ECLI:CZ:US:2022:2.US.162.22.1
sp. zn. II. ÚS 162/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 14To 670/2021-334, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. září 2021, č. j. 2 Pp 227/2020-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle čl. 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961, trestního řádu. Okresní soud svým předcházejícím usnesením podle §88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s tím, že stěžovatel nevyhověl zákonným podmínkám §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Jelikož krajský soud tento závěr aproboval, namítá stěžovatel porušení čl. 10 a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4, odst. 1, 2, 3, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), přičemž požaduje zrušit obě napadená usnesení.
2. Stěžovatel byl v minulosti rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 1 T 27/2014 shledán vinným ze spáchání několika trestných činů vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství a několika trestných činů útoku na veřejného činitele v různých formách účastenství. Krajský soud mu za tuto rozsáhlou trestnou činnost uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let a zařadil ho do věznice s ostrahou. Krajský soud však stěžovatele také zprostil obžaloby pro několik skutků kvalifikovaných jako vydírání v různých vývojových stádiích a různých formách účastenství, protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal.
3. Posléze stěžovatel žádal o podmíněné propuštění. Namítal, že splňuje veškeré zákonné podmínky. Okresní soud ve svém rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění dospěl po zhodnocení všech rozhodných skutečností k závěru, že odsouzený se sice prokazatelně polepšil (i přes skutečnost, že do výkonu trestu nenastoupil dobrovolně, stejně tak splňuje podmínku vedení řádného života, dosažení kázeňských odměn a pozitivních poznatků a účel trestu je tedy u něj naplňován). Rovněž splňuje kritérium časové (vykonal více než dvě třetiny uloženého trestu). Třetí podmínku §88 trestního zákoníku však již naplněna nebyla, neboť v případě vyhovění žádosti hrozí, že by stěžovatel nadále páchal zvlášť závažnou trestnou činnost. Stěžovatel v minulosti v průběhu vazebního stíhání a výkonu trestu páchal další závažnou trestnou činnost. Posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, pak plyne, že riziko opakované násilné činnosti je značné. Závěrem okresní soud konstatoval, že aby stěžovatel mohl v budoucnu žádat o podmínečné propuštění, bylo by vhodné absolvovat odbornou psychologickou pomoc zaměřenou na zvládání obtížných životních situací tak, aby zamezil riziku další násilné trestné činnosti.
4. Ke stížnosti stěžovatele vydal krajský soud napadené usnesení, v němž konstatoval, že rozhoduje ve věci opakovaně. Okresní soud však nyní již vyhověl předchozímu kasačnímu rozhodnutí krajského soudu a náležitě zjistil všechny rozhodné skutečnosti a řízení již nevykazuje dříve vytýkané vady zákonnosti. Okresní soud se dle krajského soudu zabýval veškerými důkazy, které stěžovatel navrhoval a na jejichž provedení trval při veřejném zasedání. Dokazování tak proběhlo v potřebném rozsahu. Dodatek znaleckého posudku byl proveden rovněž při veřejném zasedání a stěžovatel měl možnost proti němu vznášet námitky. Ani ostatní námitky stěžovatele rozporující procesní postup okresního soudu nebyly dle napadeného usnesení krajského soudu důvodné. Co do věcného posouzení krajský soud plně přisvědčil právnímu závěru nižšího soudu, že u stěžovatele hrozí opakování trestné činnosti, tudíž není naplněna třetí podmínka §88 trestního zákoníku.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel předně rozporuje, že by obecné soudy k jeho žádosti přistoupily individuálně, nestranně, zákonně a včas. Ačkoliv si je plně vědom, že nemá na podmíněné propuštění nárok, nelze mu ústavně konformně dávat za vinu splnění podmínek dalších podmínek §88 trestního zákoníku, které jsou dle jeho názoru jaksi individuálně pro jeho případ vytvořeny, za tím účelem, aby nebylo žádosti vyhověno. Namítá, že splnil veškerá kritéria rozhodná pro vyhovění jeho žádosti - ve výkonu trestu se choval řádně a řádně absolvoval předepsaný program zacházení. Ani opatrovnické soudy ve sporu o styk s nezletilou dcerou neshledaly závadné chování stěžovatele. Obecné soudy se jeho žádostí o podmíněné propuštění zabývaly nepřiměřeně dlouhou dobu. Nalézací soud nebyl dle stěžovatele nikdy na jednání řádně připraven. Závěry znalce jsou dle stěžovatele velmi zaujaté. Ani ze znaleckých posudků, ani z dodatků nelze vyvodit závěry, ke kterým obecné soudy došly, a jejich postup je pro stěžovatele demotivační. Dle názoru stěžovatele jde v tomto případě, tedy při bezdůvodném nevyhovění jeho žádosti o zjevnou svévoli soudů obecné soudní soustavy, kdy ve skutečnosti absentuje řádné a přiléhavé odůvodnění všech napadaných rozhodnutí, tato jsou povrchní, nedostatečná, a především neurčitá ve vztahu k opakovaným námitkám stěžovatele. Tato rozhodnutí trpí nezhojitelnými vadami nepřezkoumatelnosti, a proto je třeba jejich zrušení.
6. V doplnění ze dne 23. 1. 2022, které Ústavnímu soudu adresoval sám stěžovatel, vlastními slovy rekapituloval nosné důvody stížnosti, další pak obdržel Ústavní soud 3. 2. 2022.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 trestního zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
9. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
10. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411)], či nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
11. Ústavní soud v minulosti též opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že si stěžovatel nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud při posuzování žádosti sice shledal, že stěžovatel splnil časovou podmínku spočívající ve výkonu alespoň poloviny uloženého trestu, stejně jako podmínku druhou, avšak třetí podmínce, tedy k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu, již podle městského soudu nedostál.
13. Jak se podává ze shora uvedeného, rozhodnou v nyní posuzované věci je především okolnost, že krajský i okresní soud napadená rozhodnutí odůvodnily způsobem, který považuje zdejší soud za ústavně konformní, přičemž vycházel i z judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy se nedopustily nepřípustné libovůle. Jakkoliv je totiž možno si samozřejmě představit i odůvodnění pečlivější a přesvědčivější, není úkolem Ústavního soudu obecné soudy "edukovat", nýbrž zasahovat pouze v těch případech, kdy zjistí pochybení ústavní intenzity. K takovému deficitu odůvodnění však v této věci nedošlo. Námitku posouzení důkazů okresním soudem již spolehlivě vypořádal krajský soud v napadeném usnesení a Ústavní soud ani zde nemohl stěžovateli přisvědčit.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu