ECLI:CZ:US:2022:2.US.2484.21.1
sp. zn. II. ÚS 2484/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Komenského 511, Náchod, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 6. 2018 č. j. 14 C 167/2014-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020 č. j. 25 Co 64/2020-422 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 1604/2021-554, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základní práv a svobod.
2. Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 9. 2001 č. j. 1 T 33/2001-724, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2002 č. j. 10 To 396/2001-756, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Místo nástupu k výkonu trestu odcestoval dne 29. 4. 2002 do USA, proto na něj byl vydán zatýkací rozkaz. Proti stěžovateli bylo vedeno ještě další řízení u Okresního soudu v Náchodě, na základě kterého byl rozsudkem ze dne 18. 2. 2003 č. j. 3 T 79/2002-257 uznán vinným za trestný čin vydírání a, ve vztahu k rozsudku č. j. 1 T 33/2001-727, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Na základě zatýkacího rozkazu bylo proti němu v USA v roce 2008 vedeno řízení o vyhoštění, v jehož rámci žadatel vykonal vazbu. Po deportaci do ČR bylo v trestním řízení pokračováno a stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků. Celé řízení skončilo podmíněným propuštěním a posléze prominutím trestu na základě amnestie prezidenta republiky v roce 2013. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Stěžovatel se u Ministerstva spravedlnosti neúspěšně domáhal zadostiučinění za majetkovou újmu ve výši 117 833 USD a 50 000 Kč a dále nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím dle §13 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup Okresního soudu v Náchodě měl spočívat v postupu v řízeních sp. zn. 1 T 33/2001 a 3 T 79/2002 a nezákonné rozhodnutí v rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 2. 2003 č. j. 3 T 79/2002-257.
4. Nalézací soud shledal absenci odpovědnostního titulu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť posoudil, že soudy v dané věci postupovaly v souladu s právními předpisy, konkrétně s trestním řádem. Dále nalézací soud konstatoval absenci odpovědnostního titulu dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozsudek ze dne 18. 2. 2003 č. j. 3 T 79/2002-257 byl vydán v řízení proti uprchlému, a poté, kdy byl stěžovatel deportován z USA, byl zrušen a věc byla znovu projednána. Nejedná se tedy podle něj o nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Soud se již dále nezabýval příčinnou souvislostí mezi rozhodnutími (postupem soudů) a vznikem škody v relaci k nemajetkové újmě - z důvodu absence odpovědnostních titulů. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu absence vymezení hlediska přípustnosti dovolání, s tím, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace §237 o. s. ř. není dostačující předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatel podle něj "nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", aniž by "konkretizoval, který ze zde upravených čtyř předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný".
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že mu bylo u všech soudů upřeno právo na spravedlivý proces. Soudy podle něj dospěly k nesprávným právním závěrům o všech tvrzených nárocích, včetně otázek promlčení jejich uplatnění, významu délky jeho uvěznění, vyhoštění z USA i hodnocení textu potvrzení Okresního soudu v Náchodě pro soud v USA.
7. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavní soud nemůže "obcházet" pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
8. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
9. Z obsahu stěžovatelova dovolání je patrné, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko citoval příslušnou část §237 o. s. ř. a ve zbytku se zcela zaměřil na zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem (bez toho, že by se vůči §237 o. s. ř. jakkoli vymezil). Usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění, projev svévole nebo jiný exces, který by vyžadoval jeho zrušení. Ústavní soud dále také konstatuje, že dovolání a ústavní stížnost obsahují téměř shodný text, i když náležitosti jejich obsahu stanoví odlišné procesní normy.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, a to pro vadu nepřípustnosti ze zákona (nikoli po posouzení podle §237 o. s. ř.), má nevyhnutelné procesní důsledky též pro posouzení podmínek ústavní stížnosti. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů "závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy nutno považovat též ústavní stížnost za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Právě z důvodu nepřípustnosti dovolání - pro jeho zásadní procesní vadu vytknutou Nejvyšším soudem - se dovolací instance, ale ani Ústavní soud, nemohly zabývat meritem věci (vlastními námitkami stěžovatele). Ústavní soud ex lege není oprávněn se vyjádřit k právním otázkám (ne)naplnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. co do titulů nezákonného rozhodnutí, nesprávného úředního postupu, jakož i námitkou promlčení vznesenou státem (srov. rekapitulaci v bodech 12-14 rozsudku odvolacího soudu).
12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj