ECLI:CZ:US:2022:2.US.2449.22.1
sp. zn. II. ÚS 2449/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti obchodní korporace Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 86/7, Praha 5, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2022 č. j. 91 Co 283/2019-197, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a obchodní korporace 2) PLVPTM, s. r. o. v likvidaci, se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 1 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Vedlejší účastník 1) se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhal, aby nalézací soud uložil vedlejší účastnici 2) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku celkem ve výši 11 699 526 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout s poukazem na mandátní smlouvu ze dne 27. 5. 2011, v níž se vedlejší účastnice 2) zavázala pro vedlejšího účastníka 1) organizačně zajistit celý průběh zadávacího řízení ve smyslu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), ohledně zakázky s názvem "Rozvoj služeb e-Government v Olomouckém kraji". Stěžovatelka se řízení účastnila z pozice vedlejšího účastníka na straně vedlejší účastnice 2), a to od samého počátku řízení. Nalézací soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 35 C 17/2018-57, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2019 č. j. 35 C 17/2018-103, zamítl žalobu vedlejšího účastníka 1) v celém rozsahu (výrok I.) a současně mu uložil povinnost, aby zaplatil náklady řízení vedlejší účastnici 2) ve výši 417 401,60 Kč (výrok II.) a stěžovatelce ve výši 298 144 Kč (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil rozsudek nalézacího soudu (ve znění opravného usnesení) a řízení zastavil (výrok I.); napadeným výrokem II. rozhodl tak, že se vedlejší účastnici 2) a stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud výrok II. svého usnesení o náhradě nákladů řízení odůvodnil aplikací moderačního práva podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Existenci okolností hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení shledal odvolací soud ve skutečnostech, které vedly vedlejšího účastníka 1) ke včasnému uplatnění nároku před civilním soudem. Vedlejší účastník 1) je veřejnoprávní korporací a v dané věci se domáhal po vedlejší účastnici 2) zaplacení náhrady škody coby smluvního plnění na základě mandátní smlouvy ze dne 27. 5. 2011, a to za situace, kdy příslušný správní úřad (finanční úřad) v prvé i druhé instanci postupně třemi platebními výměry rozhodl, že při veřejné zakázce prováděné na základě této mandátní smlouvy vedlejší účastnicí 2), byl porušen zákon o veřejných zakázkách, za což správní úřad vyměřil vedlejšímu účastníkovi 1) jako zadavateli celkem tři finanční sankce, v důsledku jejichž zaplacení se snížil jeho majetek. Tato tři rozhodnutí byla až s velkým časovým odstupem zrušena totožným správním úřadem, a to na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu, což vedlo k zpětvzetí podané žaloby vedlejším účastníkem 1). Ten ovšem v mezidobí finanční odvody na základě správního rozhodnutí skutečně provedl, neboť platební výměry finančního úřadu neměly odkladný účinek. Žalobu přitom logicky podal proti subjektu, o němž se na základě správního rozhodnutí domníval, že porušil smluvní povinnosti z mandátní smlouvy. Na straně vedlejší účastnice 2) se pak řízení zúčastnila stěžovatelka jako pojišťovna. Chtěl-li se vedlejší účastník 1) domáhat náhrady škody po domnělém škůdci a jako veřejnoprávní korporace měl současně postupovat s péčí řádného hospodáře, nemohl vyčkávat až na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť by tím riskoval marné uplynutí promlčecí lhůty.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění odvolacího soudu je zcela nedostatečné, nepřiléhající předmětu sporu a osobám účastníků soudního řízení. V prvé řadě argumentuje, že rozhodnutí odvolacího soudu by ve svém důsledku znamenalo, že osoby či správní orgány nakládající s veřejnými prostředky, by v podstatě neměly nést následky svého jednání spočívajícího v podávání nedůvodných žalob, což je v rozporu se zásadami právního státu. Stěžovatelka je přesvědčena, že by to měly být naopak soukromoprávní subjekty, které by měly být chráněny před subjekty veřejné moci v takto silném postavení. Sankce vůči vedlejšímu účastníkovi 1) byly sice ve výsledku zrušeny a z tohoto důvodu byla žaloba vzata zpět, ale i v případě, že by zrušeny nebyly, nebyl podle nalézacího soudu žalobou uplatněný nárok oprávněný, protože nebyla dána odpovědnost vedlejší účastnice 2) za škodu, ale pochybila hodnotící komise zadavatele [tj. vedlejší účastník 1)].
5. Podle stěžovatelky rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky libovůle a zasahuje do její sféry základních práv coby účastníka, který jako soukromoprávní subjekt má právo se nechat zastoupit advokátem a v případě úspěchu ve věci by náklady vynaložené na toto právní zastoupení měly být stěžovatelce neúspěšnou stranou sporu nahrazeny. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž nesouladné s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, kde též Ústavní soud rozlišuje mezi státem (resp. veřejnoprávními subjekty) a soukromoprávními subjekty, přičemž na stát nahlíží přísněji. Ačkoli stěžovatelka nezpochybňuje moderační právo soudu zakotvené v §150 o. s. ř., mělo by být odůvodnění takového kroku přesvědčivé a obhájitelné, což v nyní projednávané věci není. Vedlejší účastnice 2) a stěžovatelka se v rámci soudního řízení bránily věcně, jejich právní zástupci nepochybili a tato obrana nebyla odvolacím soudem zpochybněna, což je patrné z rozsudku nalézacího soudu, který náhradu nákladů soudního řízení přiznal v plné výši a žádným způsobem ji nekrátil.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu znamená podle stěžovatelky omezení jejího práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, resp. znamená, že veškeré náklady řízení by si měl zcela úspěšný účastník řízení nést sám. Nelze podle ní vymezovat kategorii subjektů, které by z hlediska možnosti právního zastoupení měly odlišné postavení než všechny ostatní fyzické nebo právnické osoby, čímž by docházelo k diskriminaci určitých typů účastníků řízení.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený výrok v záhlaví citovaného rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je tedy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Rozhodování o nákladech řízení je na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, tudíž i při něm je nezbytné dbát kautel plynoucích z práva účastníka na soudní ochranu, jakož i ostatních ústavně zaručených práv [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) nebo nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 887/15 (N 213/79 SbNU 433)]. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi dovodil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
12. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod má být spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderace nákladů řízení podle §150 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. O takovou libovůli by šlo především tehdy, postupovaly-li by soudy tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho použití) či by je zdůvodnily nedostatečně (srov. např. usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1895/22). Přezkum Ústavního soudu se tak v zásadě omezuje na zjištění, zda obecný soud identifikoval a řádně odůvodnil existenci důvodu zvláštního zřetele hodného (srov. např. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21).
13. Podstata argumentace stěžovatelky tkví v tom, že podle ní nebyly pro aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. dány (dostatečné) důvody hodné zvláštního zřetele. Avšak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený výrok II. usnesení odvolacího soudu v konfrontaci s výše nastíněnými východisky obstojí.
14. Odvolací soud řádně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu §150 o. s. ř. v nynější věci aplikoval. Vyšel přitom především ze skutečností, které vedly vedlejšího účastníka 1) k uplatnění jeho nároku před civilním soudem, zejména přihlédl k tomu, že vedlejší účastník 1) se domáhal náhrady škody za finanční odvody uskutečněné na základě pravomocného správního rozhodnutí, jejichž nucené vynaložení přisuzoval pochybení vedlejší účastnice 2) při plnění povinností plynoucích z mezi nimi uzavřené mandátní smlouvy (viz body 11. a 12. usnesení odvolacího soudu a bod 3. výše). Nahlíženo prizmatem naznačeného omezeného přezkumu Ústavní soud nemůže uzavřít, že by se tyto úvahy odvolacího soudu opíraly o neexistující důvody zvláštního zřetele hodné či že by odvolací soud svůj postup dostatečně nezdůvodnil. Naopak jsou úvahy odvolacího soudu podle Ústavního soudu přesvědčivé a přiléhavé zjištěným okolnostem věci.
15. Nelze přijmout argumentační konstrukci stěžovatelky, podle které napadený výrok zakládá nepřiměřenou nerovnost mezi veřejnoprávními a soukromoprávními subjekty. Pouze z toho důvodu, že jsou v nynější věci podle odvolacího soudu dány takové okolnosti hodné zvláštního zřetele, jež odůvodňují aplikaci §150 o. s. ř., není možné předestíranou nerovnost účastníků dovodit. Uplatnění moderačního práva soudu podle citovaného ustanovení totiž obecný soud zvažuje v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci [srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)]. V nyní projednávané věci odvolací soud nezaložil své rozhodnutí pouze na skutečnosti, že vedlejší účastník 1) je veřejnoprávní subjekt, ale s ohledem na kumulaci jednotlivých (relevantních) skutečností vážících se k dané věci. Odvolacím soudem akcentovaná veřejnoprávní povaha vedlejšího účastníka 1) a s tím spojená nezbytnost postupovat s péčí řádného hospodáře byla pouze jednou z dílčích úvah, která k uplatnění moderačního práva odvolací soud vedla (viz body 3. a 14. výše). Z uvedeného současně nelze vyvodit stěžovatelkou podsouvaný náhled odvolacího soudu, podle kterého by veřejnoprávní subjekt měl být při rozhodování o náhradě nákladů řízení vždy paušálně zvýhodněn, právě na úkor subjektů soukromoprávních.
16. Důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit ani tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud žalobu vedlejšího účastníka 1) zamítl pro absenci některé z obligatorních složek předpokladů pro náhradu škody. Rozsudek nalézacího soudu totiž zrušil odvolací soud v celém rozsahu, pročež z něj nelze usuzovat na to, jakým způsobem by byla věc pravomocně (konečně) rozhodnuta, a to s ohledem na podané odvolání vedlejšího účastníka 1) právě proti rozsudku nalézacího soudu, které odvolací soud - z důvodu zpětvzetí žaloby - nepřezkoumával meritorně.
17. Rovněž stěžovatelčiny odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou přiléhavé [tj. na nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) a usnesení ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 1510/13 a ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2510/13], neboť v těchto se Ústavní soud zabýval případy, v nichž bylo státu či veřejnoprávnímu subjektu přiznáno (nebo moderováno) právo na náhradu nákladů řízení vůči soukromoprávnímu subjektu, což je situace odlišná od nyní projednávané věci, kdy naopak stěžovatelka se coby soukromoprávní subjekt přiznání plné náhrady nákladů řízení proti vedlejšímu účastníkovi 1) domáhá. Ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích zdůrazňovaný aspekt, tedy, že u veřejnoprávních subjektů lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení ke kvalifikovanému hájení svých rozhodnutí, práv a zájmů, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, pročež je nezbytné na tyto subjekty nahlížet přísněji, proto není v kontextu nyní projednávané věci významný.
18. Zcela nepřípadná je námitka stěžovatelky týkající se porušení jejího práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), byla-li v rámci celého nalézacího i odvolacího řízení právně zastoupena advokátem, který mohl a také uplatňoval její procesní práva. Skutečnost, že stěžovatelka je nucena nést vynaložené náklady právního zastoupení ze svého, žádným způsobem porušení či omezení uvedeného ústavně zaručeného práva (či některého jeho aspektu) nezakládá. Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal ani namítané porušení čl. 1 Ústavy.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu