ECLI:CZ:US:2022:2.US.1385.22.1
sp. zn. II. ÚS 1385/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, právně zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. května 2022, č. j. 28 Nt 154/2022-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Napadeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl podle §327 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a současně trest vyhoštění na dobu neurčitou za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z nějž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 46 T 3/2016-607 ze dne 7. 6. 2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 72/2016 ze dne 13. 9. 2016.
3. Stěžovatel již v minulosti žádal o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, tato předchozí žádost byla Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci rovněž zamítnuta, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou a odmítl ji usnesením ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3543/19.
4. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že napadeným usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odůvodnění napadeného usnesení nesplňuje zákonné náležitosti a jako takové je nedostatečné, nepřesvědčivé a vykazuje prvky libovůle. Stěžovatel namítá, že jelikož ustanovení §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu neobsahuje žádné podmínky, za kterých má být žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhověno, měly by být tyto podmínky vymezeny alespoň v rámci odůvodnění rozhodnutí soudu. Stěžovatel za současné právní úpravy dopředu neví, jaká kritéria jsou rozhodná a jaká je třeba splnit, aby jeho žádost byla úspěšná. Stěžovatel má dále za to, že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho argumenty uvedenými v žádosti. Nesouhlasí také s tím, že krajský soud podle jeho názoru srovnává institut podmíněného propuštění s institutem upuštění od výkonu zbytku trestu, respektive srovnává podmínky, za kterých lze tyto instituty uplatnit. Závěrem stěžovatel upozorňuje na další skutečnosti související s jeho výkonem trestu, které se však bezprostředně nevztahují k jím napadenému rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zmíněno výše, Ústavní soud se v minulosti zabýval obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele a rovněž dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná. Ani v tomto případě neshledal Ústavní soud důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit a zasáhnout do rozhodovací pravomoci krajského soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4264/16 ze dne 7. 2. 2017 a sp. zn. II. ÚS 1011/17 ze dne 25. 4. 2017, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecně přitom platí, že samotná skutečnost, že odsouzenému byl uložen trest vyhoštění, právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu nezakládá. Obecný soud musí při svém rozhodování vzít v úvahu zejména výměru trestu, které se má odsouzený podrobit, zájmy poškozených na zadostiučinění a na náhradě škody na straně jedné a závažnost výkonu rozhodnutí o vyhoštění na straně druhé, jakož i míru naplnění funkce trestu. Jestliže po zvážení těchto okolností obecný soud dospěje k závěru, že podmínky pro aplikaci předmětného institutu nejsou dány, nelze jeho postup vykládat jako akt libovůle.
11. Uvedené současně ovšem neznamená, že rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu nepodléhá principům spravedlivého procesu. I přestože zákon u tohoto typu rozhodnutí nevyžaduje odůvodnění (viz ustanovení §136 odst. 3 trestního řádu), v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou obecné soudy, až na výjimečné situace, povinny ve svých rozhodnutích adekvátně, přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3302/18 ze dne 1. 4. 2019). Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně; tuto možnost lze využít v případech, pokud je žadateli vyhovováno, vznáší-li žadatel irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné. Dále Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že pokud žadatel vznáší relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí - byť stručně - vypořádat a žadateli je sdělit. Již v uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na skutečnost, že je-li soudu přiznána velmi široká diskrece, aniž by zákonodárce poskytl alespoň základní principy, kterými by se soud měl nechat vést při rozhodování podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, je přinejmenším zvláštní, nemusí-li takové rozhodnutí být vždy odůvodněno a není proti němu přípustná stížnost. Uvedl, že předmětná právní úprava tak vytváří široký prostor pro potenciální libovůli či nezákonný postup a není v plném souladu s principy právního státu.
12. Ústavní soud však je, na rozdíl od stěžovatele, přesvědčen, že krajský soud těmto požadavkům v projednávané věci dostál. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že k zamítnutí podané žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu krajský soud vedlo vícero skutečností, zejména však celková délka trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, ve spojení s navazujícím trestem odnětí svobody uloženým za jiný trestný čin (tj. celkem trest odnětí svobody v délce trvání osmnácti let). Významná byla pro krajský soud také skutečnost, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody připadá v případě stěžovatele v úvahu nejdříve v polovině roku 2027. Tento závěr krajského soudu neznamená, že by krajský soud srovnával instituty podmíněného propuštění a upuštění od zbytku trestu odnětí svobody za současného trestu vyhoštění, jak tvrdí stěžovatel. Krajský soud pouze považuje za významné, že podmíněně propuštěn by stěžovatel mohl být nejdříve až za dalších pět let, což ho vede k závěru, že ještě nevykonal dostatečnou část uloženého trestu na to, aby mohlo být od zbytku trestu upuštěno. Tuto úvahu krajského soudu shledává Ústavní soud legitimní. Krajský soud vzal konečně v potaz také povahu trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen (tj. násilný zvlášť závažný zločin), což lze rovněž považovat za důvodný argument. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud porušil zákon, když ho pro účely posouzení žádosti nevyslechl. Ustanovení §333 odst. 2 trestního řádu, na které stěžovatel odkazuje, se týká rozhodování soudu o podmíněném propuštění a o výkonu zbytku trestu, nikoliv rozhodování o upuštění od výkonu zbytku trestu podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
13. Jelikož Ústavní soud považuje zmíněnou argumentaci krajského soudu obsaženou v napadeném usnesení za ústavně konformní, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu