ECLI:CZ:US:2022:2.US.224.22.1
sp. zn. II. ÚS 224/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Friče, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 28 Cdo 3075/2021-613, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Správce konkurzní podstaty, JUDr. Václav Mlnářík, Ph.D., (dále "vedlejší účastník 1") úpadce obchodní korporace ProTec servis Česká republika, s. r. o., se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci domáhal na stěžovateli jako žalovaném a Mgr. Martině Fričové (dále "vedlejší účastnice 2") zaplacení částky 4 385 000 Kč s tvrzením, že stěžovatel jako jednatel úpadce používal v období od 1. 1. 2012 do 21. 12. 2013 finanční prostředky úpadce na investice do vlastních nemovitostí, čímž porušoval svou povinnost řádné péče o majetek úpadce. Stěžovatel měl tímto způsobem získat peněžité plnění bez právního důvodu, a to v částce 4 385 000 Kč představující zhodnocení jeho nemovitostí. Bezdůvodné obohacení v uvedené výši takto vzniklo i vedlejší účastnici 2, na níž stěžovatel jako na osobu blízkou zhodnocené nemovitosti převedl darovací smlouvou.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 7. 2020, č. j. 29 C 255/2015-436 byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka 1 a soud dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit stěžovateli a vedlejší účastnici náklady řízení a rovněž nahradit náklady řízení státu. Soud prvního stupně dovodil, že vedlejší účastník 1 jakožto původní žalobce se měl uplatněné částky proti stěžovateli domáhat z titulu náhrady škody v souběžně vedeném řízení pod sp. zn. 38 Cm 122/2015 u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci, přičemž tento nárok měl přednost před nárokem z titulu bezdůvodného obohacení.
4. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal vedlejší účastník 1 odvolání, v němž konstatoval, že prvostupňový soud došel k nesprávnému závěru, že žalobce údajně nemůže uplatňovat vedle sebe nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení. Dále poukazoval na to, že prvostupňový soud nesprávně posoudil i důvodnost žaloby proti vedlejší účastnici. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník 1 navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila obchodní korporace JV Investors, a. s., (dále "vedlejší účastník 3"), přičemž ta se vstupem do řízení vyslovila souhlas, neboť pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení uplatňovanou v předmětném řízení získala v dobrovolné veřejné dražbě.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále "odvolací soud") usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 29 Co 306/2020-489 posléze rozhodl o návrhu vedlejšího účastníka 1 tak, že ve vztahu k žalobě proti stěžovateli odvolací soud připustil, aby na místo žalobce vstoupil do řízení vedlejší účastník 3. Ve vztahu k žalobě proti vedlejší účastnici 2 se návrh na vstup vedlejšího účastníka 3 do řízení na místo žalobce zamítl.
6. Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Měl za to, že dovolání je důvodné pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. je v intencích rozhodování o návrhu na singulární sukcesi naplněno již při zjištění, že jedinou motivací vedlejšího účastníka jakožto žalujícího byla snaha vyhnout se povinnosti k náhradě nákladů řízení a převodem pohledávky vymožení této povinnosti zmařit. Stěžovatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a návrh vedlejšího účastníka 1 na vstup společnosti JV Investors, a. s. do řízení ve vztahu k dovolateli zamítl.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 28 Cdo 3075/2021-613 bylo dovolání posouzeno jako nedůvodné. Dle dovolacího soudu postupoval odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ve svém usnesení dovolací soud dále uvedl, že o nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
II. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti
8. Velmi stručnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení práva na spravedlivý proces. V první řadě poukazuje na to, že došlo k nerovnosti zbraní stran a porušení zásad občanského soudního řádu v takové míře, že to stěžovatel pokládá za porušení práva na spravedlivý proces. Usnesení Nejvyššího soudu stojí na právním názoru, že i v případě skutkově jednoznačně zjištěného a zjevného porušení zásad občanského soudního řádu spočívajícího v účelové záměně účastníků s cílem vyhnout se možné náhradě nákladů řízení je potřeba i současné splnění druhé podmínky, a to, že musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná. Stěžovatel je přesvědčen, že tento právní názor Nejvyššího soud není správný, protože popírá právo stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost zbraní žalobce a stěžovatele jako žalovaného. Stěžovatel ve své stížnosti specifikuje, že došlo k porušení zásady vyplývající z §1 o. s. ř., a tedy že cílem občanského soudního řádu je zajištění spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
III. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud po posouzení splnění procesních předpokladů řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavním pořádkem chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud žádná pochybení v posuzovaném případě neshledal, přičemž argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než nesouhlasem se závěry učiněnými dovolacím soudem. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadeného ústavní stížností lze konstatovat, že toto rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno. Stěžovatel podle obsahu ústavní stížnosti zjevně považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému soudnictví České republiky, kterou však Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, zjevně není. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení jeho základních práv chráněných Listinou. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatele.
14. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním náležitě zabýval, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačnému závěru. Rovněž řádným způsobem přihlédl k základním právům stěžovatele a v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu posoudil její podané dovolání jako nedůvodné. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s tím, že se obecné soudy náležitě zabývaly předpoklady pro posouzení návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. jako zneužití práva. Jak odkazuje Nejvyšší soud v bodě 16 napadeného rozhodnutí, v souladu s ustálenou judikaturou nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že obecné soudy jsou povinny při rozhodování o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. Opačný či čistě formalistický postup vede k porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález sp. zn. III. ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012 (N 30/64 SbNU 319)].
15. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, stanovil, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. skutečně je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou kumulativních předpokladů. Zaprvé musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, za druhé musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto, rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. S ohledem na výše uvedená obecná východiska Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě posoudily návrh původního žalobce dle ustanovení §107a o. s. ř. jako procesně korektní.
16. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu