ECLI:CZ:US:2022:2.US.1311.22.1
sp. zn. II. ÚS 1311/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. M., 2) Z. M., společně zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 3 Tdo 1318/2021-779, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2021, č. j. 12 To 18/2021-669 a Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 57 T 6/2020-604, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí trestních soudů, kterými měla být porušena základní práva stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé byli odsouzeni za zvlášť závažný zločin, který měl spočívat (zjednodušeně) v tom, že s úmyslem se neoprávněně obohatit uzavřeli jako majitelé patentu s investory (poškozenými) smlouvu o výnosech z patentu "Tlumič výfuku EKART-MACH 01". Stěžovatelé investorům garantovali technickou kvalitu tohoto zařízení přímo ve smlouvě - s odkazem na technické zkoušky, jejichž výsledky ale neodpovídaly skutečnosti a byly stěžovateli zkresleny, a uvedli tedy poškozené v omyl. Oba stěžovatelé poškozeným způsobili škodu v celkové výši 15 000 000 Kč.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 57 T 6/2020 byli obvinění stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný stěžovatel podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to peněžitých prostředků zajištěných na bankovních účtech a pěti kusů kmenových listů. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byly současně ve vztahu k obviněnému zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 89/2017 ze dne 6. 6. 2018 a z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 245/2018 ze dne 28. 11. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná stěžovatelka byla podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl obviněné stěžovatelce dále uložen trest propadnutí věci, a to peněžitých prostředků zajištěných na bankovních účtech. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným způsobenou škodu.
4. O odvolání stěžovatelů proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2021 sp. zn. 12 To 18/2021, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a to pro vady výroku, neb skutek ve výroku zcela neodpovídal popisu v odůvodnění, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné stěžovatele na upraveném skutkovém základě uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněného stěžovatele za to a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 6. 2018, č. j. 1 T 89/2017-1822 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2018, č. j. 12 To 245/2018-1877, podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku obviněnému stěžovateli dále uložil trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků zajištěných na bankovním účtu. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně ohledně stěžovatele zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2018, č. j. 12 To 245/2018-1877, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnou stěžovatelku za to podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné stěžovatelce dále uložil podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku trest propadnutí věci a podle §71 odst. 1, 2 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků zajištěných na bankovních účtech. Podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným způsobenou škodu.
5. Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním. Nejvyšší soud však neshledal nesprávné hodnocení důkazů, konstatoval tak s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutné s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Tento však neshledal. Neztotožnil se ani s argumentací, že jednání stěžovatelů není trestným činem, neb oba obvinění skutkovou podstatu prokazatelně naplnili uvedením poškozených v omyl pozměněným technických dokumentů k přístroji. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani argumentaci stran marginálního přičinění stěžovatelky na jednáních, která jsou stěžovatelům kladena za vinu. Dovolání proto dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že byli trestně právně odsouzeni bez ohledu na to, že namítali, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru, že byly naplněny formální znaky zločinu podvodu, který je uveden ve výroku o vině. Dále namítají, že důkazní řízení zůstalo neúplné, neboť soud se nezabýval celou řadou důkazů, které měly být provedeny, aby celá věc byla objasněna. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jim nebylo dostatečně poskytnuto právo na soudní a jinou ochranu a obhajobu, kterou v průběhu trestního řízení uplatnili. Mají za to, že je tu dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci soudy v dovozené podobě a provedenými důkazy (viz ústavní nález sp. zn. I ÚS 4/04, sp. zn. III ÚS 3136/09). Stěžovatelé nikdy aktivně neoslovili poškozené před uzavřením smlouvy o podílu na výnosech patentu. Sami stěžovatelé byli poškozenými osloveni skrze advokáta, který zpracovával předmětné smlouvy o podílech na výnosu z patentu. Stěžovatelé trvají na tom, že poškozené v žádném případě neuvedli v omyl v úmyslu sebe, nebo jiného obohatit, investorům neuváděli žádné zkreslené informace a rozhodné skutečnosti dokládali protokoly o měření účinnosti tlumiče výfuku z renomovaných nezávislých pracovišť. Nelze tedy bez dalšího dovozovat, že by stěžovatelé poskytli investorům zkreslené údaje. Obsah smlouvy zpracoval jejich advokát, který ke smlouvě doložil ty přílohy, které měl k dispozici za dobu spolupráce se stěžovatelem. Stěžovatelé neměli možnost předložit jiné důkazy, než kterými disponovali. Protokoly o účinnosti výfuku nadto ani nebylo třeba dokládat, z ohledem na to, že se jedná o patentovaný vynález. Otázka novosti vynálezu byla ověřena u Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, který dospěl k závěru, že přihláška obsahuje nové řešení a tlumič výfuku je možné patentovat. Stěžovatelé proto dále rozporují odpovídající hodnoty výfuku zplodin. Správnost závěru jednotlivých protokolů, případně hodnot patentů nelze ověřit, přestože se jedná o kvalifikační hledisko v otázce případného zločinu podvodu, tj. uvedení investorů v omyl. Pokud by tomu tak nebylo, v žádném případě by se nemohlo jednat o trestný čin. Soudy se nezabývaly stěžovateli navrhovanými důkazy ve prospěch jejich tvrzení. Stěžovatelka rovněž namítá, že se nepodílela na vývoji vynálezu, pouze výjimečně se účastnila schůzek s investory a nikdy neporušila smluvní podmínky. Disponovala-li finančními prostředky, pak pouze na pokyn stěžovatele.
7. Obvinění namítli, že jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, není trestným činem. Důkazní řízení zůstalo podle názoru obviněných neúplné, neboť soud se nezabýval celou řadou důkazů, které by měly být provedeny, aby celá věc byla objasněna. Vrchní soud v Praze ve výroku o vině hodnotil některé technické otázky týkající se zjištěných hodnot tlumiče výfuku EKART-MACH 01, aniž by k takovému hodnocení měl odpovídající technické vzdělání. Dále namítli, že poškozené výhradně kontaktoval a oslovil advokát JUDr. Richard Gürlich, který obviněné právně zastupoval. Jelikož měl nárok na pětiprocentní provizi, bylo v jeho zájmu uvést do smlouvy co nejvyšší částku investice od investorů. Obvinění se na koncipování textu smlouvy nepodíleli, ani žádným způsobem nepřesvědčovali investory k uzavření smlouvy o podílu na výnosech z patentu. Investoři měli možnost se seznámit s výsledky měření předmětného tlumiče v porovnání s tlumičem standardním. Obvinění trvají na tom, že poškozené v žádném případě neuvedli v omyl v úmyslu sebe nebo jiného obohatit, investorům neuváděli žádné zkreslené informace a rozhodné skutečnosti dokládali protokoly o měření účinnosti tlumiče výfuku z renomovaných nezávislých pracovišť. Protokol o měření TÜV SÜD Czech s.r.o., který byl přiložen k uzavřené smlouvě, nebylo možno označit za falsum. Žádným důkazem nebylo ověřeno ani prokázáno, jak tento protokol vznikl a jak proběhlo měření, které bylo uvedeno v tomto protokolu. Vrchní soud rozhodoval v těchto souvislostech na základě neúplných skutkových zjištění a bez dalšího důkazu vykládal obsah provedeného protokolu v neprospěch obviněných.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádné procesní pochybení, které by představovalo dotčení ústavně zaručených práv. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
12. S ohledem na repetitivní povahu stížních námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné. Stěžovateli bylo již v průběhu řízení před odvolacím soudem namítáno, že pokud při posouzení věci soudem existovaly pochybnosti o vlastnostech tlumiče hluku, měly být provedeny důkazy, jejichž provedení odsouzení navrhovali a jež by jednoznačně objasnili podstatu věci, a to nejen technickou; a že se na koncipování textu smlouvy nepodíleli, ani žádným způsobem nepřesvědčovali investory k uzavření smlouvy o podílu na výnosech z patentu. Obecné soudy dostatečně odůvodnily závěr, že stěžovatelé uvedli poškozené v omyl ohledně informace plynoucí z (upravených) technických protokolů, která byla pro poškozené velmi důležitá z hlediska jejich rozhodování, zda poskytnou či neposkytnou peníze v očekávání budoucích zisků, pokud by projekt tlumiče výfuku byl jakkoli zpeněžen. Ústavní soud k tomu dodává, že se ztotožňuje s posouzením Nejvyššího soudu, že na závěru o obohacení se stěžovatelů na úkor obviněných nemůže nic změnit ani případné zjištění, že v pozdější době byl tlumič výfuku vyvíjený stěžovateli patentován, případně v důsledku dalšího vývoje má lepší vlastnosti, či že se někdy v budoucnu dočká komerčního využití. V průběhu řízení bylo rovněž prokázáno, že transakce probíhaly s plným vědomím stěžovatelky, proto ani její stížní argumentaci nemohl Ústavní soud přisvědčit.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žádná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu