ECLI:CZ:US:2022:2.US.2306.22.1
sp. zn. II. ÚS 2306/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č., ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem, sídlem nám. Republiky 30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 11 Tdo 412/2022, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2021 sp. zn. 7 To 298/2021-353 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 5 T 31/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město byl stěžovatel uznán vinným protiprávním jednáním, které mělo, zjednodušeně řečeno, spočívat v tom, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody kontaktoval telefonicky svoji sestru, kterou požádal o zaslání sušiny konopí o hmotnosti 10g, 5g a 5g. Sestra stěžovatele pokynu stěžovatele vyslyšela a požadované množství konopí odeslala na jím určenou adresu. Zásilka byla následně zadržena Českou poštou a.s. K podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným z přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě účastenství. Dále byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že jednání, které je mu kladeno k tíži, tj. že si objednal do věznice drogu, z provedeného dokazování nevyplývá a tím méně mu takové jednání mohlo být nade vší pochybnost prokázáno. Rozhodnutí obecných soudů hodnotí stěžovatel jako extenzivní, nepřiléhavé a důkazně nepodložené. Za nastalého důkazního stavu měla být ve věci aplikována zásada in dubio pro reo. Sám odvolací soud poukázal na skutečnost, že pokud by byl hodnocen obsah hovorů mezi obžalovaným a jeho sestrou pouze formálně, bez souvislosti, bylo by možné shledat pochybnosti o vině obžalovaného daným skutkem. Stěžovatel má tak za to, že skutkový děj popsaný v rozhodnutích obecných soudů neodpovídá skutečnosti a nebyl dostatečně prokázán.
III.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a v části není k jejímu projednání ústavní soud příslušný.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by se dopustil vytýkaného trestního jednání, odkazuje jej Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že sám odvolací soud konstatoval, že při formálním hodnocení obsahu hovorů stěžovatele by vznikla pochybnost o jeho vině, nelze toto tvrzení vytrhávat z kontextu. Obecné soudy hodnotí důkazy jednak samostatně a poté také ve vzájemných souvislostech. Uvedený postup umožnil obecným soudům učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. V podrobnostech lze pak zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu. Domáhá-li se stěžovatel aplikace zásady in dubio pro reo, její užití je na místě tehdy, vznikla-li soudu pochybnost o vině stěžovatele, nicméně toto se v projednávaném případě nestalo.
Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 5 T 31/2021, nutno uvést, že tento byl již formálně-právně zrušen rozsudkem odvolacího soudu a Ústavní soud tak není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 11 Tdo 412/2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2021 sp. zn. 7 To 298/2021-353 Ústavní soud odmítá předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu