ECLI:CZ:US:2022:2.US.2606.22.1
sp. zn. II. ÚS 2606/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Asociace bulharských spolků v ČR, z. s., se sídlem Americká 744/28, Praha 2, zastoupené JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020, č. j. 94 C 1/2018-340, a Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2022, č. j. 3 Co 126/2020-416, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, č. j. 22 Cdo 2017/2022-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 9. 2022, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny.
2. V nyní projednávané věci podala Bulharská republika – Velvyslanectví Bulharské republiky žalobu na vyklizení nemovitosti, resp. pozemku parc. č. 758 a stavbu č. p. 744, tvořící součást daného pozemku, zapsané v k. ú. Vinohrady, obci Praha, na LV č. 502 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"), s tím, že je vlastníkem těchto nemovitostí již od roku 1971, přičemž oba žalovaní je užívají bez právního důvodu. Konkrétně stěžovatelka jako jedna z žalovaných zde provozuje ubytovací zařízení a restauraci a dále bez vědomí a souhlasu žalobkyně mají žalovaní registrovánu jako své sídlo adresu předmětných nemovitostí.
3. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 6. 2018 č. j. 94 C 1/2018-193, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě. Posléze k odvolání obou zmíněných spolků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 3 Co 145/2018-266 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k oběma spolkům zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud mimo jiné vyslovil, že prvostupňový soud sice žalované vyzval k doplnění tvrzení a předložení důkazů ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žádnou lhůtu jim nestanovil, poučovací povinnost soud prvního stupně splnil jen formálně. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
4. Posléze rozhodoval městský soud nyní napadeným rozhodnutím. V souladu se závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze a po výzvě soudu k doplnění tvrzení stěžovatelky a předložení důkazů ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, že mělo dojít k vydržení nemovitostí, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 94 C 1/2018-340, uložil stěžovatelce a dalšímu spolku (Bulharské pravoslavné obci), jakožto žalovaným, povinnost vyklidit předmětnou nemovitost a vyklizenou ji předat žalobkyni (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
5. Městský soud vzal v napadeném rozhodnutí z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti, které jsou od roku 1971 ve vlastnictví žalobce. Protože dle tvrzení žalovaných spolků ke vzniku vlastnického práva vydržením, resp. věcného břemene užívání předmětné nemovitosti mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Konstatoval, že §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. upravuje tzv. držbu oprávněnou. Naproti tomu neoprávněná držba je dána tehdy, kdy držitel vykonává faktické panství nad věcí a má vůli nakládat s touto věcí jako s věcí vlastní, se zřetelem ke všem okolnostem mu však musí být známo, že není vlastníkem věci. Taková osoba je držitelem neoprávněným a má povinnost věc vydat vlastníkovi. Vymezení těchto dvou forem držby bylo zavedeno zákonem č. 509/1991 Sb. Poznamenal, že hlavním kritériem, který odlišuje obě formy držby – tedy oprávněnou od neoprávněné – je (ne)existence dobré víry. Dobrou víru je vždy nutné posuzovat objektivně se zřetelem ke všem okolnostem. Právní předchůdce žalované stěžovatelky (Bulharský kulturní klub Georgi Dimitrov) začal užívat pro účely kultrurního a společenského centra bulharských občanů žijících v České republice předmětné nemovitosti se souhlasem žalobce (dle příkazu č. 43 Velvyslanectví Bulharské republiky v Praze z 1. 4. 1972). K tomuto užívání došlo od dubna 1972 s tím, že veškeré náklady na údržbu a využívání nemovitosti převezme "Bulharský klub", jenž se zavázal poskytnout potřebné místnosti pro řádnou činnost Studentské organizaci DKMS v Praze. Občanský zákoník, ve znění k tomuto datu, nicméně právní úpravu vydržení neobsahoval. Úprava institutu vydržení byla zavedena až novelou občanského zákoníku, a to zákonem č. 131/1982 Sb., a to pouze ve vztahu k občanům (viz §135a, §132a odst. 1, jakož i §132a odst. 2). Teprve zákonem č. 509/1991 Sb., mohly nabýt vlastnické právo vydržením též právnické osoby (vč. sdružení) a to počínaje dnem účinnosti této novely občanského zákoníku, tj. počínaje dnem 1. 1. 1992, avšak bez toho, aniž by si mohli započítat dobu svého právního předchůdce, neboť v přechodných ustanoveních absentuje výslovná možnost jejího započtení. Za situace, kdy žalovaní fakticky a bezesmluvně užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu, neboť se jim nepodařilo prokázat splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 421/2001), ani práva odpovídajícímu věcnému břemeni resp. nájemního práva, je žalobcem jako vlastníkem předmětných nemovitostí žaloba podána důvodně, a proto soud nařídil vyklizení nemovitosti a její odevzdání do rukou žalobce.
6. K odvolání obou zmíněných spolků Vrchní soud v Praze, jakožto odvolací soud, v záhlaví uvedeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve svém odvolání spolky namítaly, že se prvostupňový soud nezabýval jejich argumenty důsledně. Podle odvolacího soudu nicméně bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaní užívali nemovitost ve vlastnictví žalobce, že hradili veškerou údržbu a opravy, včetně rekonstrukcí. Mezi žalobcem a žalovanými nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, žalovaní nehradili tržní ani jiné nájemné, k vydržení vlastnického práva ani věcného břemene nedošlo, nebyla zde ani jiná skutečnost, která by zakládala vlastnické právo. Skutečnost, že nemovitost byla žalobcem obstarána pro potřeby bulharské kulturně osvětové činnosti, nebrání, aby žalobce vykonával své vlastnické právo. Vzhledem k tomu, že žalovaní nedisponují žádným právním titulem, který by je opravňoval i nadále, bez ohledu na stanovisko vlastníka, nemovitost užívat, je třeba ve shodě se soudem prvního stupně považovat žalobu na vyklizení za důvodnou. Uzavřel, že pokud žalovaní tvrdí, že do nemovitosti žalobce v rámci oprav a rekonstrukcí vložili peněžní prostředky, mohli tyto peníze vymoci od žalobce zpět, vlastnické právo však nenabyli.
7. Stěžovatelka posléze brojila proti rozhodnutí vrchního soudu dovoláním, kterému však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím nevyhověl a odmítl jej, neboť v dovolání přednesené otázky nemohly založit jeho přípustnost. Stejným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč.
II.
Argumentace v ústavní stížnosti
8. Ve své rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní skutkový stav a podstatu námitek přednesených v celém průběhu řízení před obecnými soudy. Konkrétně pak namítá, že je protiústavní, aby někdo rekonstrukcí a podstatným rozšířením budovy se souhlasem jejího vlastníka zhodnotil nemovitost třetí osoby (jejíž tržní hodnota se prakticky zdvojnásobila) a neměl by vůči jejímu vlastníkovi žádná práva (vlastnické či užívací právo k jím vytvořené či zhodnocené stavbě). Stěžovatelka si je vědoma, že k řešení podobných záležitostí může sloužit právní institut bezdůvodného obohacení, ale zde je problém možného promlčení, když od rekonstrukce uběhlo mnohem delší období, než je tříletá promlčecí lhůta. Dle stěžovatelky je rovněž protiústavní, aby byl takto zásadní rozdíl mezi analogickými případy, když někdo se souhlasem vlastníka postaví stavbu na cizím pozemku, kde žádná stavba nebyla a nebo, když někdo se souhlasem vlastníka postaví stavbu na cizím pozemku, kde již stavba stojí a ke stávající stavbě přistaví další patro. I v druhém případě musí mít stavebník práva k části nemovitosti, kterou v dobré víře postavil.
9. Pokud ustálená judikatura je dále postavena na tom, že se přístavba obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci, je taková judikatura protiústavní, hlavně s ohledem na čl. 11 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III.
Posouzení Ústavním soudem
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
11. Úvodem ústavní soud poznamenává, že na titulní straně ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla mezi výčtem příloh i "žádost o odklad vykonatelnosti rozsudku", kterou však fakticky nepřiložila a v ústavní stížnosti blíže nerozvedla. S ohledem na to, že se Ústavní soud věcí zabýval bez zbytečného odkladu, upustil od výzvy stěžovatelce k doplnění procesní argumentace stran odkladu vykonatelnosti a (kvazi)meritorně rozhodnul.
12. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se obecné soudy podrobně zabývaly důkazy, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, kterou nyní uplatňuje v ústavní stížnosti.
16. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
17. Závěry Nejvyššího soudu, že podle ustálené rozhodovací praxe nelze v rámci posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele (k tomu srov. rozsudek ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 k §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), jsou i podle Ústavního soudu pro posouzení právní situace stěžovatele klíčové a věcně správné. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva. V roce 1972, kdy stěžovatelce byla předmětná stavba poskytnuta k užívání, však připouštěl §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, vznik věcného břemene pouze ze zákona. V druhé linii stěžovatelka po celou dobu řízení namítá nabytí vlastnického práva k provedeným přístavbám, avšak sama uvádí, že tyto jsou částmi nemovitosti žalobkyně jakožto vedlejší účastnice, pročež vyhovění této námitce ze strany soudů implicitně vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013).
18. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu