smluv o nájmu čtyři nákladní soupravy, včetně pojištění, dále zajistil přístup do burz přeprav, poskytl prostory provozovny společnosti C. T., zajišťoval také reference od jiných společností (včetně počítačového vybavení, připojení k internetu, a podobně byl po celou dobu páchání trestné činnosti nápomocen obviněnému P.),
- obviněné K. S., jež jednala jako dispečerka přepravní společnosti C. T. a podle pokynů obviněného J. P. dojednávala podvodné kamionové přepravy a za tímto účelem se nepravdivě představovala jako L. M.,
- obviněného Ľ. O., jenž jednal jako dispečer přepravní společnosti C. T. a podle pokynů obviněného J. P. dojednával podvodné kamionové přepravy a za tímto účelem se nepravdivě představoval jako P. M.,
- čtyř řidičů, kterým J. P. předal padělané doklady totožnosti, kterými se tito prokazovali při přebírání zboží, přičemž řidiči vystupovali podle pokynů obviněného J. P. pod falešnými identitami, konkrétně obviněný M. S. se představoval jako M. H., obviněný P. B. se představoval jako M. D., obviněný M. L. se představoval jako M. B. a řidič M. S., se představoval jako J. K., přičemž jmenovaní řidiči si byli vědomi skutečného místa vykládky, a přesto zboží dovezli na jiná místa určená J. P., a
- obviněného D. M., jenž vystupoval jako prostředník (zprostředkovatel) mezi odběratelem podvodně získaného zboží (občanem Polska M. S.), které bylo naskladňováno do skladu v obci XY v Polsku a dodavatelem podvodně získaného zboží J. P., a současně obviněný D. M. zajišťoval navážení řidičů nákladních souprav k vozidlům a instruoval je, tedy se vědomě po vzájemné dohodě spolupodílel na páchání podvodných přeprav,
došlo v součinnosti všech shora uvedených obviněných, kdy obviněný J. P. řídil páchání celé trestné činnosti, k podvodným kamionovým dopravám, konkrétně popsaným v bodech 11) až 20) téhož výroku.
Tímto jednáním obviněný způsobil škodu ve výši 26.660.916 Kč, když jeho jednání směřovalo ke škodě 27.990.333 Kč.
24. K námitkám obviněného, že se nepodařilo prokázat a vyjádřit ve výrokové části rozsudku dostatečně skutkové okolnosti prokazující jeho zavinění, je třeba uvést, že jde o skutkovou výhradu směřující proti popisu skutku, jež neodpovídá obsahu výroku, proti němuž obviněný brojí. Byť zdánlivě dopadá na hmotněprávní problematiku, obviněný blíže nerozvedl, nýbrž pouze obecně tvrdil, že prokázání subjektivní stránky, resp. úmyslu je u každého trestného činu klíčové, aniž by vysvětlil a svá tvrzení podpořil konkrétními argumenty pro to, z jakých důvodů své zavinění neshledává naplněným v úmyslné formě. Nadto soudy též otázce zavinění obviněného věnovaly potřebnou pozornost (viz stranu 26 rozsudku odvolacího soudu).
25. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí a jejich odůvodnění obsahuje dostatek konkrétních okolností, z nichž forma zavinění obviněného vyplývá.
26. Pro úplnost lze u vést, že pojmy „skutek“ a „popis skutku“ se liší, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, přičemž pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Proto tyto dvě kategorie je nutno odlišovat. Popis musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Skutek je předmětem trestního stíhání, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Pokud jde o náležitosti popisu skutku, podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Z hlediska obviněným namítaných vad je třeba též zmínit, že existenci zavinění lze dovodit nejen z charakteru a způsobu počínání pachatele, který je pak třeba vyjádřit v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
27. Soudy v posuzované věci tato pravidla respektovaly. Na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěly k závěru vyjádřenému ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kde je jednání obviněného rozvedeno v bodech I. a II. po souhrnném vymezení jeho aktivit v rámci posuzované trestné činnosti. V odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Skutková zjištění soudy učiněná pro takový závěr poskytují potřebný podklad, zejména z nich vyplývá, že obviněný věděl, čeho chce docílit, a přesně v duchu tohoto záměru jednal rozvedeným způsobem. Svědčí o tom, že věděl, že popsaným jednáním může porušit zákon, což dostatečně vystihuje formulace „v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod nepravdivým příslibem řádně provedené kamionové přepravy zboží, s cílem si přepravované zboží ponechat pro vlastní potřebu a nedoručit jej na dohodnuté místo určení s dopředu rozdělenými úlohami jednotlivých obviněných“ osobám najatým jako řidiči kamionů za účelem realizace celého podvodného jednání „zajistil a předal padělané doklady totožnosti, jimiž se tito řidiči prokazovali při přebírání zboží od dodavatelů“. Uvedené dokládá, že obviněný jednal cíleně a chtěně, přičemž všichni spoluobvinění v rámci celé organizované skupiny byli vedeni jednotným záměrem a směřovali k naplnění stejného cíle. Tento popis skutku nevzbuzuje pochybnosti o naplnění žádného ze zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nebo zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku, jimiž byl dovolatel uznán vinným.
28. Při správnosti učiněných skutkových zjištění nemohl obstát odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, neboť jde o skutkově i právně zcela odlišnou věc (§8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák.), v nímž Nejvyšší soud rovněž nepožadoval vyjádření úmyslu přímo ve skutkové větě výroku o vině, ale vytýkal soudům absenci popisu jakýchkoli okolností, z nichž by na subjektivní stránku bylo možné na základě pravidel a zásad logiky usuzovat (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
29. Ve zkoumané věci obviněného J. P. ze všech uvedených důvodů v popisu skutku nechybí žádné základní údaje důležité pro určení formy zavinění u obou zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a proto Nejvyšší soud neshledal vady v učiněných a popsaných skutkových zjištěních. Nemohl obviněnému přisvědčit v tom, že by došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy, neboť v napadených rozhodnutích nebyla zjištěna ani libovůle soudů ani jiné vady, které by svědčily o tvrzených extrémních nedostatcích. Nebylo možné se ztotožnit s obviněným ani v tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , která má své místo jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl ke skutkovým závěrům, které vysvětlil a své úvahy k nim zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, a proto nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, ani presumpce neviny, neboť soud pochybnosti nemá a vinu obviněného spolehlivě, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti prokázal a objasnil (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Soudy učiněná skutková zjištění nesvědčí o vadách, mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a jsou v něm dostatečným podkladem pro závěr o naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty zločinů kladených obviněnému za vinu.
30. Výhrada obviněného, že orgány činné v trestím řízení jej odmítly vyslechnout ve fázi prostudování spisu, což byl požadavek, jímž se snažil dosáhnout postavení spolupracujícího obviněného, nekoresponduje s podstatou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejde ani o porušení práv obviněného v rámci spravedlivého procesu, neboť s ohledem na postup soudů v řízení po podání obžaloby měl v průběhu dokazování možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, a opakovaně tohoto práva využil. Navíc soudy nižších stupňů i Ústavní soud v předešlém stadiu trestního řízení se touto námitkou zabývaly a vysvětlily, proč ji považovaly za nedůvodnou (viz strany 20 a 21 rozsudku odvolacího soudu návaznosti na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 952/19).
31. Z obsahu spisového materiálu lze pro úplnost zmínit, že obviněný v rámci prostudování spisu dne 13. 11. 2018 v přítomnosti obhájce Mgr. Pavla Bučiny uvedl, že by se nyní již chtěl vyjádřit ke všem skutečnostem obsaženým ve spise, zejména ke svojí úloze, popřípadě i k úloze dalších osob, které v té době nebyly v postavení obviněných (č. l. 5026). Policejní orgán tomuto návrhu nevyhověl, protože by znamenal průtahy v již skončeném vyšetřování. Obžaloba byla podána krátce na to, dne 21. 11. 2018 (č. l. 5052 až 5075). Stížnost obviněným podaná (č. l. 5028) proti tomuto postupu byla krajským státním zástupcem zamítnuta jako nedůvodná, protože obviněný byl opakovaně v přípravném řízení vyslýchán dne 16. 12. 2017 a 15. 10. 2018 (č. l. 267, 269), avšak svého práva nevyužil. Vyzval jej, aby zaslal písemné vyjádření k věci (č. l. 5181, 5182). Obdobně reagovaly i soudy ve vazebním zasedání konaném dne 10. 1. 2019 a 21. 1. 2019 (č. l. 5175 až 5176, 5194 až 5195), i Ústavní soud, jenž stížnost obviněného usnesením ze dne ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 952/19, odmítl s tím, že „Právo obviněné osoby na vyjádření se k předmětu řízení nemá ve všech stadiích totožnou podobu. Obviněný měl možnost se k věci vypovídat, a tuto možnost bude mít zřejmě i v budoucnu, a podle svého nejlepšího vědomí s touto možností naložil. Po zjištění všech důležitých skutečností orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem zahájily další fázi trestního řízení … postavení tzv. spolupracujícího obviněného (srov. §178a tr. ř.) je zcela nenárokové a jeho přiznání je v diskreci státního zástupce … Obviněný má nadále k dispozici řadu cest, jakými může orgánům činným v trestním řízení sdělit skutečnosti, které jsou dle jeho názoru důležité …provedení dílčích procesních úkonů v průběhu přípravného řízení zásadně nemá vliv na důvodnost trvání vazby ...“.
32. Práva obviněného byla respektování i v řízení před soudem, kde mu byl dán široký prostor se podle svých představ vyjádřit (viz č. l. 5076 až 5157). Obhájce i obviněný se účastnili hlavního líčení před soudem prvního stupně ve dnech 15. 4. 2019 (č. l. 5511 až 5519), dne 29. 4. 2019 a 20. 5. 2019. Před druhým hlavním líčení zaslal soudu i svůj písemný důkazní návrh a postoj k prováděným důkazům, včetně souhlasu či nesouhlasu se čtením některých listinných důkazů apod. (č. l. 5549, 5591). Dne 21. až 23. 5. 2019 hlavní líčení ve věci pokračovalo a obviněný i jeho obhájce Mgr. Aleš Oškera se jej opět osobně účastnili, přičemž dne 22. 5. 2019 byl obviněný J. P. v jeho rámci také vyslechnut (č. l. 5663 až 5667). Na hlavní líčení den 23. 5. 2019 se omluvil a požádal o konání v nepřítomnosti (č. l. 5672), přítomen byl dne 30. až 31. 5. 2019 a 12. 11. 2019 (č. l. 5692 až 5698). Všech hlavních líčení se účastnil obhájce Mgr. Aleš Oškera.
33. V průběhu hlavního líčení byla práva obviněného (33 odst. 1 tr. ř.) respektována, měl možnost klást svědkům a dalším obviněným otázky, činit návrhy na doplnění dokazování, vznášet námitky a tím realizovat svá procesní práva. Bylo proto možné dospět k závěru, že právo obviněného na obhajobu jako jeden z atributů práva na přístup obviněného k soudu zakotveného v článku 36 až 40 Listiny a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy nebylo porušeno. Právě v řízení před soudem mu byl poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřil a svá práva realizoval, čehož obviněný využil a své argumenty i procesní požadavky před soudem vyjádřil. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci právo na obhajobu obviněného, kontradiktornost trestního řízení, právo být slyšen, jakož i všechna pravidla spravedlivého procesu byla respektována a nedošlo k jejich porušení ve smyslu konstantní judikatury ESLP a Ústavního soudu (viz např. rozsudek ESLP ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemsku , stížnost č. 11454/85, rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2009 ve věci Dayanan proti Turecku, stížnost č. 7377/2003, přiměřeně též rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 18114/02, §60, rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 19075/91, §33; či nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 269/05, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, bod 18., ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 2189/09, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 771/16, bod 13, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1139/15, body 33., 34. a 36., aj.).
34. Nesprávný postup při stanovení výše obviněným způsobené škody Nejvyšší soud v projednávané věci rovněž nezjistil, když takto uplatněná výhrada nedopadá na hmotněprávní nedostatky odpovědnosti za způsobenou škodu ve smyslu §138 tr. zákoníku. Obviněný velmi stručně pouze poukazoval na vadné posouzení skutkových okolností vedoucích k jejímu výpočtu s lakonickým konstatováním, že „jeho jednání nemohlo mít za následek takovou výši škody“. Škoda, jíž způsobil, byla stanovena jako součet skutečně způsobených škod v důsledku dokonaného jednání (v případě nedokonaných útoků se odrazila pouze v právní kvalifikaci, nikoli v adhezním výroku). Způsob propočtu pro celkový součet nebudí pochybnosti, neboť odpovídá matematickým pravidlům a částky u jednotlivých dílčích útoků mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a byly stanoveny plně v souladu s prokázanými skutečnostmi. Lze jen dodat, že obviněný jednal ve spolupachatelství s dalšími členy organizované skupiny, a tudíž i způsobená škoda a její výše je zahrnuta spolupachatelstvím, v jehož rámci za škodu odpovídá každý ze spolupachatelů tak, jako kdyby čin spáchal sám (§23 tr. zákoníku). Součet proto důvodně dokonané části činí v celé výši 26.660.916 Kč, když ve zbytku zůstal jeho čin ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Takto vyčíslená škoda přesahuje několikanásobně hranici škody velkého rozsahu stanovené podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou 5.000.000 Kč (ve znění účinném do 30. 9. 2020, novelou provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. účinnou od 1. 10. 2020 byla tato hranice škody velkého rozsahu změněna na 10.000.000 Kč). Správná je tedy i soudy použitá právní kvalifikace podle §209 odst. 5 tr. zákoníku.
35. Nekonkrétní výhrada obviněného, že soudy učinily nesprávný závěr o jeho vůdčím postavení v rámci organizované skupiny, je rovněž argumentem formální povahy, který nekoresponduje s podmínkami, za nichž lze důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit. Jen pro úplnost je možné uvést, že role obviněného, který celou trestnou činnost řídil a koordinoval, je zřejmá z popsaných skutkových zjištění a odpovídá podmínkám zákonem stanoveným pro okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z těchto důvodů ani jen formálně namítnutá výhrada neodpovídá obsahové stránce všech zjištěných okolností.
36. Ze všech těchto skutečností plyne, že použitá právní kvalifikace má podklad v učiněných skutkových zjištěních, a pokud jde o obviněným zpochybněný vyměřený trest [viz dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ], jenž byl ukládán podle sazby v rozpětí od pěti do deseti let stanovené u zločinu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, a jde na základě §43 odst. 1 tr. zákoníku o trest úhrnný, nelze ani v něm spatřovat žádné vady. Vyměřen byl nad polovinou zákonné trestní sazby. Je proto trestem, který uvedená právní úprava připouští, a je uložen i v rámci zákonného rozpětí trestní sazby.
37. Dovolacím důvodům podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. se vymyká tvrzení obviněného o porušení jeho práv při použití videokonference při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání. K tomu je vhodné uvést toliko to, že právě s tím, že některý z účastníků řízení bude na jiném místě, než řízení probíhá, tento způsob provádění procesních úkonů počítá, protože podle §52a tr. ř. se videokonference použije, je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Podle §234 odst. 1 tr. ř. veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení.
38. V přezkoumávané věci k veřejnému zasedání dne 7. 5. 2020 za využití videokonference byli obviněný i jeho obhájce řádně a včas vyrozuměni a zajištěna byla též součinnost věznice (č. l. 6273 až 6276 spisu), kde se při videokonferenčním přenosu nacházeli. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný i jeho obhájce byli po celou dobu veřejnému zasedání skrze videokonferenční zařízení přítomni ve věznici. V jednací síni byli fyzicky přítomni kromě senátu a protokolující úřednice i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a zmocněnec poškozené společnosti D. P. (č. l. 6288 spisu). Obviněný byl poučen o svých právech a průběhu veřejného zasedání, zejména s ohledem na §33 odst. 1, odst. 2, odst. 3, §57 odst. 1, odst. 2, §35 odst. 1, odst. 2, §91 odst. 1, §92 odst. 1, odst. 2, odst. 3, §93 odst. 1, §95 odst. 2 tr. ř. a §336 tr. zákoníku, k čemuž uvedl, že poučení rozumí. V průběhu veřejného zasedání reagoval na dotazy soudu, vyjadřoval se k provedeným důkazům sám nebo prostřednictvím obhájce a žádné podstatné námitky vůči způsobu vedení a průběhu veřejného zasedání v návaznosti na porušení práva na spravedlivý proces nevznesl (č. l. 6288 až 6291 spisu).
39. Protože soud respektoval všechna procesní ustanovení upravující průběh veřejného zasedání ve formě videokonference, práva obviněného ve smyslu práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu nebyla dotčena, neboť jejich realizace mu byla umožněna v plné šíři, čehož také aktivně využil, jak plyne z protokolu o veřejném zasedání. Výhrady vznesené v rámci dovolání k nezákonnosti postupu podle §52a tr. ř. jsou z hlediska obecných zásad trestního řízení zcela formální povahy. Byla respektována i zásada ústnosti ve smyslu §2 odst. 11 tr. ř., protože v rámci videokonference je zaručen ústní projev jak osoby vyslýchané, tak i možnost obviněného její slovní projev osobně vnímat, reagovat na něj, např. jí klást otázky. Tímto postupem je realizována i zásada bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), protože výslech prostřednictvím videokonference probíhá v rámci současného přenosu zvuku i obrazu, a je tedy umožněno, aby osoby tomuto úkonu podrobené na sebe navzájem bezprostředně reagovaly. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že tento úkon jako řádný procesní nástroj plně respektuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. přiměřeně rozhodnutí ve věci Štulíř proti České republice ze dne 12. 1. 2017, stížnost č. 36705/2012, nebo Adamov proti Švýcarsku ze dne 21. 6. 2011, stížnost č. 3052/06). Soudy k využití možnosti provést výslech podle §52a tr. ř. přistoupily v době rizika nákazou virem SARS-CoV-2 způsobujícím onemocnění Covid-19 z důvodu obavy ze zavlečení této nemoci do věznice mezi ostatní spoluvězně a personál věznice, tedy byl splněn požadavek na ochranu zdraví, a tudíž v použití videokonferenčního zařízení v posuzované věci nic nebránilo.
40. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné se ztotožnit s obviněným, že by postupem soudů byla porušena jeho práva daná zásadami spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy; přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 38/2020).
VII. Závěr
41. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného coby celek jako podané z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu