ECLI:CZ:US:2022:2.US.2159.22.2
sp. zn. II. ÚS 2159/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené JUDr. Martinou Cachovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 141/2022-738 ze dne 21. 6. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilých B. H., M. H. a D. H. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedené části výroku odvolacího soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 130/2019-6423 ze dne 18. 11. 2021, bylo o výchově a výživě nezletilých dětí stěžovatelky a vedlejšího účastníka (M. H.) rozhodnuto výrokem I. tak, že nezletilá B. H., nezletilý M. H. a nezletilý D. H. se svěřují na dobu do a po rozvodu manželství do výlučné péče matky. Výrokem II. byla otci uložena povinnost přispívat na výživu pro dobu do a po rozvodu manželství na výživu nezletilé B. částkou 27 000 Kč měsíčně, z toho k rukám matky částku 22 000 Kč a na účet nezletilé B. částku 5 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilého M. částkou 25 000 Kč měsíčně, z toho k rukám matky částku 20 000 Kč a na účet nezletilého M. částku 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého D. částkou 20 000 Kč měsíčně, z toho k rukám matky částku 15 000 Kč a na účet nezletilého D. částkou 5 000 Kč měsíčně. Výrokem III. bylo rozhodnuto o styku nezletilých dětí s otcem, který byl oprávněn se s nimi stýkat v každém lichém týdnu v době od čtvrtka od 18:00 hodin do neděle 18:00 hodin. Dále byl rovněž upraven styk otce s nezletilými během prázdnin. Výrokem IV. bylo o návrhu na úpravu střídavé péče rozhodnuto tak, že se zamítá. Výrokem V. byla rodičům uložena povinnost zaplatit znalečné, přičemž výrokem VI. bylo o náhradě nákladů rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou rodičů změnil Městský soud v Praze svým rozsudkem č. j. 35 Co 141/2022-738 ze dne 21. 6. 2022 rozsudek soudu prvního stupně tak, že pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů se nezletilá B. svěřuje do výlučné péče matky. Její styk s otcem nebyl rozhodnutím soudu upraven. Otci byla současně uložena povinnost platit měsíčně na výživu nezletilé od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 částku 24 000 Kč, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 částku 27 000 Kč a od 1. 7. 2022 částku 24 000 Kč, z toho k rukám matky částku 19 000 Kč a částku 5 000 Kč na účet zřízený ve prospěch nezletilé. Otci byla uložena povinnost uhradit dluh na výživném za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2022 ve výši 175 000 Kč. Stran výchovy nezletilého M. a D. bylo městským soudem rozhodnuto tak, že tito se od 1. 7. 2022 svěřují do střídavé péče otce a matky v týdenním režimu s tím, že k předání a převzetí nezletilých bude docházet v pondělí příslušného kalendářního týdne v 8:00 hodin prostřednictvím školského zařízení.
Otci byla současně uložena povinnost platit měsíčně na výživu nezletilého M. od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 částku 22 500 Kč, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 částku 25 500 Kč a od 1. 7. 2022 částku 12 000 Kč, z toho k rukám matky částku 7 000 Kč a částku 5 000 Kč na účet zřízený ve prospěch nezletilého. Dluh na výživném za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2022 ve výši 175 000 Kč je otec povinen uhradit na účet zřízený ve prospěch nezletilého. Otci byla dále uložena povinnost platit měsíčně na výživu nezletilého D. od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2021 částku 21 000 Kč, od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022 částku 24 000 Kč a od 1. 7. 2022 částku 11 000 Kč, z toho k rukám matky částku 6 000 Kč a částku 5 000 Kč na účet zřízený ve prospěch nezletilého. Dluh na výživném za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2022 ve výši 175 000 Kč je otec povinen zaplatit na účet zřízený ve prospěch nezletilého.
Matce byla rozhodnutím odvolacího soudu uložena povinnost platit měsíčně od 1. 7. 2022 na výživu nezletilého M. částku 7 000 Kč a na výživu nezletilého D. částku 6 000 Kč k rukám otce.
Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné, neočekávatelné a postrádající řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, kdy odvolací soud rozhodl zcela proti přání nezletilých dětí, které bylo opakovaně v řízení zjištěno na základě pohovorů s OSPOD, znaleckého posudku a pohovoru dětí před soudem prvního stupně. Stěžovatelka je tak toho názoru, že odvolací soud svým rozhodnutím nesledoval nejlepší zájem nezletilých dětí, když nepřihlédl k tomu, že děti si střídavou péči nepřejí. Městský soud nezopakoval žádné důkazy provedené soudem prvního stupně, aby tak z nich získal přímý a bezprostřední dojem. Pokud měly být provedené důkazy hodnoceny odlišně, měly být v odvolacím řízení zopakovány.
Stěžovatelka má za to, že interpretace znaleckého posudku a výslechu znalce je ze strany odvolacího soudu tendenční a jednostranná. Ze znaleckého posudku podle stěžovatelky vyplývá, že nezletilá B. by chtěla být i se sourozenci v péči matky. Nezletilý M. rovněž uvedl, že by chtěl být u obou rodičů, ale ne ve střídavé péči a nezletilý D. uvedl, že by chtěl být asi s mámou. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že nezletilí jednoznačně preferují matku a otec zatím neumí zajistit jejich podporu ve škole a v kroužcích. Znalec dále uvedl, že pokud jde o střídavou péči a vztah rodičů k sobě navzájem, tak atmosféra mezi nimi není střídavé péči nakloněna. Stejné stanovisko jako soudnímu znalci sdělily děti i soudu prvního stupně. Na rozdíl od odvolacího soudu měl nalézací soud i OSPOD v rámci pohovoru s nezletilými nezastupitelnou osobní zkušenost. Stěžovatelka současně vylučuje, že by chlapci byli ovlivněni názorem své starší sestry. Městský soud navíc rozhodl bez toho, aniž by znal bytovou situaci otce, kterému se narodil další potomek.
Další námitky stěžovatelky směřovaly proti tomu, že rozhodnutím o výchově došlo k rozdělení nezletilých, kteří mají mezi sebou velmi pevné citové vazby. Nezletilí si nepřejí, aby byli u otce bez přítomnosti své starší sestry, která se o ně během styku stará. Děti navíc během pobytu u otce mnohem hůře zvládají přípravu do školy. Za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte nebyly shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno. Podle stěžovatelky je na místě respektovat přání nezletilých dětí zůstat v péči matky. Současně nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil tvrzení chlapců, že tito si styk s otcem vyloženě přejí. Styky s otcem nelze zaměňovat za střídavou péči v délce jednoho týdne a tuto formu tímto odůvodňovat. Nezletilému M. je již 13 let a je tedy ve věku, kdy má právo se vyjádřit k úpravě svých poměrů.
Stěžovatelka vyjádřila v ústavní stížnosti též svůj nesouhlas s tím, jak bylo ze strany odvolacího soudu rozhodnuto o výživném, resp. o jeho nedoplatku. Podle jejího mínění z rozhodnutí nevyplývá, jakými konkrétními úvahami se odvolací soud při svém rozhodování řídil a jakým způsobem ke stanovené výši výživného a k výši dlužného výživného vlastně dospěl. Podle náhledu stěžovatelky se ze strany městského soudu jedná o nepřípustnou libovůli. Stěžovatelka provedla ve svém podání výpočet, z něhož vyvozuje, že v minulosti bylo ze strany otce hrazeno na výživu nezletilých průměrně toliko 30 000 Kč, což je s ohledem na příjmy otce nedostatečné. Sám otec uvádí, že v období od 21. 1. 2019 do 10. 7. 2021 uhradil matce na výživném částku 953 422,34 Kč. Tato částka měla zahrnovat kroužky dětí, opravy aut, domu a mnohé další předložené výdaje. Pokud odvolací soud vyšel z toho, že otec v rozhodném období uhradil ve prospěch dětí částku 1 876 000 Kč, není stěžovatelce zřejmé, z jakých důkazů bylo toto prokázáno. Stejně tak není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že u každého z nezletilých vznikl dluh na výživném 175 000 Kč. Stěžovatelka rovněž namítla, že po vzájemném započtení výživného neobdrží na nezletilé syny v rámci střídavé péče ke svým rukám žádné výživné, což považuje s ohledem na výši příjmů otce za nepřijatelné. Stěžovatelka tak nebude schopna svým dětem zajistit stejnou životní úroveň, jakou by měly u svého otce.
III.
V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle.
Stěžovatelka přednesla v ústavní stížnosti celou řadu námitek, přičemž dle náhledu Ústavního soudu je podstatné především to, zda Městský soud v Praze sledoval nejlepší zájem nezletilých dětí, jak se vypořádal s jejich svěřením do výlučné, resp. střídavé péče a jakým způsobem odůvodnil stanovení výživného na nezletilé. Považuje-li stěžovatelka rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné, nutno uvést, že z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka o návrhu otce v době rozhodování jak nalézacího tak i odvolacího soudu nevěděla.
Z ústavní stížnosti se podává, že odvolací soud měl pochybit mimo jiné tím, že odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, a to bez toho, aniž by tyto důkazy sám znovu provedl. K uvedenému lze konstatovat, že z ústavní stížnosti nevyplývá, které důkazy byly odvolacím soudem hodnoceny odlišně. Stěžovatelka sice zmiňuje výpovědi nezletilých dětí, nicméně z odůvodnění odvolacího soudu nevyplývá, že by z nich městský soud vyvodil odlišné skutkové závěry, než soud prvního stupně. V odstavci 43 napadeného usnesení odvolací soud výslovně uvádí, že vyjádření nezletilých dětí neignoroval, ale hodnotil je v kontextu s ostatními skutečnostmi, které následně rozvádí, a to s akcentem na právo rodiče podílet se na péči a výchově nezletilých dětí. Seznámení se s přáním dítěte je nepochybně podstatnou skutečností při zjišťování jeho nejlepšího zájmu, ovšem nelze přehlížet, že tento nemusí být nutně shodný s jeho přáním. V opačném případě by postačovalo, dotázat se dítěte zda chce být umístěno do výlučné či střídavé péče a podle toho rozhodnout. Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud neměl přímou zkušenost z výslechu nezletilých dětí, lze uvést, že v projednávané věci byly děti slyšeny jednak soudem prvního stupně, jednak znalcem a rovněž tak orgánem OSPOD. Názor dítěte se během těchto výslechů či spíše rozhovorů nezměnil a nelze očekávat, že by se tak stalo v řízení před odvolacím soudem. V situaci, kdy byl názor dítěte zjišťován opakovaně, mohlo by dalším výslechem docházet k přenášení břemene rozhodnutí na nezletilé. V projednávané věci přitom nebylo pochyb o tom, jaký názor nezletilých dětí je. V čem se soud prvního a druhého stupně rozešel je názor na to, jaký akcent by za konkrétních okolností a souvislostí případu měl být kladen na přání nezletilých dětí a tedy v jakém rozsahu by se měl otec podílet na jejich výchově. Z výslechu znalce vyplynulo, že si děti přejí být spíše u matky, nicméně střídavou péči nevyloučil v rozsahu týden/týden, což je akceptovatelné pro děti. Ty mají podle zjištění soudu dobrý vztah k oběma rodičům a nečiní mezi nimi rozdíly, k oběma mají pozitivní emočně blízký vztah, oba rodiče mají o péči o děti zájem a oba mají také dobré výchovné předpoklady. Za tohoto stavu věci nelze rozhodnutí odvolacího soudu o střídavé péči považovat za natolik excesivní, že by jím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky nebo jejich nezletilých dětí.
Další námitkou stěžovatelky bylo "rozdělení" nezletilých dětí, které mělo být způsobeno tím, že nejstarší B. byla svěřena do výlučné péče matky, zatímco dva mladší sourozenci byli svěření do péče střídavé. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že se z hlediska soudní judikatury nejedná o zcela běžné řešení, na druhou stranu toto vychází z objektivních skutečností, kterými je rozdílný věk nezletilých. Odvolací soud přiložil přání nezletilé B. zjevně vyšší hodnotu, než přáním jejich mladších sourozenců. Na tomto postupu nelze v zásadě spatřovat ničeho protiústavního. Nejedná se totiž o rozdělení dlouhodobé či dokonce trvalé. Na jednu stranu je oddělení sourozenců jevem nikoliv žádoucím, na stranu druhou se nejedná o natolik zásadní zásah do práv nezletilých, s nímž by se neuměli sžít a který by zásadním způsobem mohl narušovat jejich vzájemné vztahy. K obdobným situacím dochází v životě relativně běžně, když dítě odchází studovat do zahraničí nebo kdy během studia v tuzemsku pobývá jedno z dětí na internátu apod. Jedná se tak o přirozený proces, kdy se jednotliví členové rodiny musí sžívat s novou objektivní realitou. Jak bylo shora uvedeno, vztahy mezi nezletilými syny a otcem jsou dobré a lze tak předpokládat, že proces adaptace na novou skutečnost by jim neměl činit zásadní problémy. V minulosti byl navíc realizován tzv. rozšířený styk, pročež stanovení střídavé péče nepředstavuje až tak zásadní dopad do života nezletilých.
Stran výše výživného Ústavní soud konstatuje, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (§913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně uvedl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2238/15).
Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že příjmové poměry otce jsou nadstandardní a tomu by měla odpovídat i stanovená výše výživného. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z majetkových poměrů otce, kterému svědčí celkem pět vyživovacích povinností. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že u nezletilých dětí nedostane po zápočtu výživného na výživu společných dětí žádné finanční prostředky, nutno uvést, že přispívat na výživu nezletilých dětí mají oba rodiče. Rozdíl v majetkových poměrech mezi nimi se pak odráží v otci stanovené povinnosti platit část výživného na účet nezletilých.
Z právní úpravy nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra, vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Tady nemá Ústavní soud na mysli, že by maximální výše výživného měla být objektivizována právním předpisem, ale že by ve věci rozhodující soudce neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 konstatoval, že životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potenciální. Rodiče oprávněného nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.
Vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že v souvislosti se stanovením dlužného výživného není zřejmé, jak se odvolací soud k této částce dobral, lze jí dát zcela za pravdu. V této části není napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno. V situaci, kdy bylo dlužné výživné stanoveno za shodné období, přičemž každému z nezletilých měla v minulosti náležet odlišná výše výživného, je stanovení stejné výše dlužného výživného logický nonsens. Tuto skutečnost je třeba městskému soudu vytknout. Na druhou stranu jak z odůvodnění nalézacího, tak i odvolacího soudu vyplývá, že životní potřeby nezletilých dětí jsou i přes uvedené pochybení fakticky zajištěny nadstandardně. Z uvedeného důvodu se Ústavní soud při zvažování případné kasace napadeného rozhodnutí přidržel zásady minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů a omezil se toliko na vznesení výtky vůči postupu odvolacího soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu