ECLI:CZ:US:2022:2.US.1950.22.1
sp. zn. II. ÚS 1950/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022 č. j. 6 Tdo 266/2022-984, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2021 č. j. 6 T 159/2017-825 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že sdělil neoprávněné osobě informace týkající se šetření Policie ČR ve věci K. R., resp. jeho otce K. R. Požadované informace měl stěžovatel zjistit z Evidence trestního řízení a následně je sdělil spoluobžalovanému K. R. na blíže nezjištěném místě v Karviné. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pracovního a služebního poměru ve všech bezpečnostních sborech ČR na dobu tří let. O odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2021 č. j. 5 To 274/2021-923 tak, že je zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil činnost odvolacího soudu, který neprovedl důkaz znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem. Tím mělo být potvrzeno nebo vyvráceno tvrzení mobilního operátora, zdali se mobilní telefony stěžovatele mohly v určité chvíli nacházet ve stejném místě a tedy potvrdit domněnku soudu o tom, že se stěžovatel s R. dne 30. 10. 2015 skutečně setkali. Orgány činné v trestním řízení využily dřívější známosti stěžovatele a spoluobžalovaného a dovodily, že to byl právě stěžovatel, kdo získal z Evidence trestního řízení informace, které R. utvrdily v tom, že nemusí mít obavy z případného trestního řízení, vedeného proti jeho osobě. Stěžovatel namítá, že informace spoluobžalovanému mohli předat i další policisté, kteří do dotčeného trestního spisu prokazatelně nahlíželi. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož podstatou je neoprávněné sdělení informace neoprávněné osobě, a to za situace, kdy nebylo spolehlivě prokázáno, jakou informaci stěžovatel spoluobžalovanému poskytl a co bylo jejím obsahem. Podle stěžovatele je třeba odlišit informaci, kterou získal R. od stěžovatele a informaci, kterou získal z jiných zdrojů. Nelze zjistit, zdali k úniku informací z trestního spisu došlo prostřednictvím stěžovatele. Obecné soudy v projednávané věci podle stěžovatele rozhodovaly nikoliv na základě objektivních zjištění, ale domněnek a spekulací.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje svoji argumentaci z řízení před Nejvyšším soudem a nesprávně předpokládá, že ji Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, zda se obecné soudy vypořádaly s tzv. opomenutými důkazy. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že touto námitkou se zabýval jak nalézací tak i odvolací soud, přičemž uvedené soudy shodně uvedly, že účastníkem navržený důkaz není způsobilý podat přesné informace o lokalizaci stěžovatele a spoluobžalovaného R. (srov. odst. 40). Za tohoto stavu věci, kdy navrhovaným znaleckým posudkem nebylo lze ověřit stěžovatelem tvrzenou skutečnost, nelze obecným soudům klást k tíži, že stěžovatelem navržený důkaz nebyl v řízení proveden.
Namítá-li stěžovatel, že ve věci nejsou dány žádné přímé důkazy o tom, že by se stěžovatel dopustil vytýkaného trestního jednání, lze odkázat na napadené usnesení, v němž Nejvyšší soud přiléhavě konstatoval, že výrok o vině může být opřen i o důkazy nepřímé, pokud tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které ve svém celku shodně a spolehlivě dokazují průběh skutkového děje, přičemž je z nich možno vyvodit jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Shora uvedená premisa byla dle náhledu dovolacího soudu popisem skutkového děje ze strany nižších soudů naplněna a napadenému usnesení tak není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu