ECLI:CZ:US:2022:2.US.230.22.1
sp. zn. II. ÚS 230/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davide Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Florenci 1332/23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 9. 2021 č. j. 1 T 202/2015-503 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2021 č. j. 11 To 308/2021-539; spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení; za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem a napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl v roce 2016 obecnými soudy shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 26 měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 26 měsíců. V průběhu zkušební doby byl ovšem stěžovatel dvakrát uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí, jelikož i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel opakovaně (dne 8. 12. 2017 a dne 5. 4. 2018) řídil osobní automobil. Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") posuzoval splnění povinností podmíněně odsouzeného stěžovatele ve zkušební době a dle §83 odst. 1 písm. a) a b) rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2018 č. j. 1 T 202/2015-340, tak, že podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců se ponechává v platnosti, přičemž zkušební doba se stěžovateli prodlužuje o dva roky a současně se nad ním stanovuje dohled. Stěžovatel byl po vydání tohoto rozhodnutí ve zkušební době nicméně opětovně shledán dvakrát vinným z přečinu maření úředního rozhodnutí, neboť i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel znovu řídil (dne 26. 5. 2019 a dne 7. 6. 2020) osobní automobil.
3. Soud prvního stupně tak znovu posuzoval splnění povinností podmíněně odsouzeného stěžovatele ve zkušební době a rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců. Soud prvního stupně přitom došel k závěru, že stěžovatel svým nezodpovědným způsobem života zavdal pro nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody důvod, protože několikrát porušil podmínku vedení řádného života. Stěžovatel se opakovaně dopustil totožné úmyslné trestné činnosti spočívající v maření rozsudku, jímž byl shledán vinným, když i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel řídil osobní automobil. Soud prvního stupně samozřejmě vzal do úvahy, že plnění povinností stěžovatele ve zkušební době posuzoval už dříve (srov. shora citované usnesení č. j. 1 T 202/2015-340). Již tehdy zvažoval, zda vzhledem ke spáchané trestné činnosti stěžovatele není na místě nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jelikož ale vedl stěžovatel jinak řádný život, dal mu soud prvního stupně šanci přesvědčit jej o tom, že prodloužení zkušební doby o maximální možnou hranici a stanovení dohledu jsou dostatečnými opatřeními proto, aby se stěžovatel již další trestné činnosti nedopouštěl. Stěžovatel však i po nařízení těchto opatření páchal dále stejnou trestnou činnost, což přivedlo soud prvního stupně k závěru, že opatření neplnila svůj účel a je tudíž na místě nařídit výkon trestu odnětí svobody.
4. Soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání za nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájců. Vzhledem ke stavu dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účast stěžovatele na veřejném zasedání není nezbytná. O konání veřejného zasedání však stěžovatele samozřejmě vyrozuměl a poučil jej, že se může konat i v jeho nepřítomnosti. Následně se soud prvního stupně opakovaně pokoušel projednat věc ve veřejném zasedání. Stěžovatel si opakovaně nepřebíral vyrozumění o veřejných zasedáních, což vedlo k tomu, že mu vyrozumění musela být doručována prostřednictvím Policie ČR. Poté se z účasti pravidelně omlouval a soud prvního stupně byl nucen veřejné zasedání celkem čtyřikrát odročit. Poslední veřejné zasedání bylo nařízeno na den 3. 9. 2021, o čemž se stěžovatele opět podařilo vyrozumět prostřednictvím Policie ČR. Stěžovatel se však následně opět z jeho konání omluvil a navrhl jeho odročení, přičemž poukázal na zhoršení svých zdravotních obtíží a pokračující pracovní neschopnost. Skutečnosti doložil stěžovatel dvěma lékařskými zprávami, a to zprávou ošetřující lékařky a zprávou specializované plicní ambulance. Dle soudu prvního stupně však tyto zprávy neobsahovaly jednoznačný údaj o tom, zda zdravotní stav stěžovatele znemožňuje účast u nařízeného veřejného zasedání. Telefonicky proto kontaktoval lékařku specializované plicní ambulance, která stěžovatelem doloženou zprávu vydala. Lékařka sdělila, že zdravotní stav stěžovatele jeho účast na veřejném zasedání umožňuje. Soud prvního stupně zároveň pojal podezření, že se stěžovatel snaží vyhnout rozhodnutí soudu, jelikož dne 19. 9. 2021 by nastala fikce jeho osvědčení dle §86 odst. 2 trestního zákoníku. Po zhodnocení situace proto stěžovateli sdělil, že na konání veřejného zasedání v termínu 3. 9. 2021 trvá. I když se ani stěžovatel, ani jeho obhájci na toto veřejné zasedání nedostavili, rozhodl soud prvního stupně o vykonání trestu odnětí svobody v jejich nepřítomnosti.
5. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení stížnost. Nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně spočívajícím v konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Namítal nelegálnost telefonicky získané informace od lékařky plicní ambulance a nesouhlasil s neprovedením některých navrhovaných důkazů. Poukazoval také na nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně spočívající v nesplnění podmínky vedení řádného života a trval na tom, že se jako spořádaný občan projevuje ve všech oblastech života, přičemž opakovaná porušení uloženého zákazu řízení představují toliko výjimečné excesy. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně nesplnění podmínky vedení řádného života. Postup soudu prvního stupně ohledně (ne)konání veřejného zasedání považoval za správný, neboť na straně stěžovatele neexistovaly překážky zásadního rázu, které by mu v účasti na tomto zasedání bránily. V neposlední řadě aktivity směřující k upřesnění informací vyplývající z lékařské zprávy nepředstavovaly dle stížnostního soudu porušení procesních a ani jiných předpisů, neboť směřovaly pouze k ověření závěrů z ní plynoucích, nikoli k zjištění dalších informací o zdravotním stavu stěžovatele.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá řadu důvodů protiústavnosti napadených usnesení a postupu směřujícího k jejich vydání. Jelikož soud prvního stupně konal zasedání v nepřítomnosti stěžovatele a jím určených obhájců, porušil jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, což je v rozporu se závěry obsaženými v nálezu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20. Telefonické upřesnění informací plynoucích z lékařské zprávy pak stěžovatel považuje za nepoužitelný důkaz, a to pro nedostatek předepsané formy a nezákonnost jeho získání. Stěžovatel dále dovozuje nesprávný a nedostatečně odůvodněný skutkový závěr o nesplnění podmínky vedení řádného života. Obecné soudy nevzaly v potaz chování stěžovatele ve všech oblastech jeho života a zabývaly se pouze tím, že stěžovatel porušil uložený zákaz činnosti, což je mj. v rozporu se závěry nálezu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly jím navrhované důkazy, zejména poukazuje na výslechy šesti navrhovaných svědků, kteří měli potvrdit dodržování uloženého zákazu a měli být vyslechnuti k jeho sociálním poměrům a dobrému chování, což odporuje nálezu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05. Poslední námitka stěžovatele směřuje k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že všichni členové rozhodujícího senátu stížnostního soudu byli údajně v době komunistického režimu členy totalitní organizace (KSČ). K tomu stěžovatel v rámci doplnění ústavní stížnosti přiložil společné prohlášení cca 15 občanů adresované předsedovi Ústavního soudu, kterým podepsaní vyjadřují přesvědčení, že činnost trestních senátů složených většinově z bývalých členů KSČ ohrožuje důsledné dodržování standardů kladených na ústavně garantovaný spravedlivý proces. Stěžovatel spojil ústavní stížnost s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
8. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených usnesení však Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, neboť jejich rozhodnutí nevykazují ústavněprávní vady. Ústavní stížnost tak představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Co se týče namítaného porušení práva stěžovatele na projednání věci v přítomnosti účastníků, Ústavní soud jej ve shora popsaném postupu prvostupňového soudu neshledal. Veřejné zasedání lze obecně konat i bez účasti odsouzeného, ten však zpravidla musí být o jeho konání alespoň vyrozuměn. Pokud odsouzený dá najevo, že na své účasti u veřejného zasedání trvá, uplatní tím své ústavní právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v takovém případě je třeba veřejné zasedání konat v jeho přítomnosti a v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti řízení mu dát možnost efektivně se bránit proti skutkovým zjištěním a právním názorům svědčícím v jeho neprospěch (srov. i stěžovatelem citovaný nález ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20. Soud prvního stupně nicméně poskytl stěžovateli hned několik šancí k uplatnění uvedeného práva, když na základě stěžovatelových opakovaných nedostavení se, nepřebírání si vyrozumění, potažmo v důsledku jeho omluv veřejné zasedání celkem čtyřikrát odročil. Z posledně veřejného zasedání konaného dne 3. 9. 2021 se stěžovatel opět omluvil s odkazem na zdravotní obtíže, což doložil potvrzením o pracovní neschopnosti a dvěma lékařskými zprávami. Obecné soudy však tuto stěžovatelovu omluvu nepovažovaly za dostatečnou. Tento závěr nelze bez dalšího považovat za porušení stěžovatelova práva na projednání věci v jeho přítomnosti. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a lékařské zprávy totiž nemusí samy o sobě postačovat k závěru, že odsouzený není schopen účasti u veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 499/2002). V postupu soudu prvního stupně spočívajícím v telefonickém upřesnění informací vyplývajících z lékařské zprávy rovněž nelze spatřovat protiústavnost. Jelikož zprávy neobsahovaly jednoznačné informace o zdravotním stavu stěžovatele, soud prvního stupně si je nechal upřesnit, aniž by vyžadoval další informace o stěžovatelově zdravotním stavu. Uvedený postup nelze považovat za důkaz, proto argumentace nedostatkem formy či nezákonností jeho získání nemůže obstát. Soud prvního stupně navíc stěžovateli dopředu sdělil, že na konání veřejného zasedání dne 3. 9. 2021 i přes jeho omluvu trvá. Stěžovatel se veřejného zasedání podle všeho účastnit mohl, neboť bylo nařízeno na dobu, ve které měl dle rozhodnutí o pracovní neschopnosti stanoveny vycházky. S ohledem na to lze uzavřít, že podmínky pro naplnění práva na projednání věci v jeho přítomnosti byly stěžovateli zajištěny a bylo jen jeho rozhodnutím jich nevyužít.
10. Stěžovatel dále namítá nesprávný a nedostatečně odůvodněný skutkový závěr o nesplnění podmínky vedení řádného života, na jehož základě rozhodly obecné soudy o vykonání trestu odnětí svobody. Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tento přístup je třeba vztahovat také na rozhodování o dalším výkonu trestu (viz usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3294/19). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí, nebo pokud by výjimečnost okolností případu spočívala v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která by byla v celkové výměře nepřiměřená, závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele (srov. nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18). K takové situaci však v přezkoumávaném případě nedošlo. Obecné soudy nevzaly dle stěžovatele v potaz jeho chování ve všech oblastech jeho života a zabývaly se pouze tím, že stěžovatel porušil uložený zákaz činnosti. Obecné soudy v napadených usneseních skutečně vycházely zejména z toho, že podmínka vedení řádného života je splněna tehdy, pokud odsouzený dodržuje právní řád a nedopouští se přestupků a trestných činů. Stěžovatel byl opakovaně ve zkušební době pravomocně odsouzen za trestný čin maření úředního rozhodnutí, jelikož úmyslně porušoval uložený trest zákazu řízení motorových vozidel. Kvůli této trestné činnosti byla stěžovateli shora citovaným usnesením nejdříve zkušební doba prodloužena o maximální možnou dobu a byl mu stanoven dohled s tím, že jelikož jinak stěžovatel řádný život vede, vezme si z těchto uložených opatření ponaučení a další trestnou činnost páchat nebude. To se ale nestalo a stěžovatel páchal stejnou trestnou činnost i po uložení těchto opatření. Obecným soudům tak nezbylo než rozhodnout o vykonání uloženého trestu odnětí svobody. V takovém závěru nespatřuje Ústavní soud ústavněprávní pochybení.
11. Co se týče námitky stěžovatele směřující k nedostatečnosti odůvodnění neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, Ústavní soud ani zde nenachází ústavněprávní vady. Stěžovatel považuje neprovedené výslechy navržených šesti svědků za opomenuté důkazy ve smyslu nálezu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05, jelikož se údajně soud prvního stupně omezil na konstatování, že tyto návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost. Podle Ústavního soudu se však v tomto případě o opomenuté důkazy nejedná. Soud prvního stupně se totiž neomezil pouze na konstatování nadbytečnosti důkazů a nad rámec toho vysvětlil, že stěžovatel sice je schopen vést řádný život, ale stejně tak je schopen porušovat zákon způsobem a intenzitou naplňující znaky úmyslného trestného činu, což již bylo spolehlivě prokázáno, a to i přesto, že se stěžovatel nachází v prodloužené zkušební době, má bohatou trestní minulost a zkušenosti s postihy, které jej za podobné jednání čekají. Uvedenou úvahu zdůraznil v odůvodnění napadeného usnesení též stížnostní soud. Obecné soudy tak nepostupovaly v rozporu se stěžovatelem poukazovaným nálezem ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05.
12. Co se týče poslední stěžovatelovy námitky poukazující na porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že všichni členové senátu stížnostního soudu byli údajně členy totalitní organizace (KSČ), lze ji považovat za bezpředmětnou. Jelikož Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, pozbývá logiky i tvrzení, že příčiny tvrzených pochybení souvisejí s aktivitami soudců před rokem 1989. K dřívějšímu členství soudců v KSČ se navíc Ústavní soud již opakovaně vyjadřoval. Dle nálezu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 může předchozí členství soudce v KSČ vyvolávat jisté obavy ohledně soudcovy nestrannosti a nezávislosti, ovšem samo o sobě není důvodem pro vyloučení soudce. Tento závěr platí i pro pochybnosti o nerespektování práva na spravedlivý proces ze strany těchto soudů (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3617/11).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož Ústavní stížnost byla projednána v krátké době, nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu