ECLI:CZ:US:2022:2.US.269.22.1
sp. zn. II. ÚS 269/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Palackého tř. 2203/186, 612 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 321/2021-49 ze dne 2. 11. 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 PP 28/2021-40 ze dne 10. 9. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zamítána z důvodu údajného nenaplnění třetí zákonné podmínky, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021. Podle názoru stěžovatele nadepsané soudy nesplnění třetí zákonné podmínky dovozují výhradně z trestní minulosti stěžovatele, čímž jsou jejich závěry nesprávné a v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu neakceptovatelné. Obecné soudy tak zcela rezignovaly na zjišťování aktuálních poznatků o osobnosti stěžovatele (např. navázání spolupráce s organizací Podané ruce o. p. s. v rámci resocializace, přípis družky o připojení k jeho žádosti o podmíněné propuštění), stavu jeho nápravy či jeho vnitřní proměny, čímž porušily jeho práva na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom uloženého trestu vyhoštění, a tento je připraven plně respektovat. Stěžovatel nemá v úmyslu se na území České republiky po výkonu trestu odnětí svobody (případně po podmíněném propuštění) zdržovat, neboť si je vědom všech jeho důsledků.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud primárně konstatuje, že otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, případně usnesení sp. zn. II. ÚS 2276/18 ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že v nyní projednávaném případě závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoliv důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění všech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021 je tak v kontextu výše uvedeného nutné označit za nepřípadný. Naopak závěry obecných soudů (zejména Krajského soudu v Brně) plně konvenují závěrům přijatým v recentním nálezu sp. zn. IV. ÚS 2393/21 ze dne 15. 2. 2022, v němž Ústavní soud konstatoval, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny není, je-li zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění založeno na zjištění, že žadatel již v minulosti po podmíněném propuštění za stejných podmínek selhal, či se tak dokonce stalo opakovaně, což je evidentně případ stěžovatele (viz bod 5 odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně). Navíc soudy ze spisu nezjistily žádnou objektivní skutečnost, že stěžovatel tentokrát území České republiky skutečně dobrovolně opustí, když opakovaně nerespektoval uložené tresty vyhoštění a i nadále se bez povolení na území České republiky zdržoval.
Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu